El Chorché

aneb třicet hlášek, třicet hospod a skoro pět set kilometrů...
5. až 12. července 2004

Musím se přiznat, že jsem nikdy nepatřil mezi radioaktivní cyklisty. Přesto jsem nabídce Davida a Pavla neodolal a vyrazil s nimi a s Tomášem na týdenní cyklo-výlet. I když jsem několikrát cedil krev, párkrát málem zkolaboval a uprostřed kopců častokrát litoval svého prvotního rozhodnutí, nakonec šlo o výjimečný zážitek. Já, kdysi metráková klobása, jsem ujel během sedmi dní téměř pět set kilometrů, z toho v jednom dni rekordních 83 kilometrů! A navíc, bylo podivuhodné sledovat, jak pestrá je vlastně ta naše česká krajina. Jak propastné rozdíly mohou být mezi jednotlivými městy a městečky -- někde si pocestných váží, jinde nikoli, někde jsou lidé přirozeně spokojení a vyzařuje z nich pozitivní energie, jinde jim nasranost i lhostejnost přímo čiší z očí... A navíc, pokud vyrazíte se správnými lidmi, je takové putování, prokládané zastávkami na pivo, tlačenku, klobásku a gulášek, skutečně poučné a zábavné. Vždycky jsem si říkal, že si Česko projedu až v důchodu. Že teď raději prohledám zbytek planety. No a nyní mám pocit, že bych své nejbližší okolí rozhodně neměl ignorovat. Takže tedy, zde je pár fotografií, které si budu prohlížet v okamžiku, kdy ucítím potřebu akutní dávky optimismu.

Ještě než jsme vyrazili, konalo se v Havířově první neoficiální setkání Pánwe. Z původně ambiciózního programu se nakonec vyklubala "decentní" návštěva rodiny Kolasových (proložená kuželovitým večírkem u Lila), během které jsme Aničku učili nejrůznějším neřestem. Například teď už spolehlivě ví, že Gomez je naprostá nula. Holčička je to více než skvělá, myslím, že jsem se opět zamiloval.

Tatranky v malebném hotelu Merkur, proslaveném svoji gurmánskou kuchyní a výjimečně vstřícným personálem, stojí sedm korun. Prozradil nám výjimečně jemný znalec vín a srbsko-lužické poezie v okolí Rakovníku, skřítek Lino.

Na naše konání dohlížely zvláštní, nudloidní, rovnoběžné mraky. Výlety do krajiny na kole, plné hrsti třešní, povídání si o životě, báječná Magda, Marek a Anička... Jo, jo, Havířov je oáza.

Součástí návštěvy u Kolasů bylo i H.R.O.B.E.S.O. H, éh, éh, éh, éh...

No a pak už jsem v pondělí 5. července nasedli na vlak a přesunuli se do Kolína. Tamní kostel je s přilehlým okolím docela pěkné zátiší. Na velocipédech jela stará známá čtyřka -- Puntík, Střívko, Střítek a Rebel.

Naše první pivo -- postřižinské. Na cestě do Benátek nad Jizerou. Chorché s nimi!

Mrtvé paneláky, které v Milevsku zanechala ustupující sovětská armáda. Působily bizardně! Naštěstí, hned poté nás čekali stromy, jejichž větve se podlamovaly pod tíhou pukajících třešní... Ale, že je tady krásně?

Krásné skály kokořínska. V popředí Lilo. To každopádně!

Romantický rybník, kde jsem narazil na skutečnou záhadu -- stavěli tady zrub! Kromě Václaváku zde ale čepovali to nejdražší pivo vůbec. 25 korun za kousek. Nicméně romantika okolí si to docela zasloužila.

Hrad Kokořín. Hezký výhled do okolí, navíc nás zde dostihla první a vlastně poslední průtrž mračen. Naštěstí brzo vysvitlo Slunce a spolu s rumem a čajem tak všechno vrátilo do původní pohody. Svým způsobem nás tak příroda docela vtipně osprchovala a člověk se cítil tak nějak čerstvěji. Tak jedem.

Výhled z nejvyššího místa Kokořína. Lesy a jenom lesy. Dost velká atrakce, ale na druhou stranu, když to srovnám s tím výletem na Kokořín... Střívko fotí. Vlez si do chemoprénu.

Poklice. Zajímavý, skalně-geologický útvar nedaleko Kokořína. Odolnější slepence leží na rychleji zvětrávajícím vápenci, takže vytváří takové bizardní útvary. Ten svět je fakt bizardní.

Škoda jen, že výhled na Poklice zakrývali stromy. Taky by je mohli ostříhat :-)

A ještě jednou Poklice. Groovy!

Romantické schody lesem. Tak jedem!

A pro změnu romantické jezírko. Teplá jídla po celý den.

Huňka, tedy Lilo pardon, Houšťka, měl být uzavřený zámek, k němuž se pojí tajemná legenda o "bráně do pekel". Pekelná nakonec byla "jen" cesta na kopec... Tam nás čekal přístupný hrad (nakonec jsme nešli), skvělá bramboračka, klobásy a vynikající pivo. Poprvé v životě jsem taky viděl dřevěné pohledy -- experimentálně jsem jeden poslal domů a světe div se, došel téměř nepoškozen!

Pohled na Bezděz, ke kterému jsme nakonec nejeli. Zdálky však vypadal bizardně!

Co dodat? Chybí snad něco? Bezva!

Také Máchovo jezero bylo bizardní... Spousta kempů a na ně navazujícího zábavního průmyslu, avšak žádní lidé a voda, ve které se nesmělo koupat. Navíc na celkový vkus poměrně vyšší ceny.

Hospůdka na břehu jezera... Kurva, to byla romantika... Čtyři piva!

Teda, kurva tohle je romantika...

a tohle...

a tohle je taky romantika...

a tohle je fotbalový stadion, kde jsem u Mácháče přespali. Super!

Zvláštní skalní útvar, na který jsme cestou taky narazili. To už byla středa sedmého.

To, co není vidět, je Ještěd. Vy jste kokoti.

Cestou do České Lípy (mimochodem jednoho z nejhezčích městeček, kam jsme dorazili) jsme v borovém lese objevili písečnou poušť.

Moje maličkost, která má slabost pro pouště všeho druhu. H, éh, éh, éh, éh ...

Samozřejmě, že se jednalo o lom na písek. Ale vypadalo to skutečně fantasticky... . Ten svět je fakt bizardní.

Díky tomu, že jsme měli na palubě geologa, nevynechali jsme ani Panskou skálu -- čedičové varhany u Kamenného Šenova.

Výhled z čedičových varhan byl unikátní... V popředí je zřetelná krystalická podoba skály.. Apropo, cesta k ní mně málem stála život... Deset kilometrů do kopce, pod náporem Slunce a bez jakéhokoli občerstvení... Hospoda před Panskou skálou byla jako zjevení samotné panenky Marie. Nikdy jsem tak rychle pivo nevypil.

Lilo na čediči. Afektovaná fuchtle.

Chorché 1.

Paintballové, resp. jak by řekl Pája pingpongové hřiště, kde jsem nocovali. Bohužel to, že se válíme v prakticky nesmyvatelných barvách, to jsme zjistili až ráno. Noc to byla každopádně bizardní... V opuštěné betonové hale zaniklého JZD v naprosto odporné Krásné Lípě se všechny zvuky nesly v táhlé, tisíckrát roztříštěné ozvěně... Řekl bych, že se jednalo o jedno z nejponuřejších míst, na jaké jsem kdy narazil. Jirko, zažil by si to, kdyby si byl s Janou?

Jednou z výhod naší pánské jízdy byla rezignace na jakoukoli hygienu. Jak jinak, na kole si sprchu povezete jenom stěží, že? Po čtyřech dnech jsme se alespoň vydrbali v tomto lesním potoku. I když nebylo mýdlo ani šampón (přeci jenom národní park), ledová voda působila jako zázrak! Každopádně, už je to dlouho, co jsem si týden nečistil zuby.

Co dodat? Tak jedem!

České Švýcarsko. Nikdy by mne nenapadlo, že u nás existuje ještě tak hezká krajina. Monotónní lesy, možnost podívat se až na horizont a nezahlédnout náznak lidské činnosti, málo lidí a velmi příjemné hospůdky... Sem se ještě někdy vydám, příště však bez kola.

Naše skupina zdolává Mt. Chorché.

Chorchého brána.

České Švýcarsko a jeho pískovcové skály. To jsou ty okamžiky, kdy se na zlomek vteřiny zastaví čas.

Pokud mne něco zklamalo, tak to bylo Hřensko. Jak je možný, že o "uvolněných skalách ohrožujících zdejší hotely" informuje televize? Jak to, že opravu zdejších komunikací sponzoruje EU? Dyť je to jedno velké vietnamské tržiště, kde koupíte umělohmotné trpaslíky, skleněné koule a kýčovité ručníky! Hnus! Nic tak bizardního a nechutného jsem snad neviděl... Afektovaná fuchtle.

Cestu Švýcarskem jsme nakonec zakončili v Benešově nad Ploučnicí, kde se nad námi ve čtvrtek 8. července přehnala ďábelská bouře. Městečko bylo malebné, navíc jsme si na náměstí dali 7 březňáků, takže jsme hromy a blesky využili k očistné koupeli. Došlo i na měsíčkové mýdlo (bohužel mi uplavalo). Když jsme ale druhý den viděli, v čem jsme se to koupali... tu kalně hnědou tekutinu, která se stěží mohla považovat za vodu... Jirko, zažil by si to, kdyby si byl s Janou?

Ne každá vesnice byla hezká, stačilo ujet jen deset kilometrů a hned jsme se ocitli v ranném socialismu. Paní za pultem v potravinách: Kluci, vy jste se byly koupat, že? Ne, proč? Že je z vás cítit voda... Tak jsem si říkala, že jste asi byli na Úštěku... Připomeňme, že jsme se noc předtím koupali v onom hnědém hnusu, co se v Benešově nazývalo Jizera. Vlez si do chemoprénu.

Krásné výhledy pro nás uspořádalo i Středohoří. Huňka.

Malebná vesnice na hřebenu kopce. Ale není to paráda?

Bizardní Kristus na cestě do Litoměřic. Byl pátek 9. července. Bezva!

Labe u Litoměřic. Kluci, když se chcete výborně, ale opravdu výborně najíst, tak na Vyhlídce. Hned vedle je sice pizzerie, ale pokud se chcete opravdu, ale skutečně opravdu skvěle najíst, tak jedině tam!

Naše ponurá historie. Místo terezínského krematoria. Musím však poznamenat, že lístek do Malé pevnosti Terezína přijde na pouhých 180 korun... Chápu, že údržba něco stojí, ale na druhou stranu, tohle místo by měl navštívit každý, avšak cena vstupenky ho nijak motivovat nebude...

Skoro tři tisíce mrtvých, dvacet tisíc do transportů...

Zeď, za kterou se ukrývá spousta nářků.

Arbeit macht frei.

Tady přežívalo šedesát vězňů.

Jediná umývárna pro všechny, navíc spíše divadlo pro Červený kříž.

Malá pevnost v Terezíně byla vězením i před druhou světovou válkou. Například vrah Ferdinanda II. nástupce habsburského trůnu, Gavrilo Princip, má u jedné z cel pamětní desku... No nevím, Jugoslávci ho oslavují jako hrdinu... Nebyl spíše obyčejným vrahem?

Dlouhé chodby terezínským vězením. Apropo, malá pevnost byla využívána i po druhé světové válce pro koncentraci odsouvajících Němců... Paradox doby, že?

Brána smrti, kterou procházeli odsouzenci na smrt zastřelením. Celkem 2600 lidí...

V osvětlených průzorech je hlína z největších koncentračních táborů…

Co dodat?

Asi nic. Kluci do Pevnosti nešli, já ano. Bylo to zvláštní. Měl jsem obavy, jak na mne tento kousek minulosti zapůsobí a musím se přiznat, že jsem byl překvapen, jak málo intenzivní to bylo. Snad až na jeden z posledních okamžiků, kdy jsem viděl výrazné, velké fotografie z jiných koncentračních tábotů... Nebojím se to říct, měl jsem slzy na krajíčku.

Řadící páka socialismu, na obzoru České středohoří. To každopádně!

Zřícenina hradu … na jehož jméno si teď nevzpomenu. Haznburk? Tak jedem.

Lilo a Říp. Lilo, pořád jen Lilo!

Krásné panorama, pohled na České středohoří. Ale není to paráda?

Autoportrét afektované fuchtle.

Roudnice nad Labem, kde najdete nejdrsnější náměstí v Evropě. A jak dodal Pája, jedno z mála z čediče. Jízda na něm byla šílená, ale pivo s výhledem chutnalo skvěle. Mimochodem v zámku naproti sídlila vojenská hudební akademie? Učí se zde trubadúři útok smyčcem a houslovým klíčem?

Však to vidíte sami. Ty, ale to fakt byla záhada! Oni tam stavěli jakejsi zrub!

Kýčovitý západ Slunce nedaleko Řípu, našeho posledního spánku pod širákem. I když to vypadalo téměř na stoprocentní déšť, nakonec bylo skoro úplně jasno a jediné, co nás málem srazilo k zemi, byl šílený vítr... něco takového jsem už dlouho nezažil. Představy, že na mne spadne větev a nebo celej strom, byla více než reálná. Vy jste kokoti.

A ještě jeden kýč. A dost!

Tak dobře, ještě jeden. Groovy!

Krásná mraky irisované zapadajícím Sluncem. Čtyři piva!

A ještě jeden snímek hezkého optického jevu. Zrub.sk.

Sobota 10. července, Pája vstává, bolí ho čelist a tak se zfetuje prášky na uklidnění. Vlez si do chemoprénu.

Rotunda na Řípu. I tady byla skvělá hospoda s lahodným Mušketýrem a udírnou. Jinak nic moc. Že by odtud byl nějaký výjimečný, zalesněný výhled? Navíc mám pocit, že politici výlet na Říp poněkud zprofanovali.

Čtyři chiméry na výletě. Během naší expedice vznikly dvě teorie: Jedna říkala, že cestuju sám a se mnou mé tři vnitřní představy, druhá, že jsme čtyři Gomézovy představy na výletě. Pokud tedy čtete tyto řádky, pak jste taky chiméry. Otázka je, koho.

Mé tři chiméry. Ty, ale to fakt byla záhada! Oni tam stavěli jakejsi zrub!

Výhled z Řípu. Jak je patrné, počasí nebyl nic moc, ale to je v tomto létu typické. Kupodivu jsme nakonec zmokli jen na Kokoříně, pak už jsme se krápotám úspěšně vyhýbali. Lilo, pořád jen Lilo!

Dokonalý výhled, dokonalá pánská jízda.

Hlavě s tím pivem -- to víte, Mušketýr.

Na Okoř je cestáááá, jako žádná ze stáááá... vroubená je stromááááma. To je bizardní!

Z dálky byla Okoř nic moc, ale z blízka byla docela hezká... Škoda jen, že ty mrchy vybírali 75 korun za vlez. Že se nestydíte! Ty kola půjdou ven!

Byla sobota 10. července a my po přenocování v Berouně vyrazili do údolí Berounky. Krásná řeka, krásná panorámata... A dost!

Fakt paráda...

... geologů ráj ...

Lilo v pohybu. Třikrát fernet citrus, jednou bechorovka a jednou rum.

Karlštějn. Co dodat? Na první pohled moc hezký hrad, jen kdyby to nebyla tak zoufalá atrakce plná túristú.

Český kras, to nejsou jenom pohledy na vápencové skály a Karlštejn, ale i nádherný lom Velká Amerika, která čeká jen na Indiány. Sem se musím ještě jednou vrátit a všechno si v klidu projít.

Infantilní vzkazy na dně Velké Ameriky. Lásko, bóže láskóóóóó...

Tohle není ledovcové jezírko... tohle vytvořil člověk spolu s přírodou...

Industriální krása cestou k matce všech českých měst.

Nikdy by mne nenapadlo, že lze do centra Prahy dojet tak bizardním údolím. Dalejský potok a zajímavá ložnice.

Zkameněliny, které uchvátily už i Barnarda.

Barvy, tráva... krása.

Údolí Davelského potoka bylo barevné, naopak Prokopské údolí bylo šedivé a hranaté. Tohle je uměle a nečekaně zatopený lom, někdy zhruba před sto roky.

Pája píchnul, lepíme.

Naše Pánská jízda na Václaváku. Tomu bych nikdy nevěřil...

Slovenský prezident, Václav... ti na hlavním náměstí, my hned vedle hradní stáže. Pája se nechtěl fotografovat, tak aspoň mačkal.

Nakonec jsme ho ale zmáčkli.

Fotografoval Puntík.