Vzhůru ke dnu!
aneb skočil jsem ze 4000 metrů, 28. srpna 2006

Účinky:

Upřímně řečeno, moc jsem těm reklamním řečem nevěřil… Však podobné bubliny sám vyrábím, jak na běžícím páse.

Realita však byla přesně takové. Ta euforie po dosednutí, to, jak se mi rozklepaly ruce a nohy, to mrazení, které mne objalo, když jsem se podíval na záznam celé akce… Jo, jo, stálo to za to.

Složení:

Napadlo to mého bratra a nakonec jsme do toho šli všichni čtyři. Tedy nakonec, všech šest. Já, brácha, naše přítelkyně, bratr přítelkyně a sestřenice přítelkyně. A když už člověk vysolí téměř 4 litry, měl by si to i pořádně užít, že ano? Proto jsme se s tím nemazlili, dojeli na malé letiště u Prostějova a skočili… Skočili z více než čtyř kilometrů…

V okamžiku, kdy jsem byl nakloněn hlavou dolů z otevřených dveří letadla, díval se na zem podemnou… resp. na ono šíleně vzdáleného, ono, co mělo být místo, kde se určitě rozplácneme... asi bych sám neskočil. Teda, to vím určitě, neskočil bych ani za nic. I kdyby to letadlo hořelo a já už se konečně vydal do výhně pekelné…

Bohužel, na výběr jsem moc neměl. Člověk, k němuž jsem byl připoutaný, se se mnou nijak nemazlil… a jednoduše skočil.

Stačil okamžik a byla z nás na obloze tahle mikroskopická tečka… Tím ale nemyslím ono letadýlko AN-24. nýbrž onu bílou těčku za ním...

Myslím, že jsem křičel... Stuhnul jsem jako prkno, křečovitě se usmíval do té zasrané kamery... a doufal, že se nepodělám... Naše planeta se hrozivě přibližovala... Já přísahal, že už to nikdy neudělám, abych po dosednutí napevno věděl, že do toho půjdu ještě jednou...

No, ale po pořádku...

Letiště v Prostějově to je skutečně malé, pouze s travnatou plochou...

a do nebes nás pak vynesla DUBNICA AIR...

Důležité je také poznamenat, že zde provozují docela příjemnou restauraci s lidovými cenami, hraje rocková hudba, která rozvařuje krev v žilách, kolem poskakují parašutisté, občas se vznese plachťák...

Jakkoli to neposkytovalo příliš velý pocit bezpečí... Bylo se pořád na co koukat.

Je pravda, že jak šel čas, stoupala rychle spotřeba alkoholu... Páč akrobacie některých padavců byla skutečně nervyrvoucí... Pak začala ale spoteřba alkoholu zase klesat, jelikož s drobnými průtahy způsobenými počasím, hrozilo nebezpečí špatné nálady ještě na zemi... ne až ve vzduchu.

Počasí bylo sice proměnlivé, chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi zataženo, dokonce hrozil déšť, ale letadlo neúnavně startovalo i přistávalo, obloha se každých dvacet minut plnila pestrobarevnými padáky...

...skákali nadšenci, profíci i my, co jsme se "potupně" nechali přivázat do tandemu...

až přišla řada i na nás... Tak dvacet minut před startem si "váš" člověk-instruktor, do jehož rukou vložíte své nervy, připraví padák... Vždycky jsem si myslel, že si jej člověk skládá sám a že je to bůhví jak složitá a pečlivá procedura... No, tady v Prostějově to šlo jak na běžícím pásu...

Mezitím se ustrojíte do kombinézy a projdete velmi stručným školením co a jak...

Banán - ruce - banán - popruhy - nohy. Tak lze charakterizovat průběh celého letu. Alespoň co se týká vás...

V podstatě je to celé sranda... Oblečete se, nacvičíte si výskok z letadla, vyslechnete si dvakrát pokyny, co máte dělat (moc jich není) a pak už se vydáte do letadla...

Jo, jo, Armageddon hadra...

Ale pak už jde veškerá sranda stranou... To, co pořád ještě považujete za vtip, se stává vážnou věcí... Čeká vás skok z kurva velké výšky... a vy nemáte kam zdrhnout :-)

Už budeme skákat?
Zeptal jsem se při pohledu z okýnka, pod kterým byla nějaká vesnice...

Ne, jsme teprve dve dvou kilometrech....
Jo a támhle to, to malé, to je Olomouc...

Ve třech a půl kilometrech, letadlo celých dvacet minut jenom stoupá, sedíte tam jako na nakloněné rovině, následuje poslední kontrola, připoutání čtyřmi přezkami na vašeho ko-padálistu...

Pak přijdou čtyři kilometry...

Jsme ve výšce 4300 metrů...
To máme tak osm sekund volného pádu navíc...

Vy se poserete strachy a vyskočíte...

To bílé na předcházejícím snímku je naše letadlo ve čtyřech kilometrech...

Že je zase vidět jenom letadlo? Ale kdeže... Za ním je patrná taková drobná světlá tečička... Nevím, kdo z nás tří to je, ale je mi ale zřejmé, že to ječí, s prdelí sevřenou, očima na vrch hlavy a žaludkem někde u zubů... Volný pád je kurevsky dobrý... Srdce vám buší těsně před infarktem, napění se krev ve vystupujících žilách, svaly posmrtně ztuhnou a mozek vypne...

Vy nevíte, zda hrůzou raději zavřít oči...

Dotýkáte se mraků...

Kurva, kurva, kurvá!

Padáte!

Vpravo dole je videokameraman, to žluté jsem -- myslím já -- vlevo nahoře je další skokan :-)

Celé to prý trvá skoro hodinu... No, nevím :-) Měl jsem pocit, že jsme byli dole za deset vteřin :-) Tak šíleně rychle to uteklo. Snad nejhorší okamžik pro mne byl, když už jsme viseli na padáku, já měl pustit křečovitě sevřené popruhy a jen tak si upravit sedák...

Jsa řekněme nejkorpulentnější z našeho týmu, prosvištěl jsem rychlostí až 235 km/h a dosedl jako první... Pak následoval bratr...

A nakonec ladně, s přehledem i Klárka :-)

Že naše úsměvy vůbec nepůsobí křečovitě, že ně?

Tím ale nebyl taškařice konec... Z kapacitních důvodů, musela se naše šestičlenná skupina rozdělit na dvě dávky. Takže zatímco my tři jsme si dávali panáka a zapálili výtězný doutník, jiní tři barvili své vlastní spodní prádlo.

A samozřejmě klasická euforie... Jak poznamenal jeden z instruktorů... Neboj, na zem se každopádně vrátíme... :-)

Co dodat?

No, možná byste si chtěli pustit video z mého pádu... Ani nevím proč jsem si jej nechal pořídit... Možná proto, abych si při jeho shlédnutí uvědomil, co všechno jsme prožili... V tom návalu adrenalinu nebylo moc času nad něčím přemýšlet... Natož si něco zapamatovat... I teď, když se na to dívám, jímá mne docela příjemné mrazení :-)

Jo a nemusíte mi psát, že vypadám jak idiot. Chtěl bych vidět vás, kdyby pod vámi zela čtyřkilometrová díra.

... a tady jsou všechny fotky,
co jsem díky hvězdárenskému tikitálu pořídil...