Nový svět 
aneb Dive now – Work later

Věnováno všem, kteří pochopí. Především pak Pavlovi, Honzovi, Vaškovi, Jirkovi, Davidovi, Markovi, Magdě, Honzovi, Michaele, Tomášovi, Davidovi, Stáně, Petrovi a Mirce.

Všechno je příšerně těžký. Dvanáct kilo olova, které jste si přidělali na tlustej, zářivě žlutej pásek, vás vzadu tlačí do kyčlí. V neoprénu se na slunci topíte ve vlastním potu a každý krok je v gumovém krunýři neskutečným, nemotorným utrpením. Maska se pořád mlží, obout tvrdé, dlouhé a nápadně růžové ploutve je na vodě téměř nadlidský úkon. Kolem vás plápolají nejrůznější hadičky, do brady šťouchá šnorchl a v gumových botách tlačí ostrý písek...

Najednou jste ale pod hladinou. Cítíte, jak vás obklopuje studená, odporně slaná voda, která vyplňuje všechny milimetrové mezery mezi rozpálenou pokožkou a tvrdým neoprénem. Vaše hlava se ztrácí v bublinách vzduchu, vaše uši zahlcuje nečekaný hluk, vaše smysly mate zcela neznámé prostředí...Nevidíte kolem sebe. Jste dezorientovaní, zažité reflexy jsou k ničemu, pomalu vás chvátí zcela přirozená panika... Zrychleně dýcháte, nervózně se rozhlížíte kolem sebe, chce se vám uniknout zpět nahoru, do každodenní jistoty výdechu a nádechu...

Po pár minutách se však zklidňujete a dle naučených pokynů zkoušíte znovuzískat tak důležitou rovnováhu. Začínáte se vznášet v podivuhodném médiu, výstroj je najednou až nečekaně lehká a vy poprvé ochutnáváte tajemnou svobodu... I když jste stále na této planetě, zažíváte stav beztíže... Ano, zcela nečekaně, nepřipraveně a bezúprosně se před vámi pootevře pokladnice dosud neznámých pocitů a zkušeností, které navždy mění váš život. Bez nadsázky, bez emocí. Pokud jste na to připraveni, aqualung vám ukáže cestu ke dvěma třetinám tohoto dosud opomíjeného světa. Vy se navždy vydědíte z rodiny obyčejných suchozemců. Cesta zpět už nikdy nepovede, jste až do smrti sami a míříte někam do neznáma. Tam do temně modré hlubiny.

3. 6. 2004

2 m.n.m.

Ještě před půl rokem jsem měl svůj život narýsovaný prakticky až do smrti. Tedy, alespoň jsem si to tak myslel. Stará naivka! Dnes vím, že jistá je pouze minulost, podivuhodná současnost a zcela otevřená pak zůstává budoucnost. Ještě před půl rokem jsem miloval jednu moc hezkou holku. Dnes bohužel vím, že ona milovala především sebe samu a já prostě musel -- naštěstí/bohužel pro mne -- z kola ven. Ještě před půl rokem jsem si bláhově myslel, že mám nanejvýš dva, tři pořádné kamarády. Dnes už zase vím, že jsem měl v životě výjimečné štěstí na báječné lidi, kterých je kolem mne několik desítek. Řada z nich přitom neváhala cestovat ve tři hodiny ráno přes půlku Brna a nebo taky přes půlku republiky, jenom proto, aby mi podala tak důležitou ruku. Ještě před půl rokem jsem tady chtěl sedět s Janou. Dnes ale trávím první, pro mne poněkud depresivní večer mé třetí návštěvy egyptského Dahabu s bratrem Honzou a jeho přítelkyní Danou. Je to tak lepší? Je to tak horší? Nevím, každopádně je to jiné. No, myslím, že je to pro mě osobně lepší a pohodovější. Dokonce mám přímo utkvělý pocit, že mi právě v těchto okamžicích začíná jedno z nejkrásnějších životních období, ve kterém mne čeká leccos zajímavého a vysněného.

Proč jsem vlastně tady? Ani na tohle není lehké odpovědět. Prvotním stimulem se stal výjimečný nebeský úkaz, tj. přechod Venuše přes sluneční kotouč 8. června tohoto roku. Pobřeží Rudého moře přitom poskytlo relativně dostupné, klimaticky výhodné pozorovací stanoviště. Jistě, monarem 25x70 toho příliš neuvidím, ale naši dvacítku bych do Egypta dovezl jenom stěží. Navíc je zde téměř stoprocentní pravděpodobnost, že zde bude v klíčový okamžik jasno a především slunečno.

Sama Venuše by mi ale nestačila. No dobře, stačila. Jsem dostatečně šílený na to, abych vyplázl 15 tisíc za další "exponát" do mé sbírky astronomických zážitků pečlivě uložených na dně šedé kůry mozkové, tam někde pod lebeční kostí. Změna situace, kdy Janu nahradil bratr a jeho přítelkyně, mne však přivedla ještě k jednomu radikálnímu kroku: od zítřka začínám s pořádným potápěním! Vypláznu 225 dolarů a plně se oddám slanému moři.

A nakonec, třetím, nikoli však podstatným stimulem k mému návratu do Dahabu se stalo několik zajímavostí, které jsem při minulých návštěvách nezvládl na Sinaji navštívit. Ještě jednou bych chtěl vylézt na Mojžíšovu horu a taky bych si strašně rád prošel Barevným kaňonem...

4. 6. 2004

3 m.p.m.

Já se dneska poprvé potápěl!

Pánové, čtenáři, představte si, že svýho pindíka nacpete do gumové hadičky o průměru kolem jednoho centimetru. Poté, co se vám takový cirkusový kousek podaří, projde kolem vás skutečně nádherná mulatka, samozřejmě s krásnými prsy, která vám jen tak mimochodem sáhne do rozkroku... Cítíte to mrazivé vzrušení? Tu kořeněnou vůni potu v jejím podpaží? Ty odlesky Slunce na její ebenové pokožce? Ty záchvěvy chmýří pod jejím drobným nosíkem? Tu vlhkost ve vašem rozkroku? Tu zákonitou erekci? Avšak pozor! Připomínám, že máte svůj "oštěp lásky" zasunutý v centimetrovém gumovém šlaušku...

Už jenom tahle vstupní podmínka nahání husí kůži. Ten pravý průser ale nastane v okamžiku, kdy se rozhodnete onu černou gumu srolovat, otočit naruby a ještě vlhkou znovu nasadit na ztopořený penis... Připadá vám to neuvěřitelné? A nebo dokonce zhola nemožné? Pak vězte, že jsem dneska něco podobného taky zažil. A možná i horšího... Nicméně začněme hezky po pořádku.

Cestovka nekecala. Kurz pro začínající potápěče můžeme skutečně absolvovat v našem hotýlku, v plném komfortu a v klidu čtyř dní. Došlo jenom k několika drobným odchylkám. Salátová, nesmírně ukecaná učebnice je skutečně v češtině. Náš instruktor Mick je však Angličan. Jako bývalý voják z povolání (15 roků v armádě) je řádně tetovaný po celém těle. Teď se už třináct roků živí jako dive master na velmi vysokém (ne-li nejvyšším) stupni kvalifikace a své práci rozumí bezesporu skvěle. Je příjemný, mluví dokonale srozumitelnou angličtinou a vyzařuje naprostou, profesionální pohodu. Jo, a při svém třetím ponoru (dnes jich má za sebou přes deset tisíc) objevil u břehů Waleshu vrak lodi z roku 1677. Na palubě bylo 41 děl, 250 tun mramoru a řada dalších podivuhodných artefaktů...

Háček je pouze v tom, že mluví pouze anglicky. Mí dva spolukurzisté jsou na tom ale v tomto směru poněkud hůře, takže jsem se tak nějak nechtě stal tlumočníkem celé výpravy. A musím se pochválit.... loňské kurzy vykonaly své -- nejen, že Mickovi rozumím, ale dokonce jsem schopen s ním slušně konverzovat (o Šestidenní válce, o ženských při pohledu z pod hladiny, o zdejším životě...) Dalším háčkem je fakt, že původně čtyřdenní kurz musíme z několika důvodů zkrátit na dva a půl dne. Přesto budu mít stejný průkaz jako u nás v Česku. Jak ale říká Mick, a já s ním zcela souhlasím, důležitá je především praxe pod vodou... samozřejmě až na nezbytnou suchou teorii.

Prdel je taky v tom, že mám vypůjčenou výzbroj, se kterou nejspíš egyptští vojáci před třiceti roky odminovali Suezský průplav a že jsem si já vůl nevzal nějaké normální plavky. Šortky na koupání se totiž do neoprénu vejdou jenom stěží.... Naštěstí mi Dana půjčila své, temně červené elastické trenky, takže jsem se nakonec nemusel potupně producírovat v poloroztrhaných bombarďácích.

Ale abych se vrátil k již zmiňované gumové hadičce... Po úvodním minikurzu, v podstatě seznámení se s našimi jazykovými znalostmi, testovali jsme základní výzbroj. Nevím, jestli jste se už někdy oblékali do neoprénu, ale vzpomeňte na úvodní experiment s prezervativem... Navíc o šest centimetrů užším... Tedy pokud máte jako já průměr neztopořeného penisu kolem sedmi centimetrů... Na délku! To abyste si nemysleli, že mám krátký péro!

Nikdo mi nevysvětlil, jak se do takového neoprénu leze, takže jsem se do něj nasoukal s maximálním úsilím po čtvrt hodině peprných nadávek... Gumová hrůza byla nakonec na mém těle, já si v předu zapnul zip a pochopil, jak se cítil di Caprio na přídi Titaniku... Bohužel, ze zábradlí, kde jsem v duchu objímal pomyslnou krasavici, mne ihned sesadil jeden z místních zaměstnanců potápěčského centra, jež s lehkým úsměvem na rtech podotkl, že jsem si neoprén oblékl zády napřed! V tom okamžiku jsem taky pochopil, proč se místní smějí, jako kdyby si to tady po nádvoří mašíroval George Bush převlečený za barovou tanečnici, s bederní rouškou z banánů a místo podprsenky se dvěma zelenýma olivami plněnými nakládaným česnekem... Musel jsme tudíž tu hnusně přilnavou gumu ze sebe servat a za dalšího, snad ještě většího úsilí, za asistence několika kolegů na sebe opět narvat.... Každopádně, teď už to v životě rozhodně neprohodím... Pokud jsem někdy chtěl s potápěním přestat, tak to bylo právě v tomto, nejpotupnějším okamžiku...

Zbytek už byla sranda. Samozřejmě, první ponor do hloubky jednoho metru (čísly 1 metru) byl poněkud nervózní, ale pak už to šlo, jako po másle. Balanc, dofukování žaketu, výměna a uchopení náustku, plavání bez brýlí... Jo, jo, začal jsem se seznamovat s novým, krásně podivuhodným prostředím. Poznávání tajemství Nového světu pro mne začalo právě v tomto okamžiku. Čtvrtého června 2004 kolem desáté hodiny ranní.

5. 6. 2004

3 - 6 m.p.m.

Jak to tak sleduji, hlavním úskalím potápění, alespoň pro mne jako zeleného nováčka, je překonávání základních reflexů. Mírný stav beztíže, zkreslující způsob vidění, slaná voda... to všechno lze zvládnout docela snadno. Co je však zcela nové, je práce s dechem. Nemůžete se prostě nadechnout a nebo naopak vydechnout nosem. Brání vám zamlžená maska. A dokonce ani ústy nemůžete dýchat dle libosti... Prostě všechno, co vám až dosud připadalo samozřejmé, co jste si vlastně vůbec neuvědomovali, má najednou nejrůznější mantinely.

Dnes dopoledne jsme zkoušeli některé z postupů v krizových situacích. Řeknu vám, smrt utopením asi nebude žádná procházka růžovým sadem... Když jsem v jednom okamžiku nemohl nahmátnout volně plovoucí regulátor, do paniky daleko nebylo... A to se hned vedle mne vznášelo ostříží oko Micka! Pak jsem si ale uvědomil jedno ze základních pravidel potápění: If will be happy, everything will be easy. Zastavil jsem nervy padající do kýblu a bylo to... Prostě a jednoduše. Potápění je nádherná věc, akorát musíte udržet na uzdě zažité reflexy. Mimochodem, dnes jsem se dozvěděl, že Mick během Šestidenní války v roce 1968 sloužil u speciálních jednotek v nedalekém Jemenu. Pro arabský svět má tudíž průpravu přímo vynikající...

12 m.p.m.

Pokud jsem se celé ty roky díval na korály a pestrobarevné rybky odshora dolů, právě dnes došlo k radikální změně. Už nesedím na pavlači a nesleduji hemžení na vzdálené ulici, nýbrž jsem se vydal mezi lidi! Konečně, chce se mi zplna hrdla křičet! Konečně!

Ten pocit, když se ocitnete v houfu stokrát okopírovaných ryb s modrou kůží ozdobenou červenými tečkami, jejichž průvod doprovází snad půlmetrová ryba se zlověstnými kly... Nebo když vidíte, jak si chobotnice protahuje chapadla... Nebo, když se ocitnete v bublinách, co vypustil kolega pod vámi... Je toho spousta, ale ta záplava pocitů a vzruchů se prostě nedá slovy popsat.... Uši pod tlakem, stav beztíže, nové a nové barevné odstíny... Nevím, jestli mám před sebou ještě deset, sto a nebo tisíc ponorů. Ale tahle první skutečná výprava ke dnu, byť jenom v hloubce dvanácti metrů a na nepříliš "bohatém" místě, ve mne zůstane navždy. I když jsem pořád zelenej jako párek v nádražním bufetu, od této chvíle se mohu považovat za skutečného potápěče. Konečně, chce se mi zplna hrdla křičet! Konečně!

Na druhou stranu ale musím také přiznat, že to dneska nebyla žádná sranda. Nejdřív podvodní nácvik některých záchranářských grifů, pak příprava na suchu, před obědem test plaveckých schopností, průběžný test, první ponor do 12 metrů tentokrát s nácvikem nouzového vyplavání na hladinu a nakonec opět příprava na suchu. Až na minimální přestávky deset hodin v kuse.

Zítra nás přitom čekají další dva ponory do 18 metrů, dvě porce teorie a závěrečné zkoušky. Už teď ale vím, že si zaplatím další výpravy pod hladinu. I kdybych měl prodat bratrovu přítelkyni. Aspoň šest ponorů by za ni totiž bylo.

Proč ne?
A proč ano?

Protože je to moje práce! A proč ne?
Protože to jsou moje peníze.

OK: Stačí, když dáte koni cukr a mne pivo nebo trávu.
Aha. Ty nejsi muslim?

Proč? Jsem muslim!
Ale muslimové přece nesmí pít alkohol!

Tady v Dahabu mohou pít alkohol a kouřit trávu i muslimové...

 

Říkám si, zda je ona všudypřítomná komerce zdejšího prostředí plusem a nebo spíš mínusem. Pro nás, krátkodobé návštěvníky samozřejmě mínusem. Ale pro místní, jinak nesmírně chudé beduíny, představuje jednoznačný plus. Zlepšující se infrastruktura, upravené cesty, pitná voda... to všechno přitahuje více a více turistů a samozřejmě více a více peněz. Na druhou stranu, ale mizí genius loci. Kdeže je ona egyptská oáza hippies, kam jsem poprvé dorazil v roce 1995. Kdeže je centrum nezávislých podivínů... Už žádné Kho Samui Blízkého východu. To všechno je několik roků pryč. Lze se ale něčemu takovému vůbec divit? Můžeme místním lidem ubírat právo na pohodlí? Nota bene, když jsme sem sami z mnohonásobně většího pohodlí přiletěli? Nemůžeme přece po někom chtít, aby zakonzervoval svůj životní styl jenom proto, že se nám to líbí čtrnáct dní jednou za pět roků.

6. 6. 2004

18 m.p.m.

I když měli jenom mikroskopické rozměry, dostal jsem se dneska do fantastické tlačenice našich dávných příbuzných, průkopníků klíčové nervové soustavy, tedy systému, jenž dneska ovládá mé komplikované tělo, drží tužku v ruce, zviditelňuje na papíře vlastní úvahy a se zaujetím sleduje svět kolem sebe.

To samo o sobě je šílené. Co mne však úplně dostalo, byla ona záplava drobných živočichů, která se na mne vrhla pod hladinou. Jejich průhledná, téměř neviditelná tělíčka narážela na neoprén a jako pásky křehkých zásobníků se po doteku rozpadala na menší a menší části. Nevím, jak se tento drobný plankton jmenoval, ale jejich éterické tělo tvořila téměř nepostřehnutelná membrána a tenká, asi tři milimetry dlouhá žilka... Právě tato nevýrazná, vlastně jediná ozdoba, představovala pravděpodobně největší vynález samotné matky přírody. Tito živočichové jsou totiž ty nejprimitivnější pozemské organismy vybavené míchou. I když ji mají pouze v larválním stádiu a pak o ni v dospělosti přijdou, je dost možné, že právě z takových stvoření nakonec vzešla veškerá složitější fauna. Tedy i my lidé. I když nás dělila propast stovek milionů roků, přesto jsme v daném okamžiku sdíleli jedno teplé moře...

Nemohu se prostě ubránit dojmu, že se pod hladinou ocitám uprostřed ohromného živého organismu, který je poskládán z nekonečného množství živých částic. Teď nemyslím na ryby, murény, kraby, malinké medúzy a nejrůznější měňavky, ale na ty mikroskopické, téměř a nebo úplně neviditelné živočichy. Prostě se vznášíte v živé polévce z miriád navzájem kooperujících individualit... Ono se něco podobného ději i na vzduchu. Ale tam není taková tlačenice.

Skutečně. Ve větší hloubce je sice méně světla, ale na druhou stranu taky více života. A ty barvy! Ty barevné kombinace! Ty hejna klonovaných ryb! Dnešní dva ponory, nácvik některých úkonů, závěrečný test a jsem potápěč. S mezinárodní průkazkou! Po třech dnech intenzivního, ale skutečně intenzivního výcviku a zhruba desítce mělkých i hlubších ponorů... Jistě, taky si říkám, zda nejsem jen jakási rychlokvaška... Možná ano, ale na druhou stranu. Mick byl profesionál, pod hladinou nám nic neodpustil a několikrát jsem toho všeho měl až po krk. Nakonec se ale člověk stejně potápí sám za sebe a musí se spoléhat sám na sebe.

I znamená "in ša-láh", tedy "dá-li Bbůh". B je "bukra", v překladu "zítra". A poslední písmenko je zkratkou pro "ma léš", zvolání "čert to vem!"

 

7. 6. 2004

31 m.p.m.

Třicet sedm stupňů ve stínu, sto metrů od pobřeží, během odlivu na kameni v těsné blízkosti nepřetržitě šumícího moře. V dáli vidím hory Saudské Arábie, přede mnou pluje osamocený surfař s oranžovou plachtou, do nejrůznějších proláklin u mých nohou se snaží schovat drobní krabi a černé, nesympatické hvězdice...

Dneska jsem držel zvláštní medúzu... Vypadala jako miska tvrdého rosolu... Až na to, že se hýbala, že dýchala a bezesporu měla i vlastní myšlenku... Ostatně, tak nějak si možná i já představuji vlastní myšlenku... Vážně... Téměř neviditelnou, avšak nesmírně důležitou a hmatatelnou... Něco, co se sice můžete uchopit, ale jen velmi zlehka. Něco, co lze vidět, ale jenom s vypětím všech sil...

Jo, pro tyto okamžiky absolutního souznění, kdy se synchronizujete s mořskými vlnami, vlhkým, krásně teplým vzduchem, zapadajícím Sluncem, kolem vás běžícím psem a temně červeným ručníkem, co si kolem sebe opásala holka smáčející si nohy v pěně přicházejícího přílivu, právě pro tyto okamžiky stále ještě stojí žít. I když trvají jen sekundy, jsou pro celkovou rovnováhu důležitější než cokoli jiného. Dokonce než láska, pohled do krásných, zelených očí a dotek alabastrově bílé kůže... Člověku se chce skoro brečet z té nádhery, která ho obklopí v okamžiku, kdy se zastaví soukolí nebeského orloje, ztuhne vzduch a vám se zastaví srdce.

Mick, můj dive instructor, musel dneska škytat. Nastal totiž den D a já provedl svůj první samostatný ponor. Tedy výpravu s bratrem, našim novým přítelem Pavlem, jeho ženou Darinou a naším novým dive masterem Ahmedem. Do třiceti metrů (povolené mám maximum 18 metrů), skalní průrvou (bez další průpravy zakázáno) a ve finále kvůli příliš veliké spotřebě vzduchu na NITROX z lahve našeho průvodce (o kyslík obohacený vzduch). Jako zelenáč jsem tedy porušil většinu základních pravidel -- však jsem měl taky nasráno v neoprénu. Na druhou stranu bylo ale dle mého názoru všechno v bezpečných mantinelech... Obzvlášť, když mne hlídalo hned několik spolupotápěčů.

Jsme to taky náležitě zapili. Padlo několik egyptských škopků, slivovice a půlka ferneta. Ahmed se přitom ukázal jako zajímavý týpek. Docela slušně jsem se seznámili i se zbývajícím personálem. Ten mimochodem považuje Čechy za pěkné psí čumáky... A my jim při pohledu do okolí museli dát za pravdu...

8. 6. 2004

Dahab se neuvěřitelně změnil. U pokladen zdejších restaurací najdete počítače, kde Winamp přehrává Led Zeppelin, Colinse a Metallicu. Nikoho nepřekvapí indická, řecká a čínská restaurace (berbeři oblečení do oranžových, rádoby asijských obleků působí skutečně bizardně), nabízí se zde turecké koupele a koncentrace internetových kaváren konkuruje Silicon Valey v Kalifornii.

Při mé první i druhé návštěvě jsem bydlel v betonové kobce, kde nebylo ke švábům daleko. Dnes jsem vyfasoval slušný dvoulůžkový pokoj, s klimatizací, ledničkou a slušivým záchodem... Byl jsem se přitom podívat na náš starý dobrý Austie hotel. Kobky už nejsou kobky, nýbrž se proměnily ve dvoupatrové, standardní pokoje. Hliněnou pelešárnu nahradila hezká promenáda a ceny ve zdejším bufetu směle konkurují "lepším" restauracím v centru.

První den jsem si dokonce dělal srandu, že jediné, co tady skutečně chybí, je Mc Donnald. No a... hned druhý den jsme na něj narazili... Tedy, nebyl pravý, ale šlo o velmi zdařilou napodobeninu. Žluté oblouky v červeném poli, několik druhů menu... hamburgery, hranolky a lepkavá kola... jo, jo svět se zbláznil. Dokonce i všudypřítomné kočky zmizely... asi je vyštvalo těch několik málo volně pobíhajících psů. Mimochodem moc pěkných a přítulných. Ostatně právě teď mi jeden krásně bílej hafan leží u nohou.

To ale neznamená, že by to tady teď bylo na piču. Dahab rozhodně není umakartovým přímořským letoviskem. Své kouzlo rozhodně neztratil, pouze ho mírně modifikoval.

Za chvíli bude osm hodin a já čekám na rozpálené střeše našeho hotelu na úkaz tohoto desetiletí. Už za pár desítek minut vstoupí Venuše na sluneční kotouč a my budeme sledovat její temnou siluetu. Je to zvláštní, ale tahle drobná černá tečka mi z nějakého důvodu i v tomhle vedru nahání husí kůži... Zřejmě to bude její výjimečností... Vždyť jaký jiný úkaz -- ať už pozemský a nebo nadzemský -- jaký jiný úkaz, který dokážeme předpovědět s tak fascinující přesností, nastává v tak ohromujících prodlevách?

Není tu jenom proto, aby nám ukázal, jak krátký a bezvýznamný je náš život? Nebo ho tvůrce nebeské mechaniky vymyslel právě proto, aby demonstroval, jak fascinující dar jsme dostali, když černou Venuši nejen předpovíme, ale dokonce ji dokážeme sledovat? A nebo je tady jenom proto, aby pobavil pár podivínů? Nevím, ale při čekání na tento neznámý úkaz se člověk podobným úvahám ubrání jenom stěží.

Doufám, že za pár desítek minut ucítím pravdu. A když ne? Nevadí. Taky dobře.

8:12: Mám postavený dalekohled, díky větru se trochu klepe, ale aspoň není takové vedro. Na Slunci je patrných několik nevýrazných skvrn. Úkaz budu sledovat i s brýlemi "proti" zatmění Slunce.

8:14: Dnes v noci se mi zdál šílený sen... Je zvláštní, co všechno se během spánku odehrává v lidském mozku. Bizardní kombinace reálných zážitků a neuvěřitelných fantazií, které se tvoří při obnově neuronových sítí, vám zpříjemňují dobu nebytí. A někdy také znepříjemňují... Patřím mezi ty, kteří se sny většinou nepamatují. Ne, že by se mi nic nezdálo, ale většinou ráno akorát vím, že "něco bylo", ale není úplně jasné co. Jsem tedy v podobné situaci, jako když jsem se ve čtvrťáku na vysoké probudil nahatý v opuštěném dívčím pokoji na kolejích... Občas se ale zadaří a já si přeci jenom něco do reálného světa odnesu...

Zřejmě to souvisí s vyšším emocionálním vypětím, ale dnes se mi zdálo o Venuši. Nikoli však o jejím přechodu přes Slunce, nýbrž přes planetu Jupiter... Seděl jsem v kosmické lodi a zblízka sledoval obří planetu, která zabírala polovinu zorného pole. Vpravo dole byl vidět měsíc Ió, vlevo nahoře se vznášely další dva satelity. Podle barvy bych je tipoval na Europu, co vypadá jako rozpraskaná kulečníková koule, a temně šedý Ganymedes. Dokonce bych přísahal, že vidím v pohybu atmosférické proudy v Jupiterově plynném obalu!

A v tom to přišlo! Zleva se do planety zakousla druhá planeta. Temná Venuše však byla přímo ohromná, tak o velikosti čtvrtiny Jupiteru, navíc byly její okraje výrazně rozostřené... Impozantní scéna ne nepodobná Vesmírné odyseji... Krása...

8:21: Je tam! Poslušna nebeské mechanice, objevila se Venuše u spodního okraje Slunce... Za chvíli byla patrná i bez dalekohledu. Atmosféru planety jsem ale neviděl. Respektive, něco jsem tušil, ale kdybych nevěděl, že mám něco tušit... Efekt černé kapky byl sice chvílemi patrný, ale taky nešlo o nic výrazného. Představoval jsem si to úplně jinak.

11:30: Takhle jsem o tom snil. Před chvílí jsem si byl zaplavat, teď sedím v přímořské restauraci, sledují ženský kolem sebe, popíjím mangový džus a tu a tam s brejlema zkontroluji polohu Venuše. V celkovém opojení jsem se nechal bratrem a Pavlem ukecat, abych se s nimi dneska vydal na noční ponor. Proč ne, že?

14:04: Opět sedím na střeše hotelu a zírám do monaru. Venuše pozvolna opouští sluneční kotouč... Doopravdy stálo kvůli téhle tečce cestovat až do Egypta? Upřímně řečeno, nevím. Mám v sobě dost smíšené pocity. Jistě, šlo o výjimečný úkaz. Její symbolika je uchvacující. Navíc jsem měl první a dost možná i poslední příležitost zahlédnout smrt Večernice a zrod Jitřenky.

Musím na rovinu přiznat, že tuto zážitkovou astronomii tentokrát překonaly moje podvodní zkušenosti. Venuše byla tajemná, ale svět pod hladinou je fantastický. Jo, i teď v tomto okamžiku. Sedím sám na písčitém břehu omývaném světle zeleným mořským proudem a sleduji, jak do vln přede mnou skáčí jen několikacentimetrové stříbrné rybky. Vypadají jako prchavé odlesky zapadajícího Slunce. Jsou však živé.

22 m.p.m.

Celý život, tedy alespoň do svých naivních deseti let, jsem chtěl být kosmonautem, letět v malé kabině ztracen na oběžné dráze, sledovat Zemi pod sebou a hvězdy nad sebou... Bohužel, pak mi došlo, že jsem se ve špatný okamžik narodil na špatném místě, a raději se věnoval astronomii.

Můj dětský sen se ale splnil, právě dnes večer... Vznášel jsem se v černém inkoustu, kužel mého halogenového světla mizel za horizontem událostí a s úžasem kolem sebe sledoval podivuhodný noční život dvacet metrů pod hladinou. Dvoumetrová muréna, několik mořských úhořů, neohrabaná langusta a další stvoření, která se před den většinou schovávají někde ve stínu, najednou vyrazila na lov a my měli úžasnou příležitost je alespoň chvíli sledovat. A ty barvy! Mdlý svět denní ponorů se najednou rozvinul do celého viditelného spektra! Úžasná proměna!

Finální tečkou za unikátním zážitkem se staly drobné, sotva dvoucentimetrové rybky, které zběsile poskakovaly u mělkého břehu. Jako hmyz vábený svítilnou, narážely do našich rukou, obličejů... proste neuvěřitelná paráda... kdo nezažil, nepochopí...

Já, přihlásil jsem se. Kurz jsem dokončil předevčírem a spotřebu vzduchu mám velikou.

OK. Vezmeš si větší, patnáctilitrovou láhev.

A noční ponor už absolvovali všichni?

Jo, až na mne, prohlásil jsem suše.

Super, učebnicový případ nadcházející katastrofy. Prohlásil opět suše Daniel.

Nakonec to bylo samozřejmě v pohodě a já mám za sebou jednu z nejkrásnějších chvil svého života...

 

9. 6. 2004

29,7 m.p.m.

Řekl bych, že můj život, resp. mé vnitřní fantazie, ovlivnilo několik filmů. Byly to třeba první tři díly Hvězdných válek, které jsem s příšerným dabingem v duchu "ó bóže" shlédnul v roce 1987. Taky to byl gruzínský film Pokání, po němž jsem poprvé a naposledy zažil několikaminutový spontánní potlesk diváků. Nebo imaginativní Blade Runner a Pláž...

Do této kategorie patří i Propast (Abyss) líčící poněkud komplikovanou zápletku podmořské těžební plošiny. Scény ze dna oceánu, výprava ke ztroskotalé jaderné ponorce a nebo pád hlavního hrdiny do propasti na mne působily až neuvěřitelně hypnoticky... Je báječné, je přímo fantastické, a nebojím se to teď tady přiznat, že jsem něco podobného taky dneska okusil. Aniž bych to čekal.

Hned ráno jsme vyrazili do Blue Hole, vyhlášené potápěčské zátoky asi 15 kilometrů na sever od Dahabu. Můj ujetý brácha s Pavlem a naším dive masterem Ahmedem totiž chtěli zlomit osobní hloubkový rekord -- což se jim taky s 61 metry povedlo. Byť se brácha docela slušně zhulákal kyslíkem a ve finále pro úsporu vzduchu dýchal z Ahmedovy lahve.

Po obědě jsme šli na druhý ponor. Hned u břehu byla třicet metrů hluboká průrva, na jejímž dně nás čekal tunel ke korálová stěně. Padal jsem do hlubin s hlavou napřed a nejdřív si ani neuvědomoval, jaké dobrodružství mne tentokrát čeká... najednou jsem ale vplul do neuvěřitelného světa! Pravou polovinu prostoru totiž tvořila kolmá stěna z korálů. Nahoře mizela v rozptýleném slunečním světle, dole se ztrácela v inkoustu třísetmetrové hlubiny. A navíc! Levou polovinu prostoru vyplnila modrá barva -- poblíž nás byla zcela průhledná, jak se ale člověk díval do dálky, tmavla a tmavla, až úplně zčernala. Bez náznaku jakéhokoli detailu, bez jediného kazu. Dokonce i ryby se této části světa dogmaticky vyhýbaly...

Představil jsem si pohled z vnějšku: U nesmírně vysoké stěny se v modrém přísvitu vznášelo pět drobných postaviček, z nichž v pravidelných intervalech unikaly mikroskopické bublinky vzduchu. Jejich tělíčka obléknutá do tenkých skafandrů vzdorovala neúprosnému tlaku čtyř atmosfér. Stačila jediná chyba, zaváhání a vztlak by je rychle vynesl někam nahoru, kde by poslušny fyzikálním zákonům jednoduše explodovali...

Jo, jo. Vznášeli jsme se v prostoru a já si uvědomil, že se zcela paradoxně bojím pádu do temnoty mořských hlubin. Tedy něčeho, co prostě nebylo principiálně možné...

Pomalu jsme stoupali nahoru (to kvůli protivnému dusíku, jenž by nám mohl zabublat tělo) a já se oddával fantazii. Lze vůbec takové věci popsat? Lze tohle přiblížit fotografií? Slova jsou jenom slova a statické obrázky bez prostorového vjemu, sykotu náustku a rachotu vydechovaných bublin, nemohou daný okamžik přiblížit ani na zlomek vteřiny. Všechny tyto řádky jsou sprostou lží a neměly by nejspíš vůbec vzniknout. Překrucují fakta, vodní svět explodující před vašima očima bezcitně degradují na pár nezřetelných stínů.

Ten pocit, pocit překonání zažitých instinktů, nekonečného prostoru, vaší bezvýznamnosti a fantastického uspořádání světa kolem vás, ten pocit nezískáte žádným jiným způsobem než ve třicetimetrových hlubinách Rudého moře. I když se váš buddy nevzdálí na víc než několik metrů, určitě zkuste zavřít oči a nebo se aspoň podívejte to temné hlubiny světa kolem vás. Oddejte se několika málo zvukům, které vydává vaše automatika, zaostřete zrak na nekonečno a na chvíli si představte, že jste v celém vesmíru úplně sami. Pokud něco takového zažijete, byť jenom na zlomek vteřiny, potrvá tento pocit na věky. Všechno, co bude od této chvíle následovat, už bude o něčem jiném. Alespoň část mé duše totiž zůstala tam dole, v Blue Hole, v nepřehledné tlačenici korálových útesů a nekonečného zástupu bezcitných ryb, vedle stěny v hloubce třiceti metrů.

Ano, jistá je pouze minulost, podivuhodná současnost a zcela otevřená zůstává budoucnost. Ať už je to sentimentální, trapné, sladké... pokud něco takového ochutnáte, budete se cítit jinak. Ulpí na vás znamení Nového světa. A tohle znamení se skutečně nikde jinde nerozdává.

Ahmed: Nevím proč, ale já prostě nemám rád Židy. To není o lidech, mám pár skutečných židovských přátel, to je o politice. Bohužel.

Pavel: Jo, to je asi něco podobného, jako je náš vztah k Rusů,. Díky okupaci, která se stala před třiceti roky, je prostě nemáme obecně rádi.

Sára: No a my Švýcaři zase nemáme rádi vás, všechny lidi z východní Evropy.

 

10. 6. 2004

Včera jsem se ožral jako prase... Já, Pavel, Ahmed, Mohamed a ještě jeden Ahmed (bráchovi bylo špatně, Dana všem nalejvala) jsme po ponoru kousli 10 piv, litr ginu a tři čtvrtě litru sedmihvězdičkové Metaxy. Vysmahl jsem jeden doutník, tuším, že po čtyřech letech jednu Startku a ve finále, když jsem se odpotácel na pokoj, začala prý kolovat i tráva... Recepční se totiž vyjevil jako místní distributor marihuany...

Z našeho dive mastera se vyklubal neuvěřitelný týpek. Jako správný muslim hulí 40 denně (skončil pátý na mistrovství světa juniorů v plavání a uplaval 25 km do vedlejší Saudské Arábie), pije jak duha a miluje vepřové párky! Muslim!

Šílené je i to, že i přes šílenou spotřebu nikotinu, kromě doby pod hladinou zapaluje jednu od druhé, nemá prakticky žádnou spotřebu vzduchu z lahve. Zatímco my ostatní dýcháme poslední milibary, Ahmed je sotva v polovině a ještě rozdává... Vznikla tudíž fakty podložená hypotéza, že Ahmed prostě kouřit musí! On totiž nevydechuje oxid uhličitý, nýbrž čistý kyslík. Aby však nedostal při hlubších ponorech otravu, musí se permanentně přidoušet... Dokonce prý chodívá přespávat do komory odkud se plní potápěčské lahve. Přijde to levněji než zapínat kompresor...

V alkoholovém rouše jsem probrali kde, co. Ahmed si stěžoval na místní politickou situaci (prezidenta/diktároa považuje za kokota), dozvěděli jsme se, že vyspat se před svatbou s holkou je zcela nemožné (Ahmedovi je 31 a poprvé měl sex se svoji ženou v den svatby před dvěma roky), že průměrný plat je 300 egyptských liber (tj. patnáct stovek) a že arabsky se čurák řekne "za'bu-ra".

Když jsem dneska šnorchoval, uvědomil jsme si několik úplných samozřejmostí. Například, jak se pod vodu ztrácí barvy. Zatímco těsně pod hladinou, pod plným náporem Slunce, můžete obdivovat červené korály, černožlutě pruhované Sasanky, fosforově fialové rybky, šedivé, majestátní obludy se strašlivým výběžkem nad očima, plápolající Perutýni... to všechno při cestě do hloubky mizí....

Ve vodě, stejně jako ve vzduch se totiž sluneční paprsky rozptylují. První mizí červené fotony, pak oranžové, žluté a nakonec i zelené... To se samozřejmě projevuje i na podobě rostlin a živočichů.. Červená, oranžová a žlutá bledne a bledne, takže pestré věci vypadají hnědavě, šedě a nebo dokonce černě, až v hloubce větší než pět metrů všechno pokryjí různé odstíny modré a zelené. Asi právě proto jsem byl tak překvapen explozí barev během nočního ponoru.

Stejný jev se proměňuje při vodorovném pohledu. Hodně vzdálené předměty mají pouze modrozelný odstín. Tak jak se k nim přibližujete, jsou jejich barvy zřetelnější a zřetelnější... Jejich krása pak vynikne až z bezprostřední blízkosti.

A nebo zvuk... Je slyšet na velkou vzdálenost... Především pak rachot bublin vypouštěných potápěči, ale také pípání nejrůznějších počítačů a stopek, klepání na tlakovou láhev a nebo vrnivé lodní motory... Prostě se ocitnete v záplavě hluku... A co je ještě zvláštní, jelikož se zvuk ve vodě šíří čtyřikrát rychleji než ve vzduchu, sice ho uslyšíte na výrazně větší vzdálenost, nejste ale schopni určit jeho směr! Výsledkem je zajímavá dezorientace a více méně ztráta jednoho z klíčových smyslů!

Navíc ztrácíte i teplo. I když je zdejší voda docela teplá -- 24 až 26 °C, dokonalejší tepelná vodivost tekutiny, která vás zcela obklopuje, odnáší z vašeho těla dvacetkrát více tepla než na vzduchu! Takže i Rudém moři snadno klepete velmi slušnou kosu.

11. 6. 2004

Naše těla jsou sice ze 70 procent vyplněna nestlačitelnou vodou, během potápění však dělají největší neplechu nejrůznější dutiny a dutinky, které v našich uhlíkových schránkách najdeme bezpočet. Názorně jsem si to uvědomil během mého prvního ponoru do třiceti metrů, kdy jsem v pravé botě ucítil tvrdý plochý oblázek... Nebyl to však oblázek, nýbrž malá vzduchová bublinka, která se za tlaku čtyř atmosfér proměnila v kámen.

Rostoucí tlak nám také ohrožuje střední ucho, proto musíme během sestupu pravidelně "profukovat" a během výstupu hezky dýchat, a svoje si užijí i střeva. Jak ostatně prohlásil šéf našeho potápěčského centra: bolesti učí nebo břicha má tady každý návštěvník. Takže já se občas kroutím v křečích a brácha už třetí den sedím na keramické míse.

Žijeme v šílené době. Strčil jsem svoji plastikovou kartičku do bankomatu, co přežil Šetidenní válku, úder zdivočelým velbloudem a dnes slouží jako patník pro uvázání kozy a před nepřítelem se chrání kamufláží z půlmetrové vrstvy prachu, a vypadlo na mne 300 egyptských liber...

12. 6. 2004

Kurva, dneska je vedro na padnutí... Nicméně, jak jsem tak dneska stál na mostě u koryta přívalových srážek, uvědomil jsem si, že to tady kurevsky miluju. Nevím, jestli bych se chtěl narodit v Egyptě, ale je mi jasné, že jsem se pro něj zrodil.

Jo, dneska začal fotbalový šampionát v Portugalsku. Jde o skutečně celosvětovou zábavu, jelikož u tady mají bary reklamy na velkoplošné obrazovky a všude visí rozpisy zápasů. Dokonce i osazenstvo hotelu se teď vpíjí do televizní obrazovky. Jo, jo, svět se zbláznil.

13. 6. 2004

Peníze vyhrazené na potápění už dávno došly. Dokonce jsem musel Pájovi napsat, aby mi na účet něco přihodil, jinak bych tady asi chcípl žízní a hladem... Teď už se jenom šnorchluju, občerstvuju v místních vývařovnách a sleduju dění kolem sebe. Škoda, že se to všechno nedá nějak zachytit. Bral bych to jako konzervu pro okamžiky trudnomyslnosti.

Jsou však také věci, které nemůžu do tohoto deníku nikdy zapsat. Jsou věci, které se mi občas honí hlavou a já je stěží mohu veřejně sdělit. Nerad bych někoho urazil, zklamal a ani bych nechtěl, aby byl někdo kvůli mně smutný. Černého sametu je i tak na světě dost. Tato poznámka se netýká členů naší výpravy a vznikla jenom proto, abych já sám nezapomněl.

Na světe jsou různé štěnice a pijavice. Teď nemyslím jenom ty, co stvořil pan Darwin v průběhu posledních desítek milionů roků, nýbrž ty lidské, co vám méně či více nápadněji srkají krev a nervy. Některé se pohybují ve vaší blízkosti každý den, pás se vás drží i větší část života, no a existuje i speciální typ štěnic, co se pohybuje jenom tady v Dahabu.

Vlastně to jsou dva typy pijavic. Ten první více méně představují místní obchodníci. Člověk si prostě musí zvyknout, že základní měnovou jednotkou každého turisty je jedna libra, jakkoli existují i drobnější mince. Ty ale nikdy na vlastní oči neuvidíte. Navíc za všechno platíte pět až desetinásobek místní ceny. Takže zatímco místní povečeří za deset, vy za třicet až šedesát liber.... Taky jsme byli svědky kuriózní situace při nakupování ibiškového čaje. Po několikaminutových dohadech jsme cenu předraženého pytlíku srazili na 30 banek. Vzápětí přišla skupina anglických duchen a ti se prostřednictvím arabského průvodce dozvěděli, že tentýž pytlík stojí 60 liber... No, měli jsme zpočátku nutkání prozradit pravdu, ale jen zpočátku...

Druhou, hnusnější a otravnější kategorií pijavic tvoří tak osmileté až dvanáctileté holky, co se bez ustání potloukají po pobřeží v ušmudlaných šatech. Jednoduše si před vás stoupnou, strčí vám před obličej potrhaný igelitový pytlík a zahučí:

Buy one!

Je jim přitom úplně jedno, jestli zrovna jíte, povídáte si s přáteli, spíte a nebo jen v zamyšlení sledujete vzdálený horizont. Když nereagujete, žduchnou do vás loktem a zopakují: Buy one!

To, co se vám snaží vehementně prodat, jsou z nití upletené náramky. U nás se jim občas říká "náramky přátelství". Pokud možno v co největším množství za maximální cenu... Vůbec je přitom nezajímá, když řeknete ne. A nebo, když ukážete, že už jeden na ruce máte. Vždyť ruce jsou dvě, navíc máte nohy, krk, vlasy a samozřejmě i další přátele...

Jejich vnucovací metody jsou neuvěřitelní a skutečně nemají daleko ke štěnicím.... Například se zaměřují na starší důchodce/turisty a nebo menší děti/turisty, co si sem přivezli rodiče/turisti.

Proč tohle všechno dělají? Oficiálně buď proto, aby měli na jídlo nebo učebnice... Ostatně ne jednoho člověka se jim skutečně zželí... obzvlášť, když své historky podají nejen anglicky, ale i německy a italsky... Zeptal jsem se ale Ahmeda, zda je pravda, že si za utržené peníze kupují především sladkosti. "Na každém příběhu může být něco pravdy, odpověděl popravdě a s úsměvem.

O náklonnosti "bajvanek" ostatně může hovořit i slečna "dneska se ten fotbal hraje v Litvě, že?". Před čtrnácti dny poslala jednu z nich svým pohledem a-la Eva Braunová/Hitlerová do věčných lovišť (zcela právem). Oo a od té doby ji nenávidí nejen postižená pletařka (zcela právem), ale i všechny ostatní na celé Sinaji. Asi si to poslali uzlíkovou poštou... Na druhou stranu to ale má své bezesporné výhody. Za prvé nás už nikdo neotravuje, za druhé nás každá třetí pozdraví "fuck you".

Ne, že bych byl ostřílený potápěč. Právě naopak, ale když teď sleduju jakousi trojici začátečníků, kteří se tady na břehu snaží dostat s výstrojí poprvé pod hladinu, říkám si, zda jsme taky vypadali tak srandovně. Jako kdyby jste chtěli pod vodu dostat korkový špunt. Samá ruka, samá noha... teď je nad vodou zelená ploutev... teď zase hlava...

Všechno je to o vztlaku! Stačí vypustit vzduch z podpalubí. Já potápky bych mohl vyprávět!

13. 6. 2004

My máme rádi Košari, šála, lála, la!

Košari je něco jako náš smažák. Pokud píšu "něco jako", pak myslím, že je to levné jídlo pro místní i nemístní. Na rozdíl od rozteklého sýra, naolejovaných hranolek a salmonelózní tatarky, vyrábí se Košari z něčeho úplně jiného. Příkladem může být unikátní směs připravovaná v černé kuchyni Koshari house v zaplivané ulici v jižní části Dahabu.

Na první pohled je v plechové misce, která imituje luxusní nerez nádobí značky "Matka Tereza", směs ve stylu "co kuchyně dala". Nenechejte se ale mýlit, kuchař si s vašimi dvěma librami, tedy dvanácti korunami, skutečně vyhrál a ničím nešetřil. Základem jsou rozvařená kolínka, posypaná mokvajícími nudlemi, slepenou rýží a smaženými nudlemi ze druhé světové války. Do toho se vrazí ještě něco čočky, zkamenělého hrachu a okraj misky se vrchovatě posype usmaženou, ale dokonale suchou cibulí...

Soft verze této unikátní směsi se polejvá čímsi červeným, co barvou (nikoli chutí) připomíná kečup. Hard verze je totéž, ale navíc s chilli omáčkou. Absurdní verze je totéž, ale v podobě dvojité porce.

Musím bonznout, nebudu však slečnu "ten fotbal se dneska hraje v Litvě, že?" jmenovat, že dámská část naší výpravě této maně arabské doslova propadla. Svým způsobem se ale vůbec nedivím. Stačí si představit jedno jediné sousto: Řídká kolínka vytváří během předehry v okolí hrtanu unikátní, kluzké prostředí umožňující nástup dalších kulinářských nástrojů. Postupně se přidávají nudle, slepená rýže, někde v pozadí i hranaté kuličky římského hrachu. První prolog představuje důkladné prožvýkání, načež následuje explozivní čočka bubnující po jazyku stejně jako letní déšť zkrápějící suché pole. Nakonec přichází explozivní finále chilli omáčky, která okamžitě umrtvuje veškeré vaše chuťové buňky. Ano, takhle vypadá symfonie Košari.

Situace dospěla natolik daleko, že musíme členky expedice skutečně pečlivě hlídat. Vždyť Košari stojí skoro jako polovina piva a ony by si chtěli dát každý den až jednu dávku této svíčkové Blízkého východu. Úvahy o instantním Košari, které bychom mohli chroupat i během dlouhých večerů u nás doma, úvahy o Košari šejku (rozmixované Košari s mlékem přírodou nespoutaných beduínských krav), stejně jako úvahy o řadě speciální kosmetiky Košari-linea, to všechno nabírá reálné podoby.

Ostatně, už to vidím na vlastní oči. Ty milionkrát okopírované restauranty s červeným vývěsním štítem se žluto-oranžovým těstovinovým kolínkem uprostřed. Jo, jo Mc Kosher určitě dobije svět. A já doufám, že budu u toho.

Vy jíte Košar?!

Košari ale ji pouze ti lidi, co nemají vůbec žádné peníze!

 

14. 6. 2004

Dneska ráno se u nás na pokoji objevil šváb. Slušný, deseticentimetrový kousek, krásně hnědé barvy. Díval se na nás ze stropu od vchodu do koupelny a laškovně otáčel pravým tykadlem.

I když byl na první pohled sympatický, hlasováním jsme se rozhodli popravit ho tlakem. Celá exekuce byla nakonec rozplánována do tří fází. První představovala smetení Sámera, jak jsme našeho hosta nakonec pokřtili, druhá jeho lokalizaci na podlaze a třetí smrt zhruba sekundovým rázem o síle 0,75 kilonewtonu. Tedy pro méně chápavé zašlápnutím sandálem, do které se obula mykotická noha mého bratra.

Plán byl dokonalý, měl však jeden háček. Já smetl Sámera na podlahu, on však zákeřně spadl do neočekávaného sektoru a než se tři bratrovi neurony stačily vzpamatovat, byl pryč. To vše doplnila akustickým pokřikem "uá uá" i přítelkyně tří neuronů, Dana.

Museli jsem tudíž přistoupit ke krizovému plánu a začali Sámera hledat pod postelí, pod batohy, pod skříní... v posteli, v batozích, ve skříni... Ano, i když se jednalo o krásného, řekl bych labužnického kouska, nalézt se ho nepodařilo. Náš šváb nás má totiž rád a bezesporu si časem přivede další kamarády a kamarádky. Aspoň si budeme mít s kým po večerech vyprávět.

16. 6. 2004

Poslední den našeho ozdravného, sebespalujícího pobytu u Rudého moře. Od rána jsem se válel u vody, takže já kokot teď vypadám jako uvařený rak. Nesnáším své spolubydlící, ty podělané korály a otravný ryby. Začala mne bolet hlava, jsem na mizině a doma mne čeká jen spousta práce. Osobní život mám v troskách, 33 roků na krku, všude samí přičmoudlý Arab, na sex se už ani nepamatuju, to smažený žrádlo už nemůžu ani vidět, navíc mi po něm pořád lezou mouchy. Zase mi nějaká štěnice vnucuje ty zasyflený náramky, čumí na mně hnusná Němka, opodál řvou malí děti. Snad každej se tady jmenuje Ahmed, rozlomil se mi indický náramek, mezi nohama se mi rodí kulehryz, z minaretu už zase krákorá muslimskej fanatik, všude se válej odpadky, skřípe mi písek mezi zubama a dokonce i tahle blbá propiska začíná dopisovat.

Prostě jeden z nejpodivuhodnějších a bezesporu i nejkrásnějších výletů, začátek cesty do Nového světa, bohužel končí. Škoda, že nelze zastavit čas. Vlastně ne, naštěstí, ještě že ho nelze zastavit. Zážitky, které jsem si přinesl z Nového světa jsou zažrané v mé šedé kůře mozkové až do smrti. A já už teď vím, že se k nim brzo přidají další a další... Život je příliš krátký na to, aby ho člověk vyplnil vzpomínkami. Žádné skřípání nebeského soukolí. Tohle není konec. Tohle je začátek. Nový svět!