Zlatá klec
aneb moje cesta za úplným zatměním Slunce

Angola je africká země s šílenou minulostí, pochybnou současností a nejistou budoucností, kde zuří neúprosná občanská válka. Zdejší rebelové -- pod oblíbenou značkou UNITA -- pořádají pro bílé zazobance vražedně dlouhé pochody. Pouliční přestřelky jsou běžnou součástí bujarých večírků, na minu šlápnete při každém druhém kroku a malárii či AIDS dostanete už na letišti...Tak s takovou představou jsem osmého června odjížděl za úplným zatměním Slunce.

Jak už to tak na světě chodí, skutečnost byla až neskutečně jiná. Ba co víc, splnila mi hned několik, nestydím se to přiznat, životních přání: Viděl jsem úplné zatmění Slunce, kochal se rafinovanou nádherou Mléčné dráhy jižní oblohy a poprvé navštívil černošskou Afriku. To vše zcela nerušeně, s maximálním komfortem.

Mé srdce dobrodruha však tepalo naprázdno. Ze skutečné Angoly jsem nepoznal vůbec nic. Nemohu říci, jací lidé zde žijí. Jestli jsou hodní nebo zlí. Nemohu říci, jakým způsobem se tam cestuje. Jestli bez problémů nebo v sérii neskutečných potíží. Dokonce nemohu ani říci, jak vypadá syrová africká příroda.

Proč tomu tak bylo, nevím. Nevím, proč jsem se v zemi plné hladovějících lidí účastnil jedné opulentní recepce za druhou. Proč jsem si podal ruku s více než kontroverzním angolským prezidentem, jenž se zřejmě pohybuje na hranici regulérního diktátora. A také nevím, proč jsem se nechal za ohromující peníze hostit od jediné tamní univerzity, jejíž budovy připomínají ohlodané kosti.

Když se dnes ohlížím za celým výletem, mám smíšené pocity a několik zcela protichůdných vysvětlení. Možná jsme se zúčastnili pro nás příliš vzdálené Potěmkinovy hry o vylepšení obrazu diktátorem ovládané Angoly. Možná jsme malým dílem přispěli k rozvoji válkou poničené země a ukázali světu, že není tak nebezpečná, jak se o ní říká. Možná došlo k nepochopení obou stran s poněkud odlišnou mentalitou. Možná…

Při zpátečním letu z Johannesburgu do Zürichu mne v letadle, cestou na záchod, zastavili nějaké bílé tváře. Na sobě měli trička s logem úplného zatmění v Zambii a s údivem ukazovali na to mé: "Prosím vás, můžeme se na něco zeptat?

"Jistě, beze všeho."

"Vy jste byl pozorovat úplné zatmění Slunce v Angole?"

"Ano."

"Vy jste šílený?"

Jsem rád, že jsem se této výpravy zúčastnil. Děkuji všem, kteří mi s cestou za temným Sluncem pomohli. Především pak panu Leonidiu Ceitovi, jeho spolupracovníkům a angolské vládě.

8. června 2001

T-305 hodin 47 minut
Kurva, co to dělám. Panika mne sice nezachvátila, ale ještě před pár hodinami jsem měl docela obstojné bolení břicha. Vždyť jedu do země, o které vůbec nic nevím. Navíc země, kde je komunistická diktatura, pořádající pro české inženýry a jejich české příbuzné dálkové pochody. Navíc se do Angoly hrnu hned s šesti lidmi, které znám spíš míň než víc. Něco takového jsem nikdy neriskoval, ať už jsem putoval kamkoli!

Zdá se mi to jako sen, ale je to syrová realita: Sedím rozvalený na letišti ve švýcarském Zürichu. Vedle mne Eva Marková, ředitelka Hvězdárny v Úpici. Následují její dva podřízení Marcel Bělik a Láďa Křivský. Opodál je Honza Urban a Pavel Kotrč -- u druhého z nich jsem se ještě před pár týdny ucházel o klasifikovaný zápočet... I když nejsem na takovou různorodou společnost zatím připraven, předpokládám, že náš zájezd nemůže skončit špatně. Vždyť na rozdíl od mých předešlých poznávacích excesů mám jenom dva cíle: jižní oblohu a úplné zatmění Slunce. Úkaz, který považuji za jeden z nejkrásnějších na této planetě, a úkaz, který jsem na vlastní oči dosud nespatřil. A tuhle trapnost hodlám nyní změnit.

T-305 hodin 12 minut
Mezinárodní letiště mají zvláštní příchuť. Zápach zpocených, odnikud nikam spěchajících cestujících, vybrané parfémy uhlazených businessmanů, záchodová dezinfekce, vybrané pochoutky luxusních duty-free obchodů, prosezená kožená křesla, sterilní umělohmotné sedačky... Těžko se to dá popsat, ale je to charakteristický koktejl drtivé většiny velkých vzdušných překladišť: Všechna vypadají stejně a nebýt předraženého zboží v obchodech s "místními suvenýry", ani nepoznáte, ve kterém státě a na kterém kontinentě vlastně právě pobýváte.

T-297 hodin 31 minut
Celý příběh mé cesty za temným Sluncem začal až neskutečně nenápadně. Prostě a jednoduše jsem jeden podzimní den odpověděl neznámé paní na telefonický dotaz k úplnému zatmění Slunce, které bude v červnu 2001 pozorovatelné v jižní Africe.

Jak se později ukázalo, tyhle informace potřebovala pro svého angolského manžela. Oba mne poznali během moderování částečného zatmění 11. srpna 1999 na brněnské hvězdárně. Slovo dalo slovo, proběhla jedna schůzka, druhá, kolovaly nejrůznější e-maily, až jsem se jednou odvážil a spiklenecky nadhodil, že bych se do Angoly také na zatmění rád podíval.

Leonidio Ceita, vlastně první černoch, se kterým jsem si vyměnil více než jednu větu, se vzápětí ukázal jako nečekaně schopný člověk. Ať už proto, že je poradcem jednoho z angolských ministrů a příbuzný prezidentovy manželky, nebo z jiného důvodu -- po sérii několika dalších náhodných událostí nezbývalo než se vydat na cestu. To vše na pozvání angolských úřadů.

9. června 2001

T-296 hodin 03 minut
Páni, visím vzhůru nohama! Je krásné ráno a my sedíme na letišti v Johannesburgu. Až na to, že mi natekla krev do hlavy a že se mi vrací žaludeční šťávy, nepociťuji žádné změny. Dokonce i mobilní telefon zde pracuje bez problémů. Kdyby Jana nespala, tak bych ji i pozdravil…

Inu je to tak. Před pár roky jsem se rozplýval nad Internetem, jenž se doplazil až do chatrčí na břehu špinavé Gangy. Nyní je žhavinkou globální komunikace mobilní telefon. Když jsem prostřednictvím utrženého sluchátka pozdravil na vzdálenost devíti tisíc kilometrů svoji dívku, došlo mi, že svět kolem je dokonale polapen v elektronické pavučině. Může se nám to líbit, nemusí, ale je to tak.

T-295 hodin 56 minut
Cesta, byť lemována drobným zdržením, ostrým protivětrem nad centrální Afrikou a závěrečnými turbulencemi, byla jedna z nejhezčích jakou jsem kdy zažil. Obsluha na úrovni, jídlo na palubě South Africa Airlines vynikající!

V Boeingu 747 jsme seděli až nahoře, v takové malé kukani před pilotní kabinou. Jak poznamenal Honza: "Prostě na půdě." Výhled odtud byl více než skvělý a svítání, zakončené oranžovým východem Sluncem nad nekonečnou Afrikou, přikrytou řadou načechraných vrstev pomíjivých oblaků, bylo delikatesní. Kruh celé té pohody navíc scelila lahodná jihoafrická vína a dokonale vychlazený pomerančový džus. Prostě paráda.

T-289 hodin 27 minut
Po druhém přestupu sedíme opět v Boeingu 747. Za tři hodiny se ocitneme v angolské Luandě. Pod námi ubíhá podivuhodná africká krajina a já se pomalu přesvědčuji, že země, do které putuji, bude úplně jiná než jsem si myslel. Jenom si nejsem jistý, zda se bude tahle cesta vyvíjet pod praporem s nápisem:

"Vše se vždy k dobrému posere."

nebo s poněkud méně přijatelným

"Na posraného i hajzl spadne."

11. června 2001

T-232 hodin 46 minut
Maminka, moje dívka a dost možná i řada mých přátel trnou hrůzou, jak v divoké Angole bojuji o holý život. Pravý opak je pravdou: Hrozí mi pouze spálení kůže od vtíravého Slunce a smrt přežráním.

Samozřejmě, jsme v rozvojové zemi. Angola má stejný počet obyvatel jako naše Česko, rozlohou je však dvakrát větší. Zhruba dvacet procent obyvatel je HIV pozitivních, stejný je podíl malárie. Zemi zdecimovali otrokáři -- Portugalci odtud vyvezli 15 milionů lidí(!), stále neukončené občanské války a celá vlna dalších pohrom. My se ale pohybujeme ve zcela jiném světě. Hned po příletu nás totiž hostitelé zavřeli do zlaté klece. Přesněji řečeno, do akvária ve zlaté kleci, před kterou stojí tři ozbrojení bodyguardi.

Na večerní, bohatě prostřené recepci jsme se přivítali s ministrem školství, ministryní zdravotnictví... Filmovala nás zdejší televize, fotografovali novináři... Včera nás pro změnu dovezli luxusní jachtou na jeden z blízkých ostrůvků. Nádherná pláž, oběd, kdy jsem poprvé ochutnal langusty a krevety…

Aby toho nebylo málo, jako průvodci s námi chodí tři mladí Angolané: "Vašek" -- 27letý tlumočník, "Džalmína" 24letá pomocnice pana Ceity a "Kandýda" -- letošní Miss provincie Huambo. Netřeba dodávat, že se v obou případech jedná o velmi, velmi atraktivní dívky. Pořád se na nás usmívají a na naše všetečné otázky dávají pozitivní odpovědi.

Není divu, že si chvílemi připadáme jako hlavní hrdina filmu Truman Show. Jazyková bariéra, kombinovaná vřelou pohostinností nás přivedla k přesně nalinkovanému programu, ze kterého nelze vystoupit. Pokaždé jednoduše přijdou naši ochránci nebo jeden z průvodců a suše oznámí: "It is time to go." A my prostě jdeme.

No jdeme. Všude, ale úplně všude se vezeme. Například dnes jsme navštívili ústředí "Komise pro úplné zatmění", která je součástí jedné z fakult luandské univerzity: Nastoupili jsme do mikrobusu, asi tak čtvrt hodiny přískoky putovali běžnou dopravní zácpou a po sto metrech vjeli na pozemek univerzity. Od hotelu nás přitom dělila dva metry vysoká zeď a zhruba minuta pomalé chůze... Když jsme si pak sedli k Internetu, vzpomněl si Marcel, že na pokoji zapomněl důležitý laptop. Spolu s jedním mužem z ochranky tudíž nastoupil do mikrobusu a vrátil se do hotelu. Oněch sto metrů mu přitom trvalo asi tak stejně dlouho, jako kdyby se plazil bez pomoci rukou i nohou…

Naši ochranku jsme sice hned první večer pozvali na láhev Becherovky, při které poněkud roztáli, ale jinak s nimi žádné velké žerty nejsou. Všechny naše "malé rebelie" totiž skončily tragikomicky. Nejdřív jsme chtěli s Marcelem ze srandy vyrazit pěšky do ulic s tím, že se po svých vrátíme do pět kilometrů vzdáleného hotelu. V tom okamžiku na nás nasadili Miss Huambo, která nám s úsměvem na rtech sdělila, že by v takovém případě měla velké problémy. Další procházku jsme si prosadili tento večer: Autem nás vyvezli do ztemnělého zábavného parku se skřípajícím řetízkáčem a řadou hospod. Vypadalo to obludně, bylo to obludné, cítil jsem se obludně. Zřejmě nezbývá, než přistoupit na jejich hru.

O příčině naší všudypřítomné ochrany samozřejmě neustále diskutujeme. Názor, že jsme důležité osoby, které propojují diplomatické styky přetrhané před pár roky angolskou diktaturou, však považuji přitažený za vlasy. Možná skutečně hrajeme nepochopitelný politický mariáš, ale nejspíš se jedná pouze o pojistku ze strany našich hostitelů: Chtějí, abychom se zde cítili dobře, abychom nezabloudili, aby nás nikdo neokradl a bychom neměli žádné problémy.

Ruku na srdce, není snadné pohybovat se v takovém luxusním prostředí. Vždyť je tu osmdesát procent lidí negramotných a pravděpodobně i stejný počet za hranicí bídy. My si přitom užíváme v tenké vrstvě bohaté vládní garnitury…

T-232 hodin 32 minut
Úplné zatmění Slunce. Nastane ve čtvrtek 21. června 2001 a pohled do mapy ukazuje, že bude viditelné z východního pobřeží Jižní Ameriky, Atlantiku, střední a jižní Afriky a Indického oceánu. Konkrétně plný měsíční stín přeběhne přes Angolu, Zimbabwe, Zambii, Mozambik a Madagaskar. Angolské úřady se přitom na zatmění připravují nadmíru pečlivě. V porovnání s nimi a s rokem 1999 jsme skuteční žabaři. Všude jsou billboardy a plakáty upozorňující na jedinečnost úkazu a možnosti jeho sledování. Probíhá distribuce speciálních brýlí, komentáře od rána do večera plní nejen noviny, ale též rozhlas a televizi. Dokonce si koupili speciální přístroj, na kterém testují kvalitu nabízených slunečních filtrů. Už několik firem se jim totiž pokoušelo prodat šunty.

Není divu. Všeobecnou negramotnost spolu s vlezlou bídou, umocněnou úplným zatměním, hodlají ve svůj prospěch využít některé náboženské sekty. Navíc je událost cestou, jak změnit pokřivený obraz Angoly. Důležité peníze při této příležitosti dostala i univerzita a na vybudování základní infrastruktury i některá místa v pásu totality. Voda, elektřina, Internet i mobilní telefony zde zůstanou i v budoucnu…

T-231 hodin 59 minut
I když se stále pohybujeme ve zlaté kleci, všimnul jsem si celé řady zajímavých detailů.

T-219 hodin 28 minut
Navštívili jsme zdejší univerzitu, resp. její přírodovědeckou fakultu. Jak vypadala? Pokud si člověk uvědomí souvislosti, tak docela normálně. Vzhledem k nedostatku peněz nemají na nové přístroje ani publikace. Také systém výuky je poněkud odlišný: namísto dvou semestrů mají tzv. trimestry.

Prohlédli jsme si několik laboratoří, studenty, kteří se zrovna potili s přípravou na zkoušku, a poklepali si rukou s několika tamními pohlaváry. Fakulta se zcela nepřekvapivě zaměřuje na geologii, petrologii, mineralogii a příbuzné obory. Inu kdo ví, třeba se za pár roků z Angoly stane druhý Kuvajt.

T-217 hodin 06 minut
Drobným kazem se stala zpráva, že přístroje mých kolegů, se kterými hodlají sledovat zatmění Slunce, putují někde po Evropě. Konkrétně snad po Německu.

Špeditérská firma je sice poslala přes Paříž a téměř přitom přísahala na holý pupek svého šéfa, že dnes ráno budou v Luandě, někde se ale něco zadrhlo, takže snad přijedou až za dva dny, jiným letadlem a jinou cestou. Snad.

I když Evě vyskočil tep i pot, mne osobně to zatím nechává chladným. Já jsem totiž do Angoly přijel proto, abych zatmění viděl na vlastní oči. Profesionální hvězdáři totiž v průběhu takového úkazu většinou mžourají do hledáčku a tak z celého představení vidí jenom nesouvislé útržky. Jejich svědectví pak nejsou informacemi příliš nabité... Takže když ráno Eva přijela z letiště, neodpustil jsem si pychlavou poznámku: "Nic si z toho nedělejte. Když dalekohledy nedojedou, tak aspoň zatmění konečně uvidíte na vlastní oči." Ale jinak bych jim to samozřejmě nepřál.

V tomto okamžiku to tedy vypadá tak, že nás pět chlapů zítra letadlem přenesou do Sumby, na pozorovací stanoviště, a Eva pak spolu s ochrankou zůstane čekat tady v Luandě.

T-193 hodin 44 minut
Dnes ráno, krátce po snídani, proběhla nečekaná vzpoura! Jak už jsem napsal, přístroje mých kolegů bloudí někde mezi Prahou a Luandou. A jelikož na ně, resp. na zprávu o nich, stále čekáme v hotelu, docela úspěšně se nudíme. Takže, když jsem já, Marcel a Honza cestou ze snídaně zjistili, že se někam vytratila naše ochranka, neváhali jsme ani minutu. Sousto nečekané svobody bylo mnohem lákavější, než jsme si mysleli. Dokonce překonalo naše obavy ze světa tam venku. Nenápadně jsme se proto přiblížili k východu, patrolující voják nám s úsměvem otevřel dveře a my se ocitli na ulici. SAMI!

Jenže, co dál? Jak si počít s nečekanou svobodou? Vlevo bok a pomalou chůzí podél rušné ulice…

No, nebudu nikoho napínat. Naše výprava urazila zhruba dvě stě metrů, kolem vodárny k nejbližší rušné křižovatce. Pak jsme po chvilce váhání udělali čelem vzad a poslušně se vrátili. Průšvih přišel asi o pět minut později, když jsme se pokusili rebelii zopakovat. Tentokráte s procházkou na pravou stranu...Po padesáti metrech to zmerčila ochranka a s úsměvem hladového vlka nás nahnala zpět do zlaté klece. (Později jsme se dozvěděli, že v případě jednoho slovenského kolegy byli ještě důkladnější. Jakmile se pokoušel vystoupit do restaurace, bodyguardi ho jemně vynesli ven…)

Náš nesmělý a při zpětném ohlédnutí i poněkud legrační pokus o průnik měl vzápětí tři důsledky:

Nejdříve jsme projeli skutečnou Luandou. Staré město původně hostilo asi 800 tisíc obyvatel. Po řadě válek se však pětkrát nafouknulo -- utečenci jsou tudíž všude. Nejvíc pak na jihu, kde obývají nekonečné plástve hliněných přístřešků. Projížděli jsme jimi přes půl hodiny! Nakonec jsme se ale z chudinských slamů dostali a naopak přes vcelku luxusní oblast Luandy (prezidentské sídlo, ministři, náměstci apod.) dorazili až k moři.

Co vám budu povídat. Láďa plaval s brýlemi a po chvilce potápění suše prohlásil: "Kdyby jste na dně viděli to, co já, tak byste tady rozhodně bosí nechodili. Jé, tady je pivo! A tady konzerva!"

14. června 2001

T-159 hodin 17 minut
Přístroje stále nedorazily, avšak naše šestičlenná výprava byla rozštěpena na dvě části. Kluci odjeli do Sumby, tři sta kilometrů na jih od Luandy, já s Evou, třemi příjemnými Slováky z Tater a jednou pipinou z tamního ministerstva kultury zůstal v hotelu.

Den tudíž vypadal více než nudně, byť se v něm tu a tam objevovala adrenalinová příchuť. Na zdejším zastoupení spediční firmy totiž ovládají jenom francouzštinu a naše hostitele zavalila mnohem důležitější práce -- musí zajistit distribuci téměř jednoho milionu speciálních brýlí pro bezpečné pozorování zatmění. Pokus volat přímo do Prahy pak ztroskotal na beznadějně ucpaných telefonních linkách. Nakonec jsem tedy -- ve snaze alespoň něco podniknout -- poslal e-mail své dívce v Brně(!), aby na cargo společnost zavolala přímo ona.

Kdybych věděl, že jsem se namáhal zbytečně! Mezitím totiž přístroje přišly. No přišly. Zjistilo se, že už se nějakou dobu (hodiny, dny) nachází v ohromném plechovém kontejneru na pozemku univerzity. Asi tak dvě stě metrů od nás...

Než se ale tahle informace dostala až k nám, podnikli jsem cestu do antropologického muzea. Bylo zaprášené, chudé a odrbané, ale na druhou stranu pár exponátů ve sbírkách měli. Ostrým háčkem se však stal průvodce, jenž uměl pouze portugalsky. Hodinová procházka tudíž vypadala zhruba následovně: Chlapík se zastavil u nějakého předmětu a pět minut vášnivě hovořil. Poté naše doprovodkyně Džalmína, jinak asistentka pana Ceity, lámanou angličtinou prohlásila: "Tohle je oštěp." A šlo se dál.

Nakonec ale čtvrtek dopadl více než zajímavě. Když jsem večer seděl v "Centru slunečního zatmění" u Internetu a komunikoval tak s Českem, došla informace o dalekohledech až k nám. Navíc se pan Ceita odvázal a pozval nás na pozdní projížďku Luandou, v průběhu které jsem zachytil několik zajímavých informací:

16. června 2001

T-139 hodin 53 minut
Stalo se. Ve tři hodiny odpoledne přijela hned dvě auta: pro nás a pro čtvrt tuny železných krámů profesionálních hvězdářů. Cesta na kilometr vzdálené letiště ovšem jednoduchá nebyla. Do cesty se totiž postavila snad nekonečná řada úředníků a vojáků všech hodností. S ohledem na známé pravidlo, že nejmenší hovno nejvíc smrdí, jsme se tak my i naši průvodci dostali do řady komických situací.

Např. jsme jako cizinci nemohli na letiště -- prakticky bez ostrahy -- vjet autem jednou z bran, nýbrž s batohy na zádech přejít sto metrů pěšky vedlejším vchodem. Co na tom, že nás nikdo nekontroloval, co na tom, že jsme si pak zase sedli do auta. Předpisům bylo učiněno za dost. Vyhráno však nebylo ani v okamžiku, kdy jsme překonali i toho posledního byrokrata. Jako studená sprcha přišla zpráva, že jsme se natolik zdrželi, až odletěli bez nás!

Stejně jako se v nejrůznějších mutací šíří po světě bizarní fámy, i tahle zpráva byla brzo vyvrácena. Letadlo tady ještě není, musíme počkat, až se odněkud vrátí.

T-139 hodin 07 minut
Po dvou hodinkách čekání jsem pochopil, že dneska nikam nepoletíme. Přesto všechno jsme ale dál žili v iluzi nějakého zázraku. Ve světě rozvojových zemí je totiž možné úplně všechno. Úspěch jakékoli akce totiž závisí na rafinovaně komplikovaném labyrintu nejrůznějších detailů, které sice do sebe dříve nebo později zapadnou, avšak nikdo neví kdy, jakým způsobem a především s jakým výsledkem. Takže než jsme se po pěti hodinách vrátili na hotel, objevila se celá řada variant našeho možného ne/úspěchu:

(Poznámka pod čarou. Teprve časem, po několika obdobných příhodách jsem pochopil, že všechno bylo úplně jinak. Možná existoval nějaký plán našeho pobytu, avšak našim průvodcům byl z nějakého neznámého důvodu utajen. Většina dění kolem tak připomínala chaotický Brownův pohyb, při kterém se většinou nějakým zázrakem -- srovnatelným se zjevením Ježíše Krista během úplného zatmění -- podařilo dokodrcat až ke kýženému cíli.)

Jo, málem bych zapomněl na další důležitý moment. Nemám pas! Buď si ho Marcel odvezl do Sumby nebo jsem v prdeli. V zemi s diktaturou, byť její soft verzí, se bez víza cestuje hodně těžko... Zatím ale s přispěním našich průvodců procházím všemi kontrolami na zapřenou…

T-125 hodin 03 minuty
Je půl deváté ráno, sobota 16. června, a my už tři hodiny(!) trčíme na našem oblíbeném letišti. Pokorné čekání nám zpříjemnily dva neúspěšné pokusy o přistání velkého dopravního letadla angolských aerolinek. Pilot pokaždé docela ladně přistával, zhruba sto metrů nad ranvejí ovšem zase vyrazil k obloze. Nejspíš proto, že neměl vytažený podvozek... Na třetí pokus to ale dopadlo. Uvidíme, jak dopadneme my.

T-124 hodin 40 minut
Poslední zpráva zní: Poletíme hned dvěma letadly. Úplně jinými s úplně jinými piloty a v úplně jiném čase. Jenom doufám, že to nebude někam úplně jinam…

T-124 hodin 25 minut
Možná se ptáte, proč už druhý den čekáme na letadlo, které nás během jediné hodiny doveze do tři sta kilometrů vzdálené Sumby. Vždyť autem bychom tam už několikrát byli...Sám nevím. Ale je to docela zajímavé.

T-123 hodin 37 minut
Letadélko, ve kterém se nad Brnem pořádají vyhlídkové lety, se dává do pohybu. Sedíme v něm namačkáni jako sardinky v plechovce. Za řídící pákou je pilot z Namibie.

T-121 hodin 19 minut
Páni, to bylo! Rozdíl mezi velkým dopravním letadlem a tímto vzdušným taxíkem pro sedm lidí (plus dva piloti) je stejný jako mezi luxusním autobusem a korbou náklaďáku. Stejně jako na těch pozemních i na vzdušných "cestách" najdete řadu výmolů a škarp. Navíc se člověk stane jakousi integrální součástí letadla. Zatímco jindy se ukrývá v anonymním hučícím tunelu s náležitou péčí letušek, tady má oba piloty před sebou, prakticky sedí v řídící kabině. Bezpečnostní školení proběhne tak, že vám posunky naznačí, abyste se připoutali. Zevnitř je letadlo domlácené, celé se klepe a váš žaludek je na houpačce.

T-118 hodin 06 minut
Ocitl jsem se na pozorovacím stanovišti. Slibovaný ráj, kde bude všeho dostatek, se proměnil v učňák několika stovek budoucích ropáků firmy ESSO. Kolegové, kteří zde tráví již dva dny, se nám dokonce pokoušeli poslat e-mail, ať sem rozhodně nejezdíme!

Vskutku, je to tady takový socialistický tábor ze sedmdesátých let. Ohromná vývařovna na úrovni lepší menzy, pár nízkých baráků, plot, nevelká ochranka a nekonečná buš. Ostatně co byste chtěli za šedesát dolarů za den? K moři je to zhruba dvacet kilometrů a bez speciálního povolení, natožpak samotného, vás tam nepustí ani zaboha. A i když pustí, tak se výstavní pláže plné krásných dívek -- jak slibovaly barevné fotografie -- smrsknou na půl kilometru dlouhou cestu kolem budov místních prominentů kořeněnou charakteristickou vůní fekálií.

Bydlíme všichni na jedné cimře (tj. pět chlapů, Eva má séparé), o koupelnu a záchody se dělíme s šedesáti dalšími, Post Office je stůl, u kterého se nikdy nikdo neukázal, e-mail nefunguje a nevěřím ani, že by fungovat začal... Celé se to tady pro nás oficiálně nazývá "Cidadela Scientifica" -- vědecká citadela.

A aby toho nebylo málo: Na letišti mi zabavili můj druhý pas. Byl sice bez víza, ale jinak si ho na cesty vždy beru. Problém je v tom, že zde se kontroluje vízum i při přeletu ve vnitrozemí...Já ho neměl a teď jsem zcela bez dokladů... Zcela v prdeli…

T-117 hodin 21 minut
Nejsem!!! Tonoucí se i stébla chytá. Poté, co jsem třikrát prohrabal všechny své svršky, záhyby batohu a veškerá zákoutí hotelového pokoje, nezbylo než doufat, že se můj důležitý pas nachází v saku, které jsem si po příletu půjčil od Marcela. Když už mám reprezentovat, tak ať vypadám alespoň trochu k světu, že? Pravděpodobnost úspěchu sice nebyla příliš vysoká, ale já se strefil do černého. V náprsní kapsičce úhledně zabaleného saka byl můj PAS!

18. června 2001

T-101 hodin 39 minut
Možná jsme zavření v pionýrském táboře, ale jinak jsme skutečně v AFRICE. Kolem dokola je krásná příroda, jako vystřižená z dokumentárních filmů. Sluncem sežehlá žlutá tráva, nízké, barevné kaktusy, baobaby, vysoké, rozvětvené kaktusy soupeřící se stromy, chýše z větví a slaměnou střechou... To vše zalité ostrým Sluncem kořeněným cvrkotem cikád. Neuvěřitelná romantika!

Přímo šokovaný jsem pak z jižní oblohy. Tak dlouho jsem po ní prahnul! Teď ji mám na dosah očí a nevím, co s ní. Možná je to proto, že mi cesta za její krásou zabrala tolik roků, až se pozorovatel, jenž kdysi popsal a nakreslil kdejakou šmudlu, nebi příliš odcizil. Čím jsem starší, tím víc mnou prorůstá skepse vůči mým vlastním a ruku v ruce s tím i cizím pozorovacím aktivitám. Přesto všechno alespoň pár postřehů:

Už je to bez diskuze, přesvědčil jsem se na vlastní oči. Pokud si chce člověk představit krásu Galaxie a rafinovanou komplikovanost Mléčné dráhy, musí vyraz někam k rovníku. V čase zdejší zimy se totiž přes zenit táhne podivuhodná mléčná řeka zdobená temnými zálivy a jiskřivými hvězdami.

Mléčná dráha, tak často vídaná v domovině, se najednou zdá mdlá a nevýrazná? Vždyť co za potěšení nabízí obloha viditelná ze severní polokoule? Snad jenom Velkou trhlinu, Pytel uhlí v Labuti, Oblak ve Štítu, Lagunu a pár dalších, méně nápadných detailů.

Jenže tady, tady se Mléčná dráha promění v nebeskou krajku! V centru pozornosti je samozřejmě Jižní kříž s rozsáhlým Pytlem uhlí. Snad nejzajímavější část na nebi a pravděpodobně i jedna z nejjasnějších skvrnek se však ukrývá v okolí éta Carinae. Trojice mlhovin, naoranžovělá přerostlá hvězda a to okolí! V chaotické krajině vystupuje i NGC 3532 a opodál jako nepřirozeně rozmazaná hvězda i IC 2603. Celé zátiší pak zasypávají nekonečné hvězdy... Vlevo od jižního kříže na vás mrká alfa a beta z Kentaura, na které shlíží omega Centauri. V Pravítku na první pohled zaujme světlý oblak (8°x3°), ve které je nápadná hvězdokupa NGC 6067.

Tak, jak se přibližujete ke středu Galaxie, nabývá Mléčná dráha na mohutnosti. Při pohledu z jižní perspektivy pozbude na významu Střelec a naopak vystoupí Štír. Je na první pohled patrné, že cesta vede někde uprostřed.

Štír navíc Střelce triumfuje řadou pozoruhodných detailů, ke kterým se v tomto roce přidal i Mars. Vždyť nabízí naoranžovělého Antara, skutečně lahodné zátiší kolem dzéta1,2 a NGC 6231, stejně jako výrazná M 7 -- velká, kruhová skvrna podobající se kulové hvězdokupě a podle mého názoru nejsvětlejší místo na nebi... A aby toho nebylo málo, opodál ji asistuje i slabší M 6.

Jistě, M 8 s Trifidem, Velký i malý oblak ve Střelci, ty všechny jsou stále smělými soupeři. Avšak při pohledu z jižní polokoule pozbývají výjimečnosti. Ano, chce-li člověk spojit mozaiku svých představ o konstrukci nebes, chce-li si uvědomit zářivou strukturu Galaxie a naše místo v ní, musí se vydat do jižních šířek. Na obloze se mu pak rozprostře zářivý disk s nápadnou a jednoznačnou centrální výdutí v okolí Střelce a Štíra. Propletenec temných mlhovin navíc nejen definuje rovinu Galaxie, ale navíc vykreslí i podivuhodného ptáka, australskými domorodci nazývaného Emu. Jeho hlavu tvoří Pytel uhlí u Jižního kříže, úzký krk a bachraté tělo temné části směrem k centru, krátké nohy končí v Orlovi a Hadonoši. Je to paráda. I kdybychom neviděli zatmění Slunce, tento pohled stál za to!

T-76 hodin 49 minut
Svět se zbláznil! V této nepopsané zemi začal seminář o slunečním zatmění. Navíc ve velké, klimatizované hale, uprostřed našeho školícího střediska, za kterou by se nemusela stydět leckterá česká univerzita. Přede mnou za katafalkem ministr kultury, ministr vědy, po pravici zdejší biskup...Do sluchátek mi jde paralelní překlad v angličtině…

Spolu s několika desítkami bílých tváří, které zde budou už za pár dní sledovat onen ÚKAZ, tu naslouchá zhruba dvě stě lidí: počínaje dalšími ministry, podministry, vojáky a podvojáky, přes vědce, novináře až po studenty, které sem přes noc svezli snad z celého státu.

Akci doprovází mírný chaos -- nezbytné zpoždění, technické závady. Nejdrsnější je, v audio výstupu pokrývajícím celý sál smíchali hlas anglického přednášejícího s tlumočníkem do portugalštiny. Je to schizofrenní, nesrozumitelné a rozpačité… Uvidím, jak dopadnu já sám.

T-70 hodin 17 minut
Dobře. Mé téma !amatéři a úplné zatmění! bylo nekontroverzní a podle očekávání vyvolalo nulovou odezvu. Ve výsledku tak šlo o nejlépe vydělané peníze mého života: za patnáctiminutový přednes lámanou angličtinou, navíc komolený portugalským tlumočníkem, jsem inkasoval letenku a pobyt zdarma. Odhadem tak za 70 tisíc, čili osmdesát korun za vteřinu…

T-69 hodin 53 minut
Seminář, jehož úroveň se blížila setkání českých amatérů, skutečně navštívila řada ministrů. Jenom, co já jsem zaregistroval, to byl ten od vědy, kultury, sociálních věcí a školství. Ozdobou číslo jedna však byl první rumunský kosmonaut! Jak ho sem dostali nevím, ale měl přednášku o rumunské kosmonautice(?) a na závěr daroval všem potentátům pamětní medaili ke 20. výročí svého letu. Přesto je dobře, že se tahle akce uskutečnila. Angola se pokouší otevřít světu a podobná propagace rozhodně na škodu nebude.

T-66 hodin 24 minut
Úplné zatmění je bezesporu zajímavý úkaz, který si i od bručivých hvězdářů zaslouží patřičnou pozornost. Na cestách do oblastí, nad kterou přeběhne měsíční stín, lze přitom zažít řadu více či méně humorných momentů...Historek na toto téma jsem od ostřílených zatměnářů slyšel bezpočet a v přetavené podobě se je pokusím taky zapsat v tomto deníčku.

Jak se ukazuje, první problém přichází s dopravou do pásu totality. Samotní hvězdáři, z masa a kostí, to za pomoci nejrůznějších známých a kontaktů většinou zvládnou, poněkud prekérnější situace ale přichází s přístroji -- neméně podstatnou součástí celé akce. Na rozdíl od lidí totiž technika své zájmy, natožpak cíl cesty, v žádném případě neuhájí. Přístroje -- zabalené v nárazuvzdorných, nepotopitelných, nehořlavých a pokud možno i co nejlehčích bednách zůstávají napospas osudu. Zásilka do mexického La Passa se tak z ničeho nic objeví v Bolívii.

A pokud už náhodou dorazí na místo určení, nehodlá je tvrdohlavý celník vydat. Buď čeká na úplatek nebo se jenom špatně vyspal. Cestovatele a osoby kolem nich pak čeká kombinace hysterických hádek prokládaná rafinovanými prosbami nebo dokonce strategickým ponižováním. Nakonec rozhodnou tak zásadní fakta, jako že se místní průvodkyně rozječí natolik, až ji lidé neznalí situace považují za sirénu. Celník zaplavený českými urážkami se pak zalekne a kýžené dalekohledy vydá... Nebo je tvrďák, pak ale může svoji roli sehrát suché konstatování, že jeho bratr miluje Dominika Haška a že tudíž, když jsme vlastně ze stejné země, to jedno oko přeci jenom přimhouří... Variací je celá řada.

Tím, že se dostanete až k přístrojům, však vyhráno není. Teprve teď se totiž ukáže, jak moc na dopravní firmy zapůsobily rudé nálepky "Fragile!" Pomačkaný tubus, díra v bytelné bedně, kterou jinak neprostřelíte z malorážky, proříznutý batoh -- to jsou známky o procesech, které dopravu zavazadel běžně doprovází…

První dny na pozorovacím stanovišti tak zaberou restaurační práce a více či méně úspěšné pokusy s kompletací dalekohledů. Třeba pracně vyrobená příruba k objektivu je náhle zcela nepoužitelná a na řadu přijde pilka na železo, kombinačky a hrubá síla. Technika, dokonce i ta astronomicky přesná technika, se totiž řídí Murphyho zákony. Především pak tím, jenž všechny upozorňuje na postradatelnost všech postradatelných věcí. I když jste všechno před odjezdem kontrolovali nejméně stokrát, malá redukce mezi dalekohledem a fotoaparátem přesto zůstala doma. Krokový motorek, jenž v minulosti zvládl cokoli, odmítá poslušnost a prostřednictvím integrovaného obvodu za pár šupů nejen stávkuje, ale vlastně se odporoučí do horoucích pekel.

Na řadu tak přijde improvizace a práce technicky šikovných rukou vedených neméně lstivým mozkem. Vhod přijde i běžná dílna. Tu si buď ve speciálním kontejneru dovezete s sebou, nebo se rozjedete do okolí. Všude žijí ochotní lidé, dokonce i ochotní opraváři.

Po několika dnech a často i probdělých nocích je nakonec více méně všechno připraveno na onen okamžik "O". Právě s ním však přicházejí další potíže. Nervozita je veliká a člověk leccos poplete. Nenamontuje si drátěnou spoušť, nezapne nahrávání nebo mu povolí kriticky důležitý šroub. Třesoucí se ruce nastaví kameru místo na snímání na tzv. fotorežim, takže místo kýženého videa máte jediný záběr šest vteřin před úplným zatměním... Velmi oblíbený je i výpadek elektrického proudu, vlezlým novinářem nakopnutý stativ, eventuálně propálená uzávěrka. Nesmírně cenné vteřiny temného Slunce -- alespoň se na tom shodují všichni pozorovatelé -- utíkají mnohonásobně rychleji než je dobrým zvykem. Přetlak emocí, kombinovaný s pracovním vypětím a jedinečností tak hvězdáři řeší různě: Křehká žena sprostými nadávkami, extrovert naprostým strnutím. V okamžiku úkazu hraje každý sám za sebe.

Jako by toho nebylo málo! Život je zlomyslný a nevzdává se ani tehdy, když astronomové oblafnou všechny políčené nástrahy.Výsledky může zlikvidovat transport domů, záměna černobílého a barevného filmu zlikvidovaných následným vyvoláním, eventuálně zloději, kteří si z hvězdárenského trezoru odnesou prakticky bezcenný diktafon s drahocennými poznámkami.

Jednoduše řečeno, je skoro zázrak, že se podaří nějaký experiment dotáhnout až do konce. Je to zázrak podobný jako zatmění Slunce. A není tudíž divu, že lidé putující za úplnými zatměními tvoří zvláštní, svým způsobem i uzavřenou a podivínskou skupinu, která nikdy nikomu nevěří a pokud to jenom trochu jde, spoléhají se jenom na sebe.

T-65 hodin 23 minut
Dnes večer, když jsem se musel jít po pár plechovkách piva vyčůrat, narazil jsem zcela nečekaně a bez vyzvání na podivuhodnou věc: bílou duhu!

Vznikala na drobných kapičkách husté mlhy, do které pražila bílá, vcelku běžná zářivka. Když jsem ji měl tak deset, patnáct metrů za zády, objevila se kolem mého dlouhého stínu bezbarvá glorie a nad ní jasná, nepřehlédnutelná duha. Na šířku měla asi dva stupně a byla šedivá. Pokud začínala v místech, kde končil můj stín, byla nanejvýš dvacet metrů ode mne.

T-59 hodin 57 minut
Musím trochu poopravit svůj negativní názor na Sumbu. Je to městečko vybavené krátkou, ale ne extrémně hezkou pláží. Ale když jsme se na ni mnohokrát prošli, uvědomil jsem si, že by se mohla stát pěkným cílem pro tzv. baťůžkáře, kteří bez cestovních kanceláří prohledávají svět. Otázkou ale zůstává, že je tento zapomenutý a dost romantický kousek přírody na záplavu stovek, možná tisícovek odvázaných hippies připraven. Mám obavy, že nikoli. Ale o angolské přírodě bezesporu v budoucnu ještě hodně uslyšíme. Je totiž dokonale chráněna sedmi miliony nášlapných min.

19. června 2001

T-48 hodin 33 minut
Je úterý 19. června, do zatmění zbývají dva dny a moje nervozita začíná stoupat: Bude proboha ve čtvrtek jasno? Pravděpodobnost kladné odpovědi je sice vysoká, avšak ne stoprocentní... Navíc si s námi, bezesporu s úšklebkem na tváři, docela brutálně zahrává i příroda. Každé, ale úplně každé ráno se zde probouzíme pod zamračenou oblohou, mnohdy ozdobenou hustou mlhou. S železnou pravidelností se ale tahle opona začne kolem deváté hodiny trhat -- v deset už není na blankytném nebi ani mráček.

Jenže, co když to 21. června nevyjde? Zápornou odpověď si nikdo nepřipouští. Přípravy vrcholí a na pozemku za naší ubikací přibyla řada podivuhodných konstrukcí. Snaha o maximální odlehčení, stejně jako "neuniverzálnost" univerzálních montáží vede pozorovatele až do krajnosti. Láďův dalekohled stojí na stanových tyčkách s objektivem mířícím do země. Experiment s polarizací sluneční koróny od Pavla a Honzy má jednu nohu stativu zakopanou půl metru pod zemí, s protizávažím navíc pomáhá plastiková láhev naplněná kalnou vodou...Ve výsledku tak dalekohled působí jako rekvizita z filmu Vynález zkázy... Kolegové ze Slovenska si pro změnu montáže jistí tenkými špagáty, v jednom případě tu dokonce vybetonovali metr a půl vysoký sloupek…

T-41 hodin 56 minut
Do zatmění zbývá 41 hodin, sedím na ubikaci, popíjím plechovkové pivo. Klukům odešla během zkoušky drátěná spoušť, Láďa se chystá laborovat s nastavením siderostatu. Padají prohlášení "nejsem s ničím spokojený" "že jsem na zatmění zase jel, dyť už jsem ho viděl tolikrát."

T-30 hodin 11 minut
Dnes v noci jsem měl příšerné sny. Nejdřív se ukázalo, že nad námi bude 21. června zataženo, a my se zoufale snažili sehnat tryskové letadlo(!). V atmosféře hysterie a strachu jsem se najednou přenesl do Brna, kde mělo -- byť je to nemožné --proběhnout alespoň částečné zatmění. Doma sice bylo jasno, ale pro změnu se na pozorování všichni vysrali. Což ostatně ani příliš nerealisticky neznělo, že? Na hvězdárnu přitom proudily davy lidí a já byl málem ušlapán.

No jo, jsem nervózní. Ale nejsem sám. Láďa, který se našeho výletu od začátku zúčastní s mottem "Mně je všechno jedno", dnes vstával o půl sedmé. Pro všechny pájí baterky, kontroluje techniku a navíc si připravuje i svůj experiment. Při hledání optimální konfigurace zrcadla siderostatu a dalekohledu dokonce propočítal variantu, že by se s tubusem mohl zakopat asi metr a půl do země. Představa, jak ho to v úplné fázi zavalí a z hliněné sutě bude čnít pouze objektiv a Láďova ruka svírající křečovitě drátěnou spoušť, ale rozhodla jinak.

Honza, který se až do dneška bavil především tím, že malým dětem rozdává bonbóny (…?), nyní ve dne v noci trénuje sekvenci expozic. V průběhu celého pozorování bude v takové pozici, že zatmění vlastně vůbec neuvidí. S hlavou těsně nad zemí, mezi dvěma fotoaparáty a spletí nejrůznějších táhel a spouští...(Zlí jazykové tvrdí, že bude studovat vliv úplného zatmění na chování mravkolevů…)

20. června 2001

T-28 hodin 45 minut
Organizátoři nám slibovali Internet, dokonce hned osm počítačů. Zřejmě se ho ale nedočkáme... "Dnes odpoledne, nanejvýš zítra ráno." Tak zní pravidelná, falešně optimistická odpověď na otázku, kdy už bude. Do řešení prekérní situace se přitom zapojil i jeden z ministrů, jiný pro změnu dokonce provoz Internetu také slavnostně zahájil...Síť tu ale není a myslím si, že ani nebude.

Žábou na prameni je angolský Telecom, který se zatím neodhodlal k přidělení volné linky. Ale i kdyby se mu to podařilo, nepochybuji o tom, že to dobře dopadne. Kvalita zdejších sítí je více než mizerná. Volal jsem domů a přes prskot, syčení, několik vzdálených hovorů nebylo pomalu slyšet kloudného slova. Respektive já slyšel docela dobře, ale oni nás ne…

Ale teď z jiného soudku: "Vašek", náš průvodce a tlumočník, jinak sedmadvacetiletý kluk, nám prozradil zajímavý fakt: V Angole je prý výrazně více žen než mužů. On sám tento poměr odhadnul na 7:1, ale já ho považuji za hodně nadsazený...Kdoví, kdy se zde dělalo nějaké sčítání lidu...

Každopádně zde ale existuje hodně svobodných matek. Prakticky každý dospělý muž -- aniž by se ženil -- má už několik dětí. (Vašek tři…) Pokud získá práci, dokonce se podílí i na jejich výchově, ale nijak vážně tu rodičovství evidentně nikdo nebere. Není divu, že se v takové společnosti daří AIDS.

Stejně jako touha po sexu, zde existuje i velká touha po vzdělání. V našem výchovném táboru, tedy školícím středisku ropné společnosti ESSO, běžně vídáme studenty, kteří pozdě večer sedí pod lampou pouličního osvětlení a připravují se na zítřejší vyučování! Věc nevídaná.

T-27 hodin 16 minut
Začínám žít jenom pro zatmění a plnými póry nasávám okolní klima. Jenom deset metrů ode mě a ještě blíže k Pavlovi s Honzou bude stát kameraman angolské televize, která odtud pojede v přímém přenosu. Svým způsobem tak přilili olej do ohně všeobecné nervozity: novináři jsou všelijací a v době úplného zákrytu by rozsvícené reflektory, fotografické blesky a podobné překvapení pozorovatelé neradi zažili.

Osobně jsem nervózní jako prvorodička. Nikdy jsem totiž úplné zatmění nespatřil, takže na něj nejsem nijak připraven. Moji jedinou výhodou je, že jsem se na něj přijel "jenom" podívat. Tedy pořídit popis vizuálního vzhledu v Sometu, triedru a bez dalekohledu. Kolegové tu jsou ovšem pracovně, navíc obsluhují až několik přístrojů současně... Nezávidím jim.

T-26 hodin 34 minut
Už aby byl zítřejší večer.

T-25 hodin 28 minut
Právě jsem poskytl rozhovor angolské televizi. Jazykovou bariéru jsme originálně překonali tak, že reportér kladl otázky v ruštině s přeskoky do portugalštiny, a já mu odpovídal anglicky s přeskoky do ruštiny.

Pak jsem ho provedl po našem "areálu". Bezesporu nejvíc ho zaujal mírně obskurní meteorologický přístroj, jenž dnes, zítra a pozítří v pravidelných intervalech proměří změny osvitu a vlhkosti. Komentátora jednak zaujal fakt, že už pracuje -- polonahý Marcel ho se zataženým břichem zrovna zapínal, jednak nám sdělil, že se jedná o přístroj, který se v případě špatného počasí stane hlavní hvězdou zítřejšího vysílání.

T-23 hodin 50 minut
Tak právě skončilo poslední ostré cvičení. Všichni žijeme. Z rádia se neustále linou portugalské komentáře, ve kterých se do nekonečna omílá zaklínadlo "Eclipse do Sol". Všichni trénujeme, dolaďujeme. Měsíc je dvanáct stupňů západně od Slunce. Marcel si na montáži suší slipy, které připomínají dámské kalhotky.

T-22 hodin 51 minut
Řešíme čerstvou výzvu vedení tábora k uhrazení poplatků za ubytování a stravu: šedesát dolarů za den. Dva a půl tisíce korun za lůžko v místnosti pro šest lidí, sprchou pro dvě stě dalších a tři jídla v lepší menze se zdá skutečně hodně přemrštěných. Obzvlášť, když místní platí za denní jídlo dva dolary a za roční školné pouhou stovku.

Termín k úhradě vypršel právě s dnešním obědem a my zaujali pozici mrtvého brouka. Já jsem tady zadarmo, na pozvání angolské vlády, ale kluci se nejspíš pokusí srazit cenu dolů. Tedy pokud nás předtím nepředhodí hladovým lvům.

T-21 hodin 59 minut
Sedím s Láďou na posteli a pozoruji spícího Honzu. Zvláštním způsobem se mu chvějí ruce, skoro jako kdyby mačkal drátěnou spoušť…

T-21 hodin 20 minut
Já, Marcel a Honza jdeme na výlet. Doufám, že se nám podaří oblafnout stráže a že se v klidu projdeme po okolí.

T-20 hodin 47 minut
Po sto metrech chůze nás odlapil chlapík s visačkou "protocolo" a portugalsky nám nejspíš sdělil, že se v okolí potulují banditi a půjdeme-li dál, tak nás buď zajmou nebo rovnou zapíchnou...Moc jsme mu nevěřili, ale protože se na obzoru stejně rýsovali vojáci, vrátili jsme se raději zpátky.

T-20 hodin 35 minut
Přímo z našeho areálu začala v přímém přenosu vysílat angolská TV. Před ušmudlaným plakátem z papundeklu se odehrál rozhovor s místním guvernérem.

T-20 hodin 27 minut
Pavel se bavil s jedním Belgičanem, který byl dneska na výletě u deset kilometrů vzdáleného pobřeží. Dozvěděl se tak, že tam bylo celý den zataženo! Pláž okupují turisti, ale kýžené sluníčko vykouklo jenom párkrát.

Nevím, proč se oblačnost během oněch deseti kilometrů tak dokonale rozpustí -- u nás bylo od desíti ráno až do večera jasno -- ale pevně doufám, že se to zítra zopakuje.

T-17 hodin 36 minut
Láďa se oholil, navoněl, odněkud vytáhnul čisté, bílé(!) tepláky a s úsměvem na rtu mne zprdnul, že už jsem mu měl dávno pomáhat se zaostřením dalekohledu. Aby měl jistotu skutečně ostrého obrazu, nastavil si do svého pavoukovitého dalekohledu Arktura a všechny kolem nutil, aby se ho pokusili zaostřit. Výsledný průměr, spolu s ohledem na tepelnou roztažnost tubusu, prohlásil za optimální.

T-17 hodin 10 minut
Venku je polojasno, spolu s Honzou sedíme na pokoji, popíjíme plechovkové piv a píšeme deník.

T-17 hodin 06 minut
Proběhla soutěž o to, komu nejvíc smrdí nohy. Vyhrál Honza, Láďa je z toho na prášky. Nechce se vrátit do pokoje.

T-16 hodin 40 minut
Od Francouzů, kteří disponují satelitním spojením, přišla zpráva, že se blíží studená fronta. Diskutuje se varianta bleskového přesunu autobusem asi sto kilometrů do vnitrozemí. Vyčleňují se pozorovatelé, kteří jsou takového transportu schopni. Asi mi naskočí další žaludeční vřed.

T-16 hodin 15 minut
"Nejhorší ze všeho je, že až to začne, ta se mi rozklepou ruce," prohlásil právě Láďa.

T-16 hodin 03 minut
Domorodci říkají, že zítra bude určitě jasno.

T-15 hodin 15 minut
Je totálně zataženo, jdeme spát.

T-14 hodin 57 minut
Chlapi z Lomnického štítu se vrátili z baru a chodbu naší ubikace profoukli malou fujarou, co tahají všude s sebou. Příprava na zodpovědné pozorování tak pokračuje. 21. června 2001

T-6 hodin 34 minut
Vstávám. Skoro jsem nespal a to i přesto, že jsem sezobl půlku Stilnoxu. Je úplně zataženo.

T-5 hodin 58 minut
Je stále zataženo, ani náznak změny, takže je čas dát k dobru včerejší historku fotografování trojice zdejších studentů, kteří budou dneska pomáhat Honzovi a Pavlovi při pozorování. Po krátké instruktáži poprosili, zda by se s námi nemohli vyfotografovat. Proč ne. Problém je však v tom, že v noci ze snědých lidí vidíte jenom bílé zuby a oči, event. oblečení. Takže když se pokusíte o snímek, byť nasvětlený bleskem, získáte obrázek jakéhosi trička navlečeného na neviditelné postavě. To není výsměch, to uznávají i sami černoši.

T-5 hodin 47 minut
Obloha se začala trhat, kluci pomalu chystají experimenty. Láďa vyhnal žáby ze siderostatu, pomocí jehož zrcátka posílá obraz Slunce k objektivu s ohniskovou vzdáleností 1,7 metru. Eva má dva fotoaparáty s teleobjektivy, Marcel bude testovat digitální fotoaparát a kameru, Honza s Pavlem se pokusí studovat polarizaci koróny. Podobné experimenty mají i bratři Slováci.

T-3 hodiny 40 minut
Obloha je bez mráčku. Dostal jsem pozvánku na oficiální recepci za účasti řady ministrů. Do našeho areálu má dorazit angolský prezident. Měsíc je čtyři stupně západně od Slunce.

T-3 hodiny 17 minut
Angolský prezident navštíví i naše pozorovací stanoviště. Areál mezitím zaplnila řada mezinárodních výprav. Kluci z učňáku dostali volno, pobíhají tu s brýlemi a žádají o společné fotografování. Navzájem si pózujeme.

T-2 hodin 26 minut
Na okolních kopcích, dokonce i za blízkým plotem, stojí po zuby ozbrojení vojáci. Vzhledem k mým trvalým problémům jsem si dal k obědu jenom kousek dietního kuřete a po něm i jeden Reasec.

T-1 hodina 40 minut
Zachvátila mne neskutečná, až dětská radost! Měsíc se zakousnul do Slunce, zatmění začalo. Jen za pár okamžiku, tak deset, dvacet vteřin to bylo patrné i bez dalekohledu. Jsem nadšený.

T-1 hodina 37 minut
Na Slunci vidím bez dalekohledu dvě skvrny.

T-1 hodina 13 minut
Nebeská mechanika funguje bez zaváhání. Měsíc se sune po slunečním disku a postupně pohlcuje jednu skvrnu za druhou. Na obloze není jediný mráček. Mé duše se zmocnily emoce.

T-1 hodina 05 minut
Zatímco před začátkem zatmění bylo téměř nesnesitelné vedro a vlhko, nyní je o poznání chladněji. Začíná být příjemný letní den.

T-1 hodina 00 minut
Mám pocit, že se stmívá. Ostatně na to nejlépe reagují automatické fotoaparáty. Bílí papír není bílý, ale získal zvláštní, kovově modrý odstín. Jako kdyby na něj svítila nějaká výbojka.

T-0 hodin 41 minut
Citelně se ochladilo, obzor vzdálený od Slunce dostává nečekané zabarvení. Zdálky se ozývá řev, kolem postávají hloučky diskutujících lidí. Stíny dostaly nezvyklé obrysy.

T-0 hodin 29 minut
Vypnuli elektřinu, ještě že jedem na baterky. NERVOZITA!

T-0 hodin 15 minut
Po několikanásobné kontrole zapínám diktafon.

T-0 hodin 4 minuty
Objevují se letící stíny, Venuše, Jupiter, na západě stín Měsíce.

T-0 hodin 0 minut
Viděl jsem zatmění Slunce.

Autory fotografií jsou: Marcel Bělík, Leonido Ceita,
Jiří Dušek a Ladislav Křivský.