Tricky and adventures
aneb Po stopách chlórky!
Egypt, 24. března až 17. dubna 2006

Už je to 24 hodin od okamžiku, kdy jsem na ruzyňském letišti, na místě, kde se schází většina loserů celé Evropy (tj. ve smoking area), zamáčkl poslední Gold Cleopatra. Po vydatném obědu, kávě a nějakém tom pivku se mi ve střevech odehrává pravá latinskoamerická samba. Stolice se proměnila v nefalšovaný bahnotok, páchnu jako tchoř. Dívám se z okna na to nepříliš pohledné počasí (slibované tři stupně Celsia se naštěstí nekonají, na druhou stranu se to s káhirským infarktovým vedrem srovnávat nedá), odklikal jsem si všech 1652 e-mailů (99 procent byly spamy, zbytek až na jednu jedinou výjimkou nezajímavosti) a po konstatování, že se v zaprděném Česku nic podstatného nestalo, což je fakt smutné (a nejde jen o politiku, ale vůbec moji vlastní osobní bublinu), nezbylo nic jiného, než se pustit do sepisování mých cestovatelských zážitků. Nuže tedy…

Většina lidí, jenž znám, a s největší pravděpodobností i těch, které neznám, má o Egyptu velmi jednoduché představy: Pokud se už náhodou nedostanete na dostřel muslimskému teroristovi, zcela spolehlivě vás zlikviduje ona hrozivá ptačí chřipka. To je ta horší představa. Egypt je vyplněn ohromujícími památkami z doby velkolepých faraónů… Údolí králů lemují velkolepé pyramidy, tajemní odborníci luští tisícileté zprávy z rozpadajících se papyrových svitků a Tutanchamónova kletba hrozí všem, kdo strčí nos tam, kam se neodváží ani sám císař pán… To je ta lepší představa. Obě jsou však zcela mimo…

Ostatně to by nemělo nikoho překvapit. Pokud ovšem bezmezně nevěříte papírovým novinám a televizním zprávám, které se většinou omezují na patřičně zveličené negativní reportáže… A nemělo by také nikoho překvapit, že pokud se do Egypta sami nevydáte, tak jej zřejmě nikdy nepochopíte.

Nesmíte sem ale putovat prostřednictvím cestovní kanceláře, která vás zaveze do umakartového komplexu na břehu Rudého moře a pod patronací ozbrojeného konvoje s koženou tváří turistické policie nanejvýš vyveze k největším špekům Karnaku. Egypt, stejně jakoukoli jinou zemi ucítíte pouze v tom okamžiku, kdy si vezmete na záda batůžek, váš jediný pevný bod vytvoří letenka s datem příletu a odletu, ostatní plány jen neurčitě načrtnete, zanecháte hygienické i kulturní návyky za dveřmi vlastního bytu, otevřete srdce maximální toleranci a vůbec… teprve pak totiž zjistíte, že…

Egypt rozhodně není nebezpečný. Naopak. I na těch nejdivočejších ulicích Káhiry jste zřejmě vystaveni menšímu ohrožení než ve vlastní ulici. Samozřejmě, člověk by neměl ztratit patřičnou dávku ostražitosti a současně přijmout patřičnou dávku tolerance, páč v jiném kraji jsou jiné zvyky, ale až na konflikty v Afghánistánu, Iráku a některých částech Pákistánu a Libanonu, poskytují arabské země domov přátelským, mírumilovným lidem, kteří se vám snaží na požádání pomoci (i když za tím někdy vidí poněkud přízemní finanční prospěch). Dokonce si troufám říci, že jsem si v Egyptě našel nejméně jednoho přítele…

Lidé, které potkáte na ulicích v běžných turistických centrech, jsou každopádně zcela odlišní od představy fanatického muslima, jenž se omotává ekrazitem vyšperkovaným ocelovými maticemi… Kouří, pije alkohol, s většími, menšími úspěchy balí bílé holky, a s většími, menšími úspěchy jako dravá rybička okusuje turistické kapříky, které delegáti občas vypustí do náruče krvežíznivých ulic, aby je přesvědčili, že je zde skutečně hodně draho. Jednoduše si koupí pivo za 10krát větší cenu než my baťůžkáři, pytlík karkáde místo za 20 egyptských liber za 20 euro, cestují na kýčovitém koněspřeží místo levným autobusem a vůbec si nechají pustit šupinou nadité peněženky.

My: Je u vás svoboda náboženského vyznání?

Shaban: Samozřejmě, když jsem chodil do základní školy, rozdělili jsme se při výuce náboženství na křesťany a katolíky, každou skupinu si vzal jeden učitel… Pak jsme se opět sešli. Žijeme v pohodě, žádné problémy.

My: A může být v Egyptě i někdo nevěřící?

Shaban: Může, to není problém.

My: A znáš někoho takového?

Shaban: Ne, u nás žádní nevěřící nejsou.

Dodejme přitom, že v Egyptě oficiálně nežijí žádní Židé. Nejméně v Káhiře však existuje nejméně jedna synagoga, ostře hlídaná policisty, která je stále navštěvována…

Představte si, že čekáte na pražském Můstku až přijede metro. Najednou se z ochraptěného rozhlasu ozve: "A nyní chvíle pro polední motlitbu…" Načež následuje patnáctiminutová litanie o osudu ukřižovaného Krista… Totéž můžete zažít v autobusu (akorát nasadí hodinový záznam přímo z Mekky), event. pětkrát denně kdekoli na ulici… V Káhiře dokonce člověk objeví provizorní modlitebny v podobě zelených koberečků rozprostřených přímo na chodníku rušné cesty… Tamní kultura prorostlá islámem je prostě v porovnání s evropskou svobodomyslností a v případě Čechů naprostém bezvěrectví něco tak nesmírně odlišného, že k žádnému průniku, bez ceny nesmírných ústupků z obou stran (a ze strany Arabů tak drastických, že vlastně nepřicházejí v úvahu), nemůže dojít.

Zřejmě nikdy tudíž nedojde k žádném velkému sblížení muslimů a "křesťanů" (spíše ve smyslu dnešních "Evropanů"). Po mnoha diskuzích, zážitcích a čtení nejedné knihy je zřejmé, že obě kultury existují jaksi mimoběžně. A nejde ani tak o hrstku fanatiků, co pod praporem Al-Kajdy či jiné "Kajdy" odpalují nejen turisty, ale především vlastní spoluobčany, ale o Araby jako takové. Možná, že se "jenom" jedná o soft verzi pradávných křižáckých výprav, během kterých naši pradědečci rozřezávali muslimy.

Stejně tak mám pocit, že právě z tohoto důvodu, z důvodu otevřené evropské náruče, budeme nejspíš, dříve nebo později, muslimy převálcovány. Buď se totiž staneme zarytými nacionalisty, kteří nepřijmou na svém území žádné "nepřizpůsobivé", agresivnější národy, nebo se necháme pod stále se zvětšujícím nátlakem absorbovat…

Svobodomyslní Arabové, na které jsme tu a tam narazili, skutečně načichli "evropským stylem života". Jejich zdůvodnění, proč žijí proti idealizovaným představám Koránu, však bylo více než dojemné: "Není důležité, zda pijete, kouříte a vůbec se nechováte tak zcela správně. Důležité je, aby vaše mysl a srdce bylo čisté." S důrazným gestem právě směrem k hlavě a hrudi. S tímto názorem jsme se setkali hned několikrát, na různých místech. V případě mého přítele (nijak se ale vymykajícího z řady) navíc doplněného důrazem na tradiční páteční očistu těla i duše během polední, nejdůležitější modlitby v mešitě. Jenže v turistických centrech nežijí typičtí muslimové. Ty najdete na venkově, v zapadlých uličkách megapolí, kde černě oděné ženy chytají do náručí děti a před "bílými" doslova a do písmene utíkají do bezpečí svých domů z vepřovic… A jejich srdce i mozky jsou pak zcela jiné… Právě oni však představují onu většinu… Arabský svět.

Shaban: Mnohé vdané ženy vůbec nevycházejí na ulici. Jen sedí doma a starají se o chod domácnosti. A když už náhodou opustí dům, tak pouze v doprovodu svého manžela a navíc zcela zahalené. Je to dost strašný osud.

My: A co tvoje manželka, bude taky žít zahalená, zavřená doma?

Shaban: To nevím, to se teprve uvidí.

Hledáte-li romantiku zurčících potůčků, panenské přírody a unikátních architektonických skvostů bedlivě piplaných oky přísných památkářů, pak na tuhle arabskou zemi raději zapomeňte. Lépe řečeno, zapomeňte na jakoukoli rozvojovou zemi, resp. na jakékoli území východně od Slovenska… Drtivá většina obyvatel naší planety totiž na nějaké výraznější ekologické cítění zvysoka kašle. A stejně nemilosrdně se chová i k jakýmkoli památkám. A ty jsou v Egyptě všude.

Egypťané, Římané, Arabové a dokonce i britští kolonizátoři zde nejen rabovali, ale také občas něco zajímavého postavili. Typická faraónská památka však vypadá více méně děsivě… Většina chrámů byla v minulosti chlodajícím zubem času, stejně jako místními občany, výrazně zdevastována. Jednotlivé zbytky pak archeologové (většinou evropští či američtí) vykopali z písku či hlíny, chybějící části doplnili betonem a znovu vystavili na obdiv turistickým kapříkům. Některé chrámy přitom prakticky postavili znovu, což je případ velmi slavné, ale dle mého názoru zcela ostudné hrobky Hatšepsowety.

Prakticky do všech míst se navíc vybírá nemuslimské vstupné ve výši až 150 korun, hned za jejich hranicí se rozkládají krásná smetiště, ve vzduchu se jako podivuhodní ptáci vznášejí mikroténové sáčky, všude se tlačí spousta růžově spálených turistů vykřikujících "I'm so happy!" a za ruku vás neustále tahá nějaký pseudohlídač vykřikující "bakšiš, bakšiš". V kombinaci s vražedným vedrem se pak místo nasávání tisícileté historie a defilování fantastických vizí o ztraceném světě přibližujete spíše nervovému zhroucení… a nebo alespoň hysterickému záchvatu.

Na takové to upřímné, lidské srdíčko, onu člověčinku, tak na tu v rozvojovém světě většina obyvatel z vysoka sere. Korály Rudého moře umírají před očima, tisícileté chrámy chátrají, pod náporem fotografických blesků blednou výzdoby vzácných hrobek. Zákazy nikoho nezajímají, to, co je důležité je, kolik za porušení zákazu zaplatíte…

Jistě, je to šíleně krátkozraké, ale vysvětlujte to chudému feláhovi, který se celý den lopotí na usmoleném políčku, aby večer vydělal pár dalších babek ve své přenosné trafice rozložené v prachu rušné silnice. Život se s drtivou většinou lidí této planety nijak nemazlí, to jen my máme představy zhýčkanosti a dokonalosti našeho vyspělého světa… Kručí-li někomu každý večer v žaludku, típne si o pyramidu nanejvýš vajgl.

Přesto všechno a nebo možná právě proto Egypt miluji. Dokonce si troufám říci, že jsem tady nechal polovinu svého srdce. Člověk by totiž neměl být zaslepený. Pokud je schopen se odpoutat od jistot svého jinak nudně plynoucího života, je dostatečně tolerantní a nemá předsudky, najde i tady neuvěřitelné zážitky.

Když sedíte na vrcholu písečné duny, pokuřujete levnou cigaretu a díváte se směrem k Asuánu.

Když skočíte do nádrže s minerálním pramenem v pouštní Sívě.

Když se vyšplháte na vrchol al-Karn v Luxoru.

Když si zapálíte jointa na břehu Rudého moře v Dahabu.

Když se vydáte napříč rušnou káhirskou ulicí vedoucí od bazaru Chán al-chálílí, nehledě na hustý provoz.

Když se skrz zaprášené, poškrábané a téměř neprůhledné okno autobusu jedoucímu ke svaté Kateřině díváte na okolní poušť.

Když neoslepnete po láhvi Marcela.

Když…

Ale to je jedno. Jste-li v daném okamžiku obklopeni stejně naladěnými lidmi, najednou si uvědomíte, proč se někam vydat. Právě pro takové chvíle stojí žít. Okamžiky, kdy myšlenky stékají po povrchu, vaše smysly se podobně jako káhirské mikrotenové sáčky vznesou do nekonečna a vy se proměníte v neviditelného pozorovatele…

24. až 28. března 2006

Síwa

Když jsem se vrátil z cest, čekalo mne ve hvězdárenské poště krásné překvapení. Přepis cestovatelského deníku přítele Jirky Céčka. Zaujala mne úvaha, proč vlastně člověk cestuje do zemí jako je Indie. Aby si ve svém věku dokázal, že na to ještě má? Že se nic nezměnilo, že se člověk skutečně výletem mimo Evropu ocitne na jiné planetě?

No, upřímně, jiná planeta je Indie. To ano, ale ne Egypt. Egypt je spíš výlet na Měsíc a nebo spíš nízkou oběžnou dráhu. Ale i tak stojí za to. No a já si při pobytu na téhle oběžné dráze dokázal nejen to, že na to mám, že se až tak moc nezměnilo, ale že to všechno může být kurva pořádná zábava.

Původně jsme měli jet do Egypta jenom na pár dní. Důvodem volby času a místa nebylo nic jiného než zatmění Slunce. Úplné zatmění Slunce. Tedy přírodní úkaz, za kterým skutečně stojí cestovat. Viděl jsem jej už jednou a moc dobře vím, že jde o divadlo, které zřejmě nemá na této planetě obdoby.

Po několika diskusích se ale ukázalo, že úplné zatmění může být krásnou záminkou, proč si prohlédnout celou tuto zemi. Osobně jsem sice v Egyptě pobýval již pětkrát, ale kluci nevytáhli paty z Evropy a tak by bylo škoda dívat se zaslepeně jenom na nebe. Obzvlášť, když by mohlo být zataženo…

Už samo letadlo ČSA naznačovalo, že podobný nápad měla celá řada lidí… Ostatně, díky "AKCI", během které jsme letenku u tak prestižní společnosti pořídili za bratru 9400 korun, tísnilo se v kabině Boeingu hned několik našich známých. I neznámých.

Díky Jirkovi Borovičkovi jsme zjistili, že přímo od letiště jede autobus do Alexandrie (4 hodiny jízdy, tuším, že 30 E.L.), zřejmě nepříliš zajímavého, průmyslové centra na pobřeží Středozemního moře…

V Alexandrii jsme se pak stihli jenom vyčůrat, poprvé napít vody na záchodě a už jsme razili směr jihovýchod, do oázy Síwa. Za pouhých 24 hodin jsme tedy ujeli 200 km autobusem z Brna do Prahy, 3000 km letadlem z Prahy do Káhiry, 150 km autobusem z Káhiry do Alexandrie a 300 km z Alexandrie do Síwy. Bylo to úmorné, ale dalo se to zvládnout…

Musím přiznat, že mne málo co v Egyptě ještě vyrazí dech. Síwa to však byla. Centru oázy s několika stovkami tisíc palem, třemi sty podzemních pramenů prýštících v osmdesát kilometrů dlouhé a dvacet kilometrů široké nížině Lybijské náhorní plošiny, jejíž dno se nachází až 20 metrů pod hladinou moře. Už to samo stojí za to :-) Ostatně, tady je záběr na Síwu z vesmíru... Ta jezera mají na délku asi 50 km, ve spodní částí začíná písečné moře...

Tomu všemu ale navíc vévodí zbytky starého města Šalí…

Městečko, vystavěné ze směsi hlíny, písku a soli, přečkalo celá staletí… V roce 1926 však tři dny a tři noci tak intenzivně pršelo, že se většina tamních domů zcela rozpadla…

Ruiny, v noci efektně osvětlené, přesto dodnes působí přímo mysticky…

Když jsme jimi v podvečer šplhali, nemohl jsem si nevzpomenout na film Černočerná tma. Být tady sám, nevím, nevím, jak by mi asi bylo…

Ruiny města jsou sice alespoň nějak chráněné (na některých místech dodnes někdo žije), nicméně s příchodem jakéhokoli deště dál a dál odtávají… Řeknete si, jak často asi proboha v Síwě prší… No, moc často to není, ale my takový déšť v poušti taky zažili…

A aby toho nebylo málo, aby byly naše nervy v souvislosti s pěkným počasím v okamžiku O skutečně napjaté, den po dešti dorazila i písečná bouře :-)

Jak jsem se později dočetl, mělo tohle město skutečně pohnutou historii. Zatímco na počátku 13. století našeho letopočtu zdecimovali nájezdy loupeživých Berberů místní populaci na pouhých čtyřicet mužů žijících v sedmi rodinách, po dokončení pevnosti Šalí, s vysokými zdmi a jenom třemi bránami, s téměř tisícovkou obyvatel. Díky velké izolovanosti se tak oáza Síwa stala fakticky nezávislým státem. Součástí egyptského státu se stala až pod vojenským nátlakem počátkem 19. století. Dodnes je ale mimo většinu dění, včetně turistických kapříků… Ostatně místní si uchovávají i vlastní jazyk, jakkoli není problém se domluvit anglicky. Dokonce i nemocnici zde postavili.

Síwa však není jen skalní město Šalí. I když to samotné, spolu s příjemným vystupováním domorodců, působí nejen jako faktická oáza, ale i oáza pro oku a duši. Nebylo těžké půjčit si tady za pár babek půjčit kolo a vyrazit na průzkum.

Naše cesta vedla ke skalním hrobům Dlabal al-Mawta, které byly založeny v pozdním faraónském období. Některé z nich mají ještě zbytky výzdoby, dokonce v jedné ukazovali jakousi mumii, ale především je odtud krásný rozhled na podstatnou část oázy.

Mimochodem tyto hroby sloužily za druhé světové války místnímu obyvatelstvu jako skvělý úkryt při italském bombardování spojeneckých jednotek bránících Egypt.

Odtud jsem pokračovali k pahorku Aghurmí, na které se nacházejí zbytky zdí chrámu Amon-Rá z doby 26. dynastie. Podle tradice právě zde přijal Alexander Veliký věštbu, která potvrdila jeho božský původ a zajistila mu postavení egyptského faraona… Zdejší orákulum bylo skutečně slavné, k jeho zničení byla někdy ve 4. století před naším letopočtem vyslána 50 tisícová armáda, beze stopy se však ztratila v poušti...

Každopádně, po několika hodinách pobytu na sluníčku, přivítali jsme Kleopatřinu koupel, v podstatě tak deset metrů velikou studnu s minerálním pramenem, jako oázu v oáze. S ohledem na konzervativní obyvatelstvo se sice slečny naší výpravy nekoupali, my chlapci jsem ale prdeláče skočit mohli.

To mi ostatně připomíná, že jsem nepředstavil své spolucestující. Jádro tvořil Tomáš, Libor a Viktor. Dočasně se k nám pak připojil Standa a Petr (pět dní po zatmění), Jirka (dva dny po zatmění) a díky vypité lahvi absintu i jedna "žlutá opoce". My všichni jsme přitom byli přímo uneseni z pouště.

Jižně od Síwy totiž začíná tzv. písečné moře. Stovky a stovky kilometrů na všechny strany, táhnou se zde neuvěřitelné duny.

Neexistují žádné silnice, nenarazíte zde na živou bytost.

Výlet do takových končin prostě není žádná sranda.

A to jsme sami nevěděli, že podobných krásných míst, kde máte poušť na dosah, jemný písek zaskřípe mezi zuby a vy se budete beznadějně ukrývat před spalujícícím slunce, že takových míst navštívíme ještě několik…

Aniž bych na tom trval, pod Aplovým diktátem, začala v Síwě naše celková rekonstrukce střevní mikroflóry. Prozradil jsem chlapcům tajemství levného jídla košary, Tomáš naopak kudy chodil, tudy nosil vodu načepovanou z vodovodu, nanejvýš ochucenou rozkrojenou limetkou…

Ostatně, Tomáš… Musím přiznat, že se z něj stala pravá pouštní liška. Zelená pouštní liška… V Egyptě byl po několika dnech očuchávaní jako piraňa ve vodě. Dohodoval se s prodavači, zajišťoval taxíky, zjistil, kde se dá koupit chleba… Byl vtipný(!), odhalil tajemství kardamonu(!!) a krutost džezvy(!!!). Prostě radost s ním cestovat.

Síwa nebyla jen zastávkou na naši turistické výpravě po Egyptu. Naopak, díky ní jsme se přiblížili k Salámu, pohraničního městečka, odkud jsme chtěli hledět na úkaz všech úkazů. Háček byl pouze v tom, že jsme neměli žádné potvrzení, jak říkali ošlehaní pražští výpravníci "permit". Egyptská ambasáda v Praze nás ujistila, že nebude potřeba. Česká ambasáda v Káhiře pro jistotu vůbec neodpověděla. Naši známí v Egyptě tvrdili, že všechno bude v "poho" -- kurva, jak já tohle slovíčko nesnáším…

Pro jistotu jsme si tudíž vyrobili jakýsi anglicky psaný glejt, ve kterém bylo vyjmenováno tvrdé jádro naší výpravy coby vědecká expedice. To vše posvěcené čtyřmi razítky (tři kulaté, jedno hranaté) a podpisy "el-direktorů".

První problém se objevil už v Síwě. Tam jsme totiž zjistili, že permit skutečně potřebujeme, že se nejspíš za velkých zmatků vydává v pobřežním městě Matrúh. Bez patřičného glejtu se přitom - prý - nedostaneme ani přes první policejní kontrolu, která je hned na hranici pásu totality…

Druhý problém se objevili v Síwské turistické kanceláři… Místní informátor se při pohledu na náš glejt podivil, že tam máme čtyři razítka. Prý v těchto případech stačí jen jedno…

Třetí problém se objevil v okamžiku, kdy jsme si uvědomili, že na našem glejtu jsou pouze čtyři jména, ačkoli nás bude cestovat osm, z toho jedna Japonka.

A řešení?

Třetí problém jsme vyřešili tak, že jsme druhou polovinu označili za "technical stuff". I Japonka pak na jedné z kontrol s kamennou tváří tvrdila, že je "from Czechoslovakia".

Druhý problém jsme vyřešili tak, že jsme vsadili na náš glejt a došli k názoru, že čtyři štemply nemohou být na závadu.

No a první problém vymyslela pouštní liška "Aplík" tak, že nepojedeme do Salámu klasickou, asfaltovou cestou, nýbrž se ze Síwy vydáme přímo směrem na severovýchod, některou z "pouštních" cest. Jak pohotově poznamenala Japonka, mělo to být "tricky and adventures". Ostatně pro názornost přikládám plánek.

Tuto variantu pouštní lišky jsme nezvali od "Nescafé do Salúmu". Páč, jak se později ukázalo, žádná kloudná cesta přes poušť neexistovala. Kromě toho náš řidič neuměl ani slovo anglicky, takže i když mu Aplík rozkresloval cestu jak mohl, asi tak milionkrát se přesvědčil, že všemu rozumí, nakonec jsme jeli přesně po oficiální trase, se všemi možnými i nemožnými kontrolami.

29. až 30. března 2006

Salúm

To, že se blíží něco neobvyklého, bylo poznat už v Síwě. Pršelo, zuřila písečná bouře, ze dne na den přibývalo autobusů turistických kanceláří, které vozily čím dál tím víc růžové spálených kapříků…. A především, především začaly stoupat ceny. Tedy až na síwské chlebové placky, které Pouštní liška koupila za 20 haléřů kus. V jednom z hotýlků nám například nabídli první noc za 8 egyptských liber (tj. 8x4,- české koruny), ta další by však stála už 8 amerických dolarů. Ve druhém hotelu rovnou nasadili 50 egyptských babek za noc (ale pak už ji neměnili). A to jsme byli svědky zoufalých, zřejmě italských turistů, kteří byli v předvečer předvečeru zatmění vděčni za cokoli za jakoukoli cenu.

Na druhou stranu, není se čemu divit. Síwa je stále ještě mimo hlavní proud turistického ruchu, takže si tamní obchodníčci právem hodlali alespoň na chvíli pořádně namastit kapsy. Když tak nyní z pohodlí své betonové kobky (= kanceláře) zhruba odhaduji náklady na zatmění, přihodilo to k našemu poněkud skromnému rozpočtu náklady ve výši asi 70 amerických dolarů. Bez něj by nás celá sranda (aniž bychom se extrémně omezovali) přišla na 330 dolarů. A to jsme si každý koupili dvě a půl kila karkáde (= zásoba na několik roků nejen pro nás, nýbrž i všechny naše potomky do pátého kolene), kilo kávy s kardamonem (v poměru, který zůstal utajený i Pouštní lišce) a navrch i jednu konzervu delikatesního lanšmítu vyrobeného podle pravidel muslimské šaríi, ze kterého jsme se na Mojžíšově hoře krásně zesrali…

Každopádně na cestu do Salúmu jsme raději vyrazili s 24hodinovým předstihem. Nevyužili jsme přitom obyčejný linkový autobus (komplikace s přestupy a event. policejními kontrolami), nýbrž jsme si buržoustky pronajali malý mikrobus (800 L.E. dohromady), jenž nás - jak už jsem poznamenal, svezl přesně po té cestě, po které jsme vůbec jet nechtěli. Přestože Pouštní liška kreslila, jak mohla… Rukama, nohama i čumáčkem.

Hned při výjezdu ze Síwy, viděli jsme havárii, s jedním evidentně mrtvým, druhým evidentně těžce zraněným. Sanitka nikde a náš řidič se marně snažil vydolovat z mobilu signál. Jenom pár minut poté jsme sejmuli vrabce, který se zachytil pod stěračem předního skla. Standa už před cestou vyzvracel vynikající košari, zbytek putování pak bobkoval za každou vhodnou písečnou dunou (no, do bobků to mělo nejspíš hódně daleko). Žaludek nám (no dobře, Libor byl v tranzu, tomu bylo, je a bude vždycky jedno, chaotický Viktor byl rád, že udržuje vlastní integritu, Standa ji naopak marně hledal, Petra krásně trpěla s ním, Jirka přemýšlel, jaké maso si dá k večeři, a Pouštní liška, kde sežene další džezvu), takže žaludek vibroval nervozitou především mi. Zvlášť, když se objevila nějaká ta policejní hlídka.

Nakonec se skutečně objevila, ale až před vstupem do Salúmu. Mávali jsme s našim scientific paperem,

chaotizovali, domlouvali se s našim pouze arabsky mluvícím řidičem, vyplázli každý 100 L.E. za vstupní poplatek a prakticky 24 hodin před úkazem "Ú", se ocitli na pozorovacím stanovišti… No, spíš staveništi. První okamžiky tak příliš povzbudivé nebyly...

Jistě, mohli jsme zůstat někde na pláži. Pás totality byl sto kilometrů široký… A ještě bychom ušetřili. Takto jsme se ale dostali do centra veškerého dění, na dohled libyjských hranic, jejichž hraniční přechod se rýsoval na obzoru. Navíc s podivuhodným výhledem na moře… Jak se později ukázalo, byla to také strategická poloha pro naše další putování… Nestačí se totiž dostat jen do pásu totality, nýbrž musíte pak z této oblasti i uniknout…

Háček byl ovšem v tom, že jsme skutečně byli na staveništi. Egyptská připravenost na cokoli je pověstná. Drtivá většina pozorovatelů měla pod kuratelou patřičně mastných cestovek dorazit až v ranních hodinách před samotným zatměním, proto pro ně organizátoři připravovali rozsáhlé "snídaňové" stany vybavené stolečky a židličkami. I když jsme večer nevěřili vlastním očím, i když technici v klidu asfaltovali kus silnice večer před úkazem, na obyčejných kolečkách se v naprostém bahnu převážely židle… Ráno, raníčko bylo vše relativně připraveno.

Háček byl pouze v tom, že jsme se ocitli v místech, kde jsme neměli jak přenocovat. Dostali jsme sice nabídku na "luxusní" garáž za 100 amerických dolarů za kus, mohli jsme sice probdít v jedné ze dvou malinkých restaurací, kde sice byly nízké ceny (z hodiny na hodinu mírně se zvyšující), ale kde nás také terorizovala extrémně hlasitá arabská hudba srovnatelná s hlukem startujícího raketoplánu…

Nakonec jsme ale zvolili jinou možnost. Jednoduše jsme vysquatovali jeden ze "snídaňových" stanů. Organizátoři nás sice ujistili, že není připraven, ale hlídali pouze vchod… Stačilo velikananánský hangár obejít, využít škvíru mezi plátny a v klidu se usalašit v nejvzdálenějším rohu od vchodu, kde patroloval jeden z místních.

Celá akce však měla několik háčků… Ostatně, nic nemůže být jednoduché, že?

Nakonec jsme to všechno nějak překlimbali, i když se v žádném případě nejednalo o moji nejlepší noc, a probudili se do krásného, zcela zataženého, depresivního rána, dne, kdy mělo nastat úplné zatmění Slunce.

I když se jednalo o první reprízu podivuhodného úkazu (v mých krásně hnědých očích), nervy pracovali nejen prvorodičkám, nýbrž i mi samotnému. Dle počasí v Síwě jsem totiž v předcházejících dnech nabyl dojmu, že to nejspíš nevyjde. Večer před úkazem se však udělalo velmi hezky, aby se v noci opět zatáhlo, takže naše naděje o dost vzrostly… Přesto všechno bylo zřejmé, že jsme vsadili na jednu jedinou kartu… Ze Salúmu jsme se nemohli nikam hnout, nanejvýš utíkat pár set metrů doleva nebo doprava - ovšem s vědomím, že jsou kolem varování o nášlapných minách. O tom se snažila ochranka přesvědčit Libora, který se s ledovým klidem vymočil právě uprostřed takového pole.

Nuže tedy. Bylo ráno, my se zahřívali skvělou kávou a snažili se nějak odvlhnout. Na pozvolna ustupující mlze se vykreslila krásná, téměř bílá duha,

na ulicích se seřadili vojáci chránící blížícího se egyptského prezidenta Husní Mubaraka (druhý den byl v novinách vyfocen s brýlemi Sky and Telescope na čele)

a s přibývající modrou oblohou naše naděje stoupaly a stoupaly až se proměnily v jistotu. Jakkoli bylo srdce sevřené do posledního okamžiku.

Nemá smysl to protahovat. Na pozorovacím stanovišti se v průběhu několika málo hodiny vyrojilo na šest tisíc místních i cizinců. Sem tam nějaký autobus sice zapadl do bahna, zmatek byl značný,

ale nakonec starý Husní projel, v davu jsme pozdravili Marcela Bělíka z Úpice, došli na krásnou vyhlídku jedné silniční zákruty a spatřili úplné zatmění Slunce…

Ostatně, tady je

Při zpětném pohledu musím říci, že těch nákladů za pouhé čtyři minuty dívání rozhodně nelituji. Úplné zatmění Slunce je skutečně podivuhodný úkaz, který by měl každý pravověrný spatřit.

Ty barvy oblohy, jemné struktury v koróně, růžové protuberance i úžasná chromosféra… To nepřiblíží žádný astronomický záběr, ani povídání, ni animace i videozáběry.

Úplné zatmění Slunce není jen oněch několik desítek vteřin… Je co celková atmosféra. Musíte vynaložit nemalé úsilí, abyste se dostali do pásu totality. Často cestujete letadlem, autobusem, lodí… Všechno stojí peníze, čas, zařizování… Ale i pak jste vystavěni v šanc nemilosrdné přírodě. Po celé dny a týdny může nad vámi zářit blankytná obloha bez jediné skvrny a stejně se v klíčový okamžik přižene jeden jediný, zpropadený mráček, nebo nedej bože celá, ocelově šedivá fronta oblačnosti… Právě díky této hře náhody, kterou lze částečně ovlivnit, ale nikdy zcela eliminovat, je vyčkávání na zatmění směsí adrenalinu, únavy, spekulací, záchvatů paniky i naprosté apatie. Kdo nezažil, neuvěří. Kdo zažít nechce, jeho chyba. Pokud není úplně mimo, musí jej celé toto show chytnou…

Ale to není všechno. I když sledujete úkaz osamoceni, nemůžete být necitlivý na změny přírody. Z dálky se může ozývat křik muezínů, vyzvánění kostelů a nebo jen výkřiky senzacechtivých pozorovatelů. Mění se termika, zvedá se vítr, nebo naopak následuje naprosté bezvětří… Hmyz, zvířata a dost možná i rostliny reagují na nečekané změny v osvětlení.

A ty barvy! Purpurová obloha, se světlým obzorem. Jasné planety, tu a tam nějaká hvězda. Černý kotouč Měsíce, rozkvetlá, pokaždé zcela jiná sluneční atmosféra…

Právě proto jsem spolu s přáteli úplné zatmění sledoval jen tak, bez dalekohledu. Tedy, abych byl přesný, díval se na oblohu i triedrem 10x50 a 12x60, rozhodně jsem ale nesahal po fotoaparátu či videokameře… I když, v jednom okamžiku jsem přeci jenom spustil kameru na mém fotoaparátu a udělal krátký, leč němý šot

Úkaz to byl fantastický, ale musím se přiznat, že na mé vlastní emoce nepůsobil tak intenzivně jako při své premiéře v roce 2001. Tehdy jsem nervy na uzdě skutečně neudržel… Tentokrát to bylo něco jako letmé setkání s trochu bližším neznámým. Příště, pokud ještě někdy bude nějaké příště, bude to ještě důvěrnější…

No nic, chvíli jsme výskali, sbalili, co se dalo, a vyrazili směr autobusové nádraží, abychom se dostali pryč ze Salúmu. Bylo to tu sice fajné, ale na druhou stranu, představa jak do několika poddimenzovaných autobusů vleze několik set batůžkářů jako jsme my, nás hnala kupředu. Nakonec jsme měli ohromné štěstí. Ještě úplně neskončilo částečné zatmění a my už uháněli přímým spojem do Káhiry.

Jo, tohle jsou náše oficiální portréty zatmění... Sony Ericsson T610... přímo z ruky, bez jakýchkoli skrupulí...

A ještě jedna poznámka. Salúm je naprostá díra, která se proslavila nějakou bezvýznamnou bitvou druhé světové války a blízkostí hranic s Libyí. Všichni jí projíždějí a několik tisíc obyvatel tak rozhodně nebylo připraveno na nějaké velké návaly zatmění chtivých lidí. Musím uznat, že nakonec to Egypťané zvládli docela v pohodě. Jisté zmatky, tak typické pro Araby, sice byly, ale na druhou stranu se jednalo o drobné kosmetické vady. Já, ale i řada dalších, včetně Marcela Bělíka z úpické hvězdárny, na něhož jsme nakonec v tom davu taky narazili, to můžeme odpřísáhnout na holý pupek. Holý, propadlý pupek Vikouška.

Jo, od té doby, co zatmění fotí Miloslav Druckmüller, nemá fakt smysl tahat vlastní nádobíčko... Ostatně posuďte na jeho stránkách...

Jo, málem bych zapomněl... V pozorovatelském umu nás nejspíš všechnu trumfla "žlutá opoce". Nemaje "specielní brýle" chránící před zatměním, podarovali jsme ji vhodnou fólií, kterou si na hlavu přilepila lepící páskou...

A takto vypadalo zatmění "očima" geostacionární družice Meteosat...

29. a 30. března

Káhira

Egypt je podivuhodná země. Stejně kontrastní jako jiné rozvojové státy. Vnímavý poutník na tyto kontrasty narazí na každém kroku…

Nevím proč, ale člověk získává dojem (já nejsme výjimkou), že výdobytky moderní civilizace, především pak výkřiky současné elektroniky, zůstávají v moci jen a pouze nás "polidštěných". Realita je však poněkud jiná… Je zřejmé, že v chudých zemích žije pod hranicí existenčního minima neuvěřitelný počet lidí. Ročenka CIA odhaduje, že v polovině tohoto roku bude v Egyptě koexistovat 79 milionů lidí, z nichž dvacet procent se zcela jistě ocitne pod hranicí chudoby. Tedy v situaci, jakou si zřejmě nedokážeme představit, jelikož v České republice se podle stejných kritérií do podobné situace nedostane vůbec nikdo.

Nenechejte se ale mýlit čísli. Celých čtrnáct milionů Egypťanů dnes používá mobilní telefon, vysílá zde na sto televizních stanic a počet rutinních uživatelů Internetu se odhaduje na 5 milionů… Průměrný věk zdejších obyvatel se pohybuje kolem 24 roků, průměrná doba života však dosahuje 71 let!

Podivuhodnost celé situace dokumentuje naše setkání s oslím povozem, na jehož korbě se převalovala lýkovým lanem přivázaná tlaková láhev. Když nás v Asuánu předjel, zatímco my šlapali podél rušné ulice, vytáhl si přísedící na korbě mobil nejmodernější série, zamával na nás a hezky si nás tím svým utrženým sluchátkem zvěčnil…

Jednoduše řečeno, tyhle daleké kultury rozhodně nejsou zaostalé. Procento živořících je samozřejmě více než vysoké, v mnoha případech drtivé, ale na druhou stranu se lidé ani tady nebojí přijmout nové věci. Zvlášť, když jim umožní snadnější život, lepší business a vůbec… Už v Indii mne fascinovalo, jak mezi krámky s ovocem, novinovým papírem a hadry, za které by se nemusela stydět nejedna asijská tržnice, prodávali mikroprocesorové desky, telefony Sony Ericsson na straně jedné a zároveň v zaplivané, snad ohořelé špeluňce nabízeli rychlejší připojení k Internetu než s jakým disponuji ve vlastní kanceláři.

Indie, kde se člověk setká s malomocnými v podchodu na rušné ulici hlavního města, disponuje jadernými zbraněmi, kosmickými raketami a její softwarový specialisté připravují jednu java hru pro váš mobilní telefon za druhou. Egypt se potýká s obrovským ročním přírůstkem 1,75 procenta, drtivá většina obyvatel se tísní v úzké oblasti kolem Nilu, která zabírá jen několik procent z celkové rozlohy státu, a jenom Káhira má odhadem 15 milionů obyvatel… Přesto všechno zde vlaky i autobusy cestují podle jízdního řádu, pokud máte peníze, můžete žít vcelku bezstarostně, k dispozici je základní vzdělání i lékařská péče a zřejmě zde ani lidé neumírají hlady.

Jo, a v Egyptě sice žije 70 milionů muslimů, ale také 7 milionu koptských křesťanů (o nich bude ještě zmínka při návštěvě Sinaje), zbytek pak tvoří Nubijci, Berbeři, Beduíni, Bejové, Arméni, Řekové a tu a tam i nějací Evropané. Všichni přitom vegetují relativně v poklidu, samozřejmě až na ty občasné, poněkud nemravné atentáty. Navíc na území tohoto státu pobývá několik desítek tisíc palestinských a súdánských uprchlíků. Vláda s nimi ovšem nezachází v rukavičkách. Pořádkové síly tu a tam někoho jednoduše pobijí. Ostatně po každém teroristickém útoku muslimských fundamentalistů následuje vlna zatýkání a neméně šílená smršť trestů smrti…

I když, trochu jsem nad tím přemýšlel. Obzvlášť v souvislosti s atentáty v posledních měsících… Je šílené, že při explozích umírají především sami Egypťané. Ti, kteří pobíhají po hotelích a restauracích jako fretky a snaží se vydělat alespoň nějaké peníze… Část z nich potřebují ke svému životu, část z nich ale posílají rodičům, mnohdy živořícím feláhům někde u Nilu… Teroristické útoky -- jakkoli při nich zahyne několik bílých kapříků -- jsou tedy namířeny především na Araby samotné. Nevěřících psů odejde do pekla jenom pár, držkou v zemi však budou rýt Egypťané. Právě proto se mi to všechno zdá perverzní… Ale na druhou stranu, něco podobného si prováděli katolíci a protestanti v Severním Irsku a Velké Británii, Baskité ve Španělsku, Turci vybili milion Arménů a Adolf s Josefem si servítky taky nebrali…

Nuže tedy. Zatmění skončilo. My si dali hlt šnapsu, zapálili si doutník a pak kvapem vyrazili na nádraží Salúmu, kde jsme hodlali chytit nejbližší autobus do Alexandrie. Štěstí nám přálo. Ještě se nám ani neodrosila čela, zadní voj výpravy někde dokulhával, ale my už drželi lístky přímo do Káhiry. Zamávali jsme "žluté opoci", abychom kolem ní projeli ještě jednou v Marsa Matrouh, a v klidu vyrazili… Jo, jo, Aplíku, už samotní cesta může být cíl…

Autobusy, autobusy… Je to zajímavé, ale při té vší chvále, je s nimi cestování skutečně mírně hororové. Už jenom proto, že v předprodeji, stejně jako od konduktéra vedle řidiče, většinou obdržíte celý svazek různě barevných lístečků, na nichž je arabštinou napsáno, kam jedete, kdy jedete a kde máte ve vozidle místo. V extrémním případě (tuším, z Luxoru do Dahabu) jsme každý obdrželi šest papírků, pro přehlednost cvaknutých do dvojice. Teprve později se ukázalo, že kombinace není náhodná, ale představuje hodnotu jízdenky.

Z místa A se na místo B dostanete například za 150 E. L. Obdržíte tudíž dvě oranžové poukázky v hodnotě 2x50,- L.E., jednu papírovou modrou v hodnotě 20,- L.E. a dvě oranžové v hodnotě 2x10,- L.E. O zbytek 10 L.E. vás bez skrupulí obere prodavač jízdenek.

I když ale v ruce držíte všechny potřebné svazky papírků, stojíte na správném místě u příslušného autobusu, nemáte své místo jisté. Každé vozidlo má nejen řidiče, ale s ohledem na nízkou cenu lidské síly umocněnou přezaměstnaností i průvodčího. Navíc ještě na zastávce pobíhá nějaký týpek s úsměvem nakládající váš bágl (často na něj nalepí nějaké bezvýznamné, rychle odpadávající číslo), aby za něj inkasoval drobný úplatek (1 L.E.). Takže tedy, nejdříve jednomu strčíte zavazadlo. Pak druhému strčíte svazek lístků tlustý jako celoroční předplatné do Národního divadla. Ten odkryje bezzubý úsměv, všechno pročte a v klidu vás usadí kamkoli do autobusu.

Mezitím přicházejí další spolucestující a není chvíle, aby se někdo z nich nedožadoval právě vašeho místa. Následuje tedy driftování po palubě, které v kombinaci s pokerovou tváří (obzvlášť s úspěchem použitou Jirkou) většinou vede ke klidnému, mnohahodinovému putování.

Po odjezdu ale nastoupí další chlapík, kontrolor jízdenek. Opět všechno zkontroluje, mnohdy s nějakým rozsáhlým, umolousaným seznamem na milionkrát přeloženém papíru od mastné svačiny v ruce, ale na rozdíl od předcházejícího všechny pestrobarevné papírky poctivě natrhne.

No a časem přistoupí ještě revizor. První, druhý, třetí… I když už v autobusu sedíte bez jediné změny osazenstva dobrých deset hodin, kontrola je stále nezbytná. Tu a tam dorazíte i k "check point", kde se pro změnu vyrojí tajní a s pohledem ostříže zkontrolují fotografii v pase a správně nalepené vízum. Aby přes okolní kopce nechali přejít beduína s půl tunou výbušniny domixovanou rezavými hřebíky (kdyby vás to nezabilo, tak ať máte aspoň otravu krve).

A aby toho nebylo málo, jinak nenápadný řidič, který 17 hodin řídí jen se třemi desetiminutovými pauzami, dvěma litry kávy a kartonem těch nejlevnějších cigaret Cleopatra, odmění vás nejen hodinovou litanií koránu, ale i mrazivou klimatizací. Takže i když je vně autobusu +40 stupňů Celsia, vy se snažíte ucpat větráky nad vámi vším, co máte po ruce. Mi osobně se osvědčil igelitový pytlík. Jo, hned jak skončí modlitba, nasadí se film garážové produkce (nebudu urážet Béčkovou produkci, páč tohle je MNOHEM příšernější) s průhlednou zápletkou, herci horšími než v argentinské telenovele a kameramanem na úrovni mých třináctiletých pokusů.

Nasedli jsme tedy kolem 14. hodiny do autobusu, na cestu vyrazili kolem 15. hodiny a do Káhiry dorazili kolem 1. hodiny noční. Díky mému skvělému orientačnímu smyslu -- chlapci, ale já tady fakt nebudu věčně -- jsme se v hlavním městě rychle zorientovali a po přeběhnutí osmiproudové, tříúrovňové křižovatky se ocitli v novodobé oáze -- hotelu Suisse (15 L.E. za noc). Jo, jo, hotel Suisse… O něm ještě bude řeč.

Ráno raníčko hardcorové jádro výpravy vyspávalo. Pak se krásně osprchovalo, sbalilo věci a vyrazilo neuvěřitelně nacpaným metrem na nádraží koupit lístky do Asuánu. I když v původci psali, že sem jedou pouze dva večerní vlaky a na jiné bílý turista nekoupí lupeny, v klidu jsme získali poukázky na půlnoční vlak -- včetně několika lístečku s červeným půlměsícem, prý jakýmsi pojištěním… schválně by mne zajímalo jakým… Dokonce za studentskou slevu za směšných 65 L.E. Vzdálenost 500 kilometrů jsme nakonec zvládli za necelých 12 hodin a cenu 250 korun. Samozřejmě v klimatizovaném vagónu.

Jo, Aplíku. Káhirské metro (jediné na africkém kontinentu) bylo sice neuvěřitelně narvané, ale to ti přeju zažít nadzemku v Mumbaji (vulgo Bombaji). Tam se lidi z venku tak šíleně drali dovnitř, že lidi ještě před zastavením dobrovolně uhýbali od dveří, aby jim někdo nevyrazil dech nebo zuby… A když už se tam skutečně nevešli, v klidu se zavěsili z venku na vagón… Přesně jako v těch filmech z dálného Východu.

Nicméně zpátky do bílého egyptského dne. Jádro po koupi lístků zkoumalo Káhiru, bloumalo ulicemi, objevilo hezkou kavárnu a Aplík první ze série prodejen džezev. Jirkovi se krátil čas, vyrazil tedy k pyramidám, Standa s Petrou sice měli dva dny k dobru, ale také uháněli… Zbytek si našlo lehké občerstvení, se všemi třemi se rozloučilo, zamáčklo slzičku, překonalo píchnutí u srdíčka a vydalo se vstříc Asuánu.

31. března až 3. dubna 6 hodin ráno

Asuán

Musím se přiznat, že jsem jako dvacetileté robě hltal Indiana Jonese… A taky knížku Duna… Fascinace vyprahlou pouští, na které můžete pustit uzdu vlastní fantazie, mi navíc umocnila návštěva Maroka v roce 1994. I tam jsme se vydali za zatměním Slunce, ale na rozdíl od tentokrát jej nezahlédli… Člověk si asi řekne, no a co. Jenže, když najednou uvidíte ty kupy jemného písku, do kterého se propadáte jako do hlubokého sněhu, opírá se do vás neuvěřitelně intenzivní Slunce, vaše oblečení nasákne lepkavým potem, v koutku úst se vytvoří lepivé zbytky seschlých slin… Najednou se na láhev s poctivou Aplovkou, kterou si táhnete v batůžku, začnete dívat úplně jinak…

Skutečně, stačí se pár hodin toulat na úpatí pouště, a hned vám dojde, že se sranda ztratila někde u nejbližšího zdroje vody… I když máte urazit jenom několik kilometrů, nebo dokonce jenom pár set metrů, najednou zjistíte, že to procházka po pláži rozhodně nebude…

Já sám si poušť skutečně užívám. Zvlášť když vodní záchrana nedaleko… Poušť je krásnější než nekonečné moře. Už jenom proto, že se ke slané vodě dostanete více než snadno. Stačí dojet do Chorvatska a nebo alespoň k severnímu pobřeží Polska. Ale za písečnými dunami se musíte štrachat několik tisíc kilometrů daleko…

No a pak, pak se vyšplháte někam na kopec, na chvíli si sednete, necháte se šlehat jemným pískem hnaným ostrým větrem a podíváte se do dálky…

Asuán je zajímavé město. Snad nejvíc jej proslavila novodobá přehrada, vzletně nazývaná Násirovo moře. To podle prvního egyptského prezidenta, který se rozhodl zkrotit nezkrotný Nil… Nejen, že mu zabránil v pravidelných záplavách, ale ještě z něj vytřískal množství elektrické energie. Dílo je to kontroverzní, ekologům se bezesporu ježí chlupy po těle… a nejen jim, páč s délkou 500 kilometrů zatopilo nejednu skvostnou archeologickou památku. Ale když se procházíte na vrcholu hráze, ani nepoznáte jeho velkolepost… Prostě a jednoduše velký, sypaný kopec…

O něco pozoruhodnější by ale bylo, kdyby jste se na přehradu podívali z vesmíru… Tepna obklopená sítí vlásečnic hadra… Přehrada je nahoře...

Kdybychom nebyli v Síwě a později v Dahabu, asi bych Asuán považoval za nejhezčí místo našeho pobytu. Město leží na východním břehu Nilu. I když je docela vytížené, přeci jenom podél promenády parkuje jeden plovoucí hotel za druhým, ze kterého jede jeden autobus za druhým směr Abú Simbel, na západním břehu se tyčí příkré písečné duny a tmavé žulové skály, které se drobí pod náporem větrné eroze. Mezitím, uprostřed Nilu, existuje celá řada menších či větších ostrovů, z nichž některé jsou obydlené už celá tisíciletí…

Asuán představoval "faraónskou" jižní pevnost, kde začínal dávnověký Egypt. V okolí dodnes existuje řada žulových lomů, v nichž se zrodily ty největší obelisky zdobící nejen Karmak, ale díky loupeživým výpravám i Řím, Londýn, Paříž či New York. Na druhou stranu ale tyto monumenty vznikly proto, aby zajistily věčnou slávu panovníka po celém světě. No a zatímco panovník se rozpadl na prach (v horším případě?) a nebo se jeho mumie vystavuje ve skleněné rakvi někdy v Káhiře (v lepším případě?), tyto obelisky dodnes podávají svědectví o svých stvořitelích… A nejen v Egyptě. Jako fakáče napříč staletím, připomínají vysmáté faraóny po celé planetě.

A aby toho nebylo málo, kromě tradičních Arabů narazíte v Asuánu i na Núbijce, s temnou pletí a stále ještě zbytky svých zvyků. Pestře háčkované čepice, tak módní u Boba Marleyho, jsou jejich typickým znamením…

Asuán je moc milé město. Obzvlášť, pokud jej nepovažujete za pouhou přestupní stanici. Což jsme my rozhodně neudělali.

Pokud se mi to neplete, tak první den našeho pobytu byl spíše regenerační… Ve vlaku jsem díky kombinaci:

Docela klimbal, nicméně deset hodin spánku v sedě nepovažuji za ten pravý odpočinek. Taky si nepamatuji, jak jsme večer stáhli láhev Marcela, vodky z Káhiry s příchutí anýzu… Aplík se sice bál, že oslepneme, ale po třetím panáku prohlásil, že mu to vlastně chutná a tak jsem to já žvatlaje s Liborem šilhaje vypili. Ani se s kluky nepodělili… Tak co, dopijeme to?

Háček byl ovšem v tom, že po takové pijatice musí člověk vstát, udržet se na nohou a patřičně dehydratovaný vyrazit do pouště. Poučeni z prvního výletu, šli jsme najisto, vzali za pár babek přívoz na druhou stranu a jali se v největším vedru s minimem Aplovky a jednou colou v podpaží, která ihned padla, bloudit pouští.

Ale stálo to zato.

Nejdříve jsme se prošli kolem skalních hrobů, kde se nechávali zetlít správcové a nejvyšší úředníci Elefantíny (ostrov, na kterém bylo sídelní město)

a pak už jsme se přes náhorní plošinu,

písečné duny brodili k Simonovu klášteru.

Tohle bohem (křesťanským) zapomenuté místo je skutečně neskutečné. Pevnost obklopená až sedm metrů vysokými hradbami byla založena už v sedmém století. Zatímco u nás by podobná památka nejspíš spočívala pod skleněným poklopem, tady jsme si ji prolézali - nikým nehlídáni ani obťěžováni - jako malí kluci.

I když jsem měl párkrát mírné obavy, zda se pode mnou neproboří podlaha a já se pak potupně neocitnu o poschodí níže, nakonec jsme si celé show užili dosytnosti. Tu a tam byly fresky, zachovaly se základy baziliky…

Co vám budu povídat… Romantika jak bič.

A aby toho nebylo málo, ihned poté jsme ztekli jeden z blízkých vrcholů. Výhled na poušť, poušť samotná…

dokonce i naše lezecké schopnosti, to všechno byl neuvěřitelný zážitek.

Aple neboj se, my tě chytíme…

Musím říci, že tento styl se mi skutečně vpíjí pod kůži. Písek kombinovaný s černým čedičem nebo načervenalou žulou (pokud jsem to správně odhadl) dělá z toho místa něco neuvěřitelného…

Osobně jsem neodolal a na chvíli se podíval i na místo, kam kluci nešli. Sedl jsem si na vrcholek, zaostřil do nekonečna… a chvíli se vžil do role Lawrence z Arábie…

Zpátky jsme se ještě stavili na ostrově Elefantina. I tady je toho spousta k vidění, vždyť zde už pět tisíc roků existuje chrám několika pohanských bohů, ale nás zaujaly především barvy núbiské vesnice. Mimochodem, všimněte si, že i když domky vypadají jako zříceniny, vede do nich elektrický proud a každý druhý zdobí satelitní anténa.

Den skončil. Slunce zapadlo za písečný obzor, Viktor koupil krásný hadr pro slovenskou břišní tanečnici… jeho nadšení, že cenu usmlouval na třetinu, mu poněkud zkazilo mé konstatování, že podobný hadr koupí v Dahabu za cenu poloviční… ale zase k tomu dostal podprsenku o velikosti obalu na jedno vařené vajíčko pošité flitry… my konečně objevili čajovnu, kde nás mají rádi…

oddávali se vodní dýmce, popíjeli chladně červené karkáde…

a snažili se nějak pobýt komáry.

Samozřejmě, že i další den byl ve znamení putování za místními pamětihodnostmi… Poučeni z předchozí procházky předehřátou troubou, vyrazili jsme tentokrát v poledne k Velké asuánské přehradě -- je tady ještě jedna menší, z doby britské kolonizace, ostatně, patrná je i na přiloženém satelitním snímku…

Původní plán byl, že na místo vzdálené asi deset kilometrů zajedeme na kole. Pak jsme ale zvolili vlak. Odjížděl o půl deváté, a i když jsme do něj o tři čtvrtě na deset nastoupili, zjistili jsme, že jsme první bílé tváře, které s ním kdy cestovali. Soudě alespoň dle výrazů spolucestujících.

Cesta ubíhala v poklidu a díky dvěma desetiletým klukům, co převáželi doprostřed pouště několik igelitových pytlíků naplněných cukrovou vatou, dokonce jsme vystoupili i na správném místě. Dostali za to od nás jednu Kleopatru.

V klidu jsme tedy došli na břeh Násirova moře, kde nás zastavila policejní hlídka, která nejen vyinkasovala mýtné 7 L.E., ale navíc nám po chvíli stopla hasičský vůz… Díky němu jsme se vzápětí ocitnuli ve středu přehradní zdi, na odpočívadle vyzdobeném několika infantilními informačními tabulemi…

Háček byl ovšem v tom, že odtud opět vedla jedna jediná cesta… Autem, nikoli však pěšmo, jak nás ujistilo několik vojáků… Ono bylo srandovní i to, že se zde nesmělo fotografovat…

Takže tady je pár záběrů veledíla…

…a tady už je památník egyptsko-sovětského přátelství (SSSR půjčil na stavbu, když po obsazení Suezského průplavu cuklo mezinárodní společenství), kam jsme došli nepozorováni pěšky… Inu, když člověk nasadí škrabošku naprostého debila, drží v ruce ty nejlevnější cigarety, co lze v tomto státě koupit, a nejen že nerozumí anglicky, nýbrž ani arabsky… dostane se prakticky všude. Tedy, až na minové pole…

Harmonogram výpravy byl jednoduchý. Dostat se k velké přehradě, přejít ji, vrátit se zpátky k menší přehradě, přejít ji a navštívit ostrov Philae. Jenže udeřilo horko, navíc šlapat po rušné silnici, když nevíte, kdy a kde máte odbočit… prostě jsme přestali dělat hrdiny a vzali tágo… Za čtvrt hodiny jsme se tak ocitli u cíle…

Tedy, my si mysleli, že je to cíl, ale nakonec jsme vlezli do nějaké vesničky, kde se…

a/ přilepila na nás nějaká dětská pijavice neustále vyžadující bakšiš…

b/ zahalené ženské před námi zděšeně utíkaly, chytaje své ratolesti popelící se v prachu cesty

c/ vyděšená slečna v krámu nám colu, chipsy a sirky prodala tak levně, že jsme sami valili bulvy…

No, abych to zkrátil, došli jsme až k chrámu. Tedy… došli jsme k pokladně, koupili za 10 L.E. studentské lístky, abychom vzápětí zjistili, že jediná cesta k chrámu vede loďkou, za dalších 10 L.E. … No, klopili jsme prostě jako mourovatí….

Zatímco budete obdivovat fotky Philae, dovolím si dát do placu několik postřehů…

Tak za prvé. Člověk má pocit, že lidé v Egyptě jsou chudí. Jsou, to jo. Ale nesmíte dát na první pohled. I když taxikář, co vás veze, vypadá všelijak. Někdy hůř než jeho auto, nic to neznamená. I když Núbijec černý jak bota s duhovou čepicí na hlavě sotva ovládá motor loďky, na které se plavíte, nic to neznamená. I když parfumér, co má žluté zuby jako po explozi granátu (a nebo jako Rudolf), nabízí za pár šuntů falešné voňavky v zaplivaném krámu, nic to neznamená… Dáte-li se s nimi do řeči, najednou z nich vyleze, že Evropu znají více než dobře. A nejen, že znají, ale že si užívali třeba v Praze, Londýně, že mají dceru provdanou v Melbourne… Vzhledově sice vypadají jako boveráci z hlavního nádraží (na rozdíl od Libora však nesmrdí), ale i tak jsou zcestovalí víc než kdokoli z nás středoevropanů.

Za druhé. Voda. Aplík (vulgo Pouštní liška alias Pan Džezva), jak už naznačuje občasné zmínění "aplovky" či "chlórky" k naší radosti zcela propadl vodě z vodovodu. Jako, že jsme ji museli pít. Už od Náchoda sbíral prázdné PET lahve (na Sinaji se nám přece bude hodit každá flaška), neustále je plnil chlorovanou vodou, když měl dobrou náladu, přidal do ní zkvašenou limetku, a vyplnil jimi všechny tělní dutiny (své). Ten člověk měl u sebe běžně 10 až 15 litrů vody!

Ba co víc, vody tak chlorované, že dle výzkumu americké ambasády mohla sloužit jako mírné antiseptikum… Jistě, neměli jsme obavy ji tedy pít, tu tam jsme s ní dokonce dezinfikovali drobnou ranku, ale když jste měli průjem, vyvolalo to ve vás zácpu, když zácpu, tak průjem, a navíc jsme trpěli úděsnou flatulencí… Aspoň myslím, že se tak odborně nazývá prdění… Aplův ostříží zrak byl přitom skutečně nemilosrdný… Měli jste vidět (a později i slyšet) ty vyčítavé pohledy, když jsme se cestou z Philae s Vikouškem touhle propalující kapalinou začali polévat… A nebo, když jsme si tajně koupili Sprite, přelili jej do ušmudlané PETky a tajně pak pili v autobusu, aby nás nezbouchal a nezdvojnásobil množství přidělovaného chlóru…

Naše zoufalství nakonec dosáhlo takové úrovně, že jsme cestou z Philae raději glgali vodu z Nilu. Libor, jsa v klasickém tranzu, chvíli pozoroval kapitána Jamajku (byl párkrát v Belgii a Dánsku, teď se živý jako převozník), pak se natáhl a napil… Já s Vikoušem jsme udělali totéž, Aplík se popůlměsícoval a dal si raději panáka chlóru. My tři se pak zesrali… Přeci jenom naše střeva nebyla na vodu bez chlóru zvyklá…

"Jo, proč ne," odpověděl jeden z nás.

"Ale to je strašně nebezpečné," opanovala a zadívala se na druhý břeh Nilu, směrem do Údolí králů.

"Dokonce jsme zkoušeli i vodu z Nilu, ale to nedoporučujeme," dodal další.

"Ježíši Kriste, já si vodou z Nilu jenom pocákala kotníky a raději si pak nohy opláchla balenou vodou," uzavřela debatu slečna a usrkla trochu piva.

A ještě jedna věc. Když putujete v malinkatém kolektivu, resp. v případě našeho jádra ve čtyřech, brzo proberete prakticky všechna nezbytná témata. Hovory se zkracují a zkracují, až nakonec přestanete uvažovat… Ba co víc, zpomalí se i vaše myšlení… K něčemu podobnému dochází i v Úpici, během čtrnáctidenní expedice. My pozorovatelé na to dokonce máme diagnózu: akutní úpicitýda. Nakonec se dostanete do okamžiku, kdy nedáte dohromady jedinou souvislou větu… Můj případ…

Ale zpět k Philae. Kousek od Asuánu, za vodou, co by se nedala rozkrájet, byl kdysi krásný ostrov Philae, na kterém se nacházel ptolemaiovský chrám bohyně Isidy. Vydržel zde celá staletí, dokonce ještě v době, kdy byly skoro všechny ostatní egyptské chrámy již opuštěny, možná právě zde vznikl poslední hieroglyf (snad někdy ve čtvrtém století našeho letopočtu), takže nejspíš tady umřel i poslední písař ovládající toto písmo…

Pak se ale chod času nějak zrychlil, přišla průmyslová revoluce, s ní jedna přehrada a vzápětí i druhá, a chrám stojící na věčnost, začal se rozpadat pod vodní hladinou.

Egyptsko-italské konsorcium ale v sedmdesátých letech celou stavbu rozřezalo a přeneslo na vyvýšené místo. A pokud jej nějaký náboženský fanatik nevyhodí do povětří, bude zde stát na věky.

Pominuli poněkud pokřivený duch místa, je to zajímavá oáza. Lidí tak akorát, žádné velké davy, takže člověk celý ostrůvek za půl hodiny projde a už se těší na novou dávku Aplovky…

Cestou z Philae, stavili jsme se ještě u nedokončeného obelisku. Pilon měl být vysoký 42 metrů, při váze 1200 tun (kurva, jak něco takového zvládli před třemi a půl tisíci roky převážet na vzdálenost stovek kilometrů), ale nějak se jim před dokončením rozlomil…

Kluci si přitom vytvořili teorii, že je to novodobý podvod, aby sem nalákali turisty a patřičně je zkasírovali. Což zřejmě není pravda… Fakt ne, takoví oni nejsou…

Jo, do Abú Simbelu se nikomu nechtělo. Já už ho viděl, kluci nevěděli, že přicházejí o hodně, navíc jsme začali cítit akutní přepamátkování… Jistě, dělníci od faraónů dělali, co mohli, ale nakonec je to všechno stejný… Vstupnípylon,nějakésloupořadí,vnitřnípilon,nějakésloupořadí,vnitřnísvatyně. Tu a tam nějaká socha. Tu a tam něco chybí, něco je doplácáno betonem. Občas jsou tam davy, jindy naopak nepotkáte ani živou duši… Prostě šeď, šeď, nuda, nuda… Kdo by se nad tím pozastavoval…

Následující den, v šest ráno, jsme tedy s hektolitrem aplovky a krásným šátkem pro břišní tanečnici vyrazili vlakem do Luxoru. Jo, na pokoji jsme omylem zapomněli chlebové placky ze Síwy (když se nadrtily do aplovky, vznikla vynikající chlórová kaše). Tak si je tam vyzvedněte.

A ještě jedno doporučení. Kolem nádraží jsou strašně drahé kavárny. Chtějí až pět babek za čaj… O ostatním ani nemluvě. Na druhou stranu je zde velmi levná restaurace…. Kavárnu pak doporučujeme v jedné zapadlé uličce… Škoda, že už si nevzpomenu na cestu… Mazbút však měli vskutku delikatesní! Nejlepší na celé planetě!

pokračování na další stránce...