Pondělí 7. října. 
Druhý den jsme brzo ráno nastoupili v Praze do letadla (doporučuji jedině společnost KLM) a za téměř dvacet čtyři hodin vystoupili v Dilí.Cesta byla dlouhá ze dvou důvodů. Jednak jsme přelétli šest časových pásem, jednak se nám v Amsterodamu porouchalo letadlo (Boeing 747). Museli jsme tudíž čekat než seženou náhradní.Ušli jsme jen několik kroků po letištní hale -- klasické dusivé vedro, které jsem znal z Egypta, mne nepřekvapilo -- a ihned se stali obětí taxikářsko-turisticko-hotelové mafie. Člověk neznalý věci (tedy my) neměl šanci. Ještě teď, když píšu tyhle řádky, je mi z toho špatně. Prostě to ve mne vyvolalo negativní imprinting ke všemu indickému. Naštěstí to brzo pominulo. Zatímco první den pobytu bych nazval "plný sraček", den po probuzení byl sračkami naplněn jen z poloviny.  

Úspěšně jsme koupili lístek do Amritsaru a přestěhovali se do výrazně levnějšího hotelu. Kupování lístků na nádraží je ale akce sama pro sebe: Sice zde mají počítače, ale člověk musí ze zmatených informačních tabulí určit správný vlak, vyplnit sáhodlouhé lejstro a vystát frontu. Díky našemu zmatkování přitom všechno opakujeme dvakrát.Tento den je také významný tím, že do sebe poprvé dostáváme místní jídlo, vč. vody z vodovodu. Takže nás jedny "sračky“ opustily, ale druhé na sebe zřejmě nenechají dlouho čekat. (Teď už je pátý den pobytu a zatím nic!) 

Ještě před odjezdem do sikhské svatyně navštěvujeme v Dilí Džantar Mantar, známou observatoř. Upřímně řečeno, nic moc. Je z doby, kdy se běžně používaly dalekohledy, všechny stupnice jsou zcela zničené, takže funguje jen jako taková finta na turisty a jako prolézačky pro domorodce všeho věku. Cesta do Amritsaru byla snesitelná. Jeli jsme slušným vlakem (za ty peníze), podávalo se i jídlo(!). Brzo jsme se dali do řeči s jedním a později se třemi Sikhy. Obchodoval s barvami a živil se i jako advokát. Celou dobu se svými přáteli pařil skotskou whisky. Náš průvodce, Lonely Planet, nelhal -- Sikhové hrozně chlastaj. A my za chvíli s nimi. (Kromě toho mají tito věřící zakázáno stříhat si vlasy a vousy. Ty první si schovávají pod turban, na ty druhé mají srandovní síťky.) Díky pořádné dávce alkoholu se nám vcelku dobře usínalo v nádražní čekárně -- ani ty myši, které nás očuchávaly, nevadily. 

Ráno jsem se probudil celý rozlámaný, takže jsem byl rád, že jsme se ihned přesunuli do Zlatého chrámu, sikhské nejsvětější svatyně (něco jako je pro křesťany Vatikán). Je to tu moc pěkné. Díky tomu, že sikhská víra přikazuje pomáhat druhým, můžeme tu i bydlet. Sdílíme podušky na chodbě s několika dalšími cestovateli, dokonce i Čechy. Jediným problém je, že se tu nesmí požívat žádné drogy.Tím jsem se dostal až do současnosti. K dnešnímu dni bych dodal ještě tolik, že jsem málem spáchal sebevraždu při nákupu lístku zpět do Dilí, kam se pozítří vracíme (na cestě do Varanásí). Naštěstí mne z toho dostal Marián, který celou byrokratickou proceduru absolvoval podruhé sám. Klaním se jeho výdrži.

Sikhská svatyně je doopravdy fantastická. Jednak je tu krásná atmosféra náboženské pohody (příjemní lidé, všude zní pohodová hudba), při návštěvě ústředního Zlatého chrámu dostanete skvělou posvátnou kaši prasád (moc dobrá, šel jsem dvakrát), a také tu funguje ohromná velkovýkrmna. Byl jsem svědkem, jak se v ní za dvacet minut najedlo pět set lidí. Otevřena je přitom od východu Slunce až do západu!  
  
12. října 
Dnes doma probíhá zatmění Slunce. Doufám, že budou mít zataženo. Ať si Sikhové říkají, co chtějí, stejně jsou militantní národ. Téměř každý má za opaskem kudlu a veřejně ji vystavuje na obdiv. Na druhou stranu mi jsou sympatičtí jejich samozřejmou orientací na světské problémy, tak vzácnou u křesťanských církví. Dokážete si představit, že přijdete do kostela a zcela automaticky tam dostanete nocleh a jídlo? Oni nestaví chrámy, ale ubytovny a vývařovny pro chudáky a pocestné.  
  
14. října -- poledne 
Právě sedím na nádraží v Dilí a čekám na vlak do Varanásí (též Benáresu), který má ovšem tři a půl hodiny zpoždění. Takže je dost času na psaní. Cesta z Amritsaru zpět do Dilí byla bezproblémová. Klimbal jsem, neustále procházející prodavači všeho možného mi nevadili, takže jedinou nepříjemností byl otlačený zadek z dřevěné lavice.Návrat do reality hlavního města Indie byl šokující. Dilí má deset milionů obyvatel, ale nádraží stejně velké jako je brněnské. Hrozné vedro, šílené davy lidí a mezi nimi mi zmateně pobíhající a snažící se koupit lístky na další vlak. Nakonec jsme rezignovali a rozhodli se, že pojedeme bez nich (tedy na černo). 

Při čekání na vlak jsem se dal do řeči s jedním sympatickým starším pánem. Byl milý, říkal, že jede do Kalkaty. Chtěl nějaké české peníze pro svého syna, tak jsem mu dal dvoukorunu. Když přijel očekávaný vlak, zjistili jsme, že je celý místenkový. Rozhodli jsme se proto neriskovat a vyčkat druhého dne, kdy otevřou místenkové pokladny pro turisty. Byla totiž neděle a několik sporadických pokladem pro místní začalo zavírat. A tak sami domorodci, jinak vcelku klidní, začali být nervózní.Mnohdy příliš nechybělo, aby začaly padat rány. Ubytovali jsme se v našem starém dobrém hotelu Bright (tentokráte za 90 babek, ovšem bez záchodu a se spoustou much -- tedy vcelku slušně) a šli se najíst. Ochutnali jsme báječné lassi (jogurtový nápoj) a sladké želé (dva kousky a nemusím celý den jíst).  

Dnes ráno jsme pak zcela bez problémů(!) koupili lístek do Varanásí. Sice vlakem, který vzdálenost 750 kilometrů jede šestnáct hodin (a ještě před výjezdem, jak už jsem uvedl, má tři a půl hodiny zpoždění), ale hlavně že ho máme. Při čekání na lístek jsme ovšem narazili na včerejšího staříka, který ze mne vysomroval dvě koruny. Nikam neodjel, věnoval se francouzským turistům a chlubil se moji mincí. Dokonce se jich ptal, odkud prý je. Ta mince! (Malá odbočka. Člověk si na takových cestách uvědomí, jaká je Česká republika bezvýznamná díra, kterou téměř nikdo nezná. Což je něco pro nacionalisty.) 

Toť snad vše. Přibližujeme se domorodcům. Stejně jako oni sedím na zemi v prachu a odevzdaně čekám, až za pět hodin přijede náš vlak. Celou dobu se na mne přitom upřeně dívá jeden chlápek, který leží asi dva metry od mě. Ani se mu nedivím, na nás se totiž dívají všichni. Je to stejné, jako kdyby se po Václaváku procházel Ind ve svém tradičním oděvu. 

Bugget travellers. Existuje jistá skupina cestovatelů. tzv. bugget travellers, kteří se zvolna přemisťují z místa na místo po celém světě. Nejde jim ani tak o památky, jako spíš o poznávání lidí a prostředí. Nikam nespěchají, cestují pomalu a často i bez podrobného plánu. Je jasné, že ani penězi neoplývají. Vždycky jsem si myslel, že mezi ně nepatřím. Snažím se cestovat alespoň trochu na úrovni, zajímají mne památky a na trhu nejsem schopen příliš smlouvat o ceny.

Jak ale stále častěji zjišťuji, je to mnohdy jinak. Na trhu leckterý traveller platí víc než já. Pár jsme jich dokonce viděli, jak jedou luxusní vlakovou třídou. Zásadní rozdíl mezi námi a nimi je hodnota peněz. Když si já koupím čtyři banány za pět rupií, odpovídá to čtyřem korunám.Je to levné, ale ne výrazně. On však zaplatí sedminu dolaru a musí být spokojen. Nebo třeba plátěná taška za 50 rupií. Pro mne to znamená 40 Kč, pro něho jeden a půl dolaru. Takže tak.  
Hygiena. Je jasné, že člověk musí při cestě na východ zanechat své hygienické návyky doma. Jinak by zahynul už na letišti. Což je případ většiny mých přátel a známých. 

Z pohledu Evropana, který žije v téměř sterilním prostředí, je tady hrozná špína. Všude se válejí odpadky, každých několik minut narazíte na žebráka, často nechutně znetvořeného (poprvé jsem viděl malomocné), a to včetně malých dětí. Normální je člověk močící na ulici, pijící vodu z kaluže, která je tak špinavá, že se kolem ní bojíte i projít. Jídlo v restauracích vypadá tak, že byste se ho doma nedotkli ani klacíkem. Jenže člověk se na to musí dívat trochu jinak. Ta ohromná masa lidí prostě musí někde bydlet, něco jíst, někam chodit na záchod. Kdyby se u nás každý rok narodili 250 tisíc lidí, vypadalo by to stejně. Kromě toho je tady ohromnou brzdou několik silných náboženství a patnáct(!) oficiálních jazyků. A mimochodem, jejich záchody jsou lepší než naše. Místo papíru se tady používá levá ruka. Lepší než si roztírat hovno papírem po zadku.  
  
14. října -- večer 
Mám depresi. Sedím ve vlaku a mám depresi. To, že sedím ve vlaku je velký úspěch. Nástup do něj se pro cizince a také mnohé domorodce stal hororem. Vagóny byly špatně označené a tak jsme bloudili, než jsme našli ten správný.

Čas do odjezdu přitom utíkal více než rychle. Depresi mám z toho, že neumím dobře anglicky a nemohu si normálně popovídat s našimi spolucestujícími Angličany. Marián leží na horním lůžku, v těsném sousedství větráků, a čte si oblíbené Jitro kouzelníků. Vlakem neustále prochází prodavači (nejčastěji čaje a oříšků), kteří hrozně křičí. Tady vlastně křičí všichni. Indové by bez hluku totiž nemohli žít. Být tady ušařem musí být výnosné povolání.  
  
15. října 
Noční cesta vlakem proběhla, vedle Mariána u větráků, celkem klidně. Taktéž ubytování v hotýlku ve staré části města bylo bezproblémové. Ocitli jsme se tudíž v pověstném Benáresu, nesvatějším místě všech hinduistů a nejstarším dosud obývaným městě na světě. Uvidíme, co nás tady čeká.  
  
16. října 
Právě vypnuli proud. To je běžné. Včera večer jsme něco podobného zažili na ulici. Najednou se všechno ocitlo ve tmě. Během krátké chvíle se ale v krámcích nastartovaly přenosné dieselové generátory a opět bylo vidět. Dnešek jsme strávili prohlídkou okolí. Varanásí je svým způsobem fascinující. Nové obytné město během staletí prorostlo jednotlivými příšerně starými památkami. Uličky jsou tu tak úzké, že když potkáte krávu, nemůžete se téměř vyhnout. Každou chvíli narazíte na nějaký hinduistický chrám či chrámek, nebo svatyňku. Snad v každém zapadlém koutě je nějaká.

Také procházka po pobřeží, po ghatech -- schodech vedoucích do posvátné Gangy -- je nesmírně vzrušující. Jednotlivé ghaty jsou pojmenovány, většinou podle svých stavitelů. Já nyní sedím na Darbhangově. Někteří lidé zde provádějí obřadnou koupel, jiní se myjí či perou oblečení, malé děti pak dovádějí jako na koupališti. Starci tu žebrají a nemocní čekají na smrt. Po vodě plavou drobné uhlíky a zbytky hranic, na kterých byly před chvílí zpopelněny ostatky zemřelého. 

V dálce i v bezprostřední blízkosti výjimečně propluje zdechlina krávy či jiného zvířete. V obydlených i opuštěných chrámech podél pobřeží hnízdí ohromné množství ptáků -- holubů, vrabců i papoušků. Po stromech skáčou opice, kolem pobíhají toulaví psi. Čím více padá na západní břeh soumrak, tím více je to tady tajemnější. V oknech se objevují drobná světýlka, v dálce jsou vidět hořící pohřební hranice. Z prastarých budov sálá přes den absorbované teplo. Procházejí se tady indické rodinky, turisti, někdo hraje na flétnu. Její zvuk se slévá s dalšími a vytváří tak ponurou kakofonii. 
  
17. října 
Ráno jsme spolu se stovkami dalších turistů vyrazili na projížďku po řece, abychom si dobře prohlédli věřící při jejich obřadné koupeli a hranice s ostatky zemřelých. (Indové se tak vysvobozují z cyklu reinkarnací. Jelikož je to drahá záležitost, mohou se nechat "zkrémovat“ jen ti majetnější.)

Město vypadá při východu báječně. Na východním, prý Šivou prokletým, břehu není jediná stavba, na protějším je jeden dům přilepen ke druhému, spousta chrámů a chrámků, stovky věřících a doutnající hranice. Prostě odvaz. Jen nebýt těch davů. Bohužel, naše nekrofilní sklony příliš ukojeny nebyly. Ani jedna hranice s nebožtíkem nehořela. Možná to bylo dobře. Taky by se mi nelíbilo, kdyby u kremace mé babičky asistovalo několik stovek  senzacechtivých turistů. Alespoň z části jsme byli uklidněni pohledem na zabalenou mrtvolku malého dítěte. Děti a tzv. svatí muži se tu totiž nespalují, ale rovnou hází do vody.  

Po této tajemné projížďce jsme se vydali na prohlídku místní observatoře Džantar Mantar, která je umístěna na střeše jedné budovy nedaleko našeho hotelu. Jedná se o miniaturizovanou kopii té v Dilí, je však zachovalejší. A hlavně tady nejsou žádní, ale vůbec žádní lidé. Jediný boj jsme při prohlídce museli svést s mírně agresivními opicemi. Už chápu proč mají v celém městě v oknech mříže. Ony jsou totiž doopravdy všude. Klidně se prohánějí po střechách města. 

Udělali jsme si také procházku úzkými, temnými uličkami města a náhodou dorazili k těm největším ghatům, nyní již zalitým poledním Sluncem. Podívaná plná zrakových, čichových a někdy i hmatových vjemů se opět opakovala. 
Ještě jeden postřeh ke včerejšku. ZAMILOVAL JSEM SE! Jmenuje se Anamika a vlastní krámek se vším nedaleko hotelu. Je to moc krásná Indka, která je strašně milá a usměvavá. Skutečně tak rozdává „Slunce v duši“. Později jsem ale zjistil, že je vdaná. Kráva! 

Marián nemohl v noci usnout a tak se vydal na střechu našeho hotelu. Viděl jasnou alfa Carinae. V důsledku toho jsme se rozhodli, že se i my musíme dostat někam pod tmavou oblohu.  
  
18. října 
Navštívil jsem Chrám smrti. 

Celý z cihel stojí na betonových sloupech deset metrů nad hladinou majestátní Gangy. Vévodí mu dva úzké komíny, kterými unikají duše zemřelých hinduistů. Je to elektrické krematorium, kde se rychle a hlavně levně zpopelňují ostatky věřících. Na skutečných dřevěných hranicích, kde se osvobozují ti movitější, se přitom spaluje hned v jeho těsné blízkosti. Další mrtví, zabalení do barevných látek, pak na svou cestu čekají opodál. 

Lehce omámen betelovými listy jsem seděl na schodech k hinduistickému chrámu, kde zrovna probíhala bouřlivá ceremonie, a díval se na to celé pro Evropana nezvyklé divadlo. Po chvíli jsem se dokonce odvážil do bezprostřední blízkosti plápolajících hranic. Dotkla se mne horká a štiplavá smrt. Nebo to byla duše?  
  
19. října 
Už se pomalu stává pravidlem, že to nejzajímavější zažijeme večer. Ostatně není divu. Od takových dvanácti až do čtyř odpoledne se nedá pro hrozný sluneční žár vyjít na ulici. Schováváme se v hotelovém pokoji, který s námi sdílí jedna šedivá myška. 

Včerejší večer jsme narazili na fantastickou slavnost sekty Hare Krišna. Jejich chrám a okolí byl ozářen tisíci malými olejovými lampičkami. Další stovky plavaly po řece. Opodál nádherně zpívala desetičlenná kapela. Vypadalo to pohádkově a hrstka zabloudivších turistů byla v transu. Po několika krásných minutách jsme ale byli vyvedeni z omylu a tvrdě dopadli na dlažbu dnešního světa. 

Nejednalo se o slavnost, ale o divadlo. Ke břehu přirazily dvě lodě a z nich se vyvalily davy zazobaných španělských pupkatých turistů a turistek. Pod policejní ochranou se pak šli podívat na krišňácké představení. Zklamání nás obyčejných byl ohromné. Za peníze je doopravdy možné vše. Po půl hodině z celého světelného divadla nezbylo nic. Část lampiček poslali turisté po vodě, zbytek rozkopali děti. Alespoň ty se bavili. A co pupkáči? Poznali, jak doopravdy vypadá Indie?

Tři postřehy k řece: 

Krávy. Nezvyklé je neustále a všude potkávat krávy. Někdy jsou dokonce nepříjemné i samotným Indům, zvlášť v úzkých uličkách. Domorodci to ale s nimi umějí (vhodně mířené plácnutí, či v extrémních případech zakroucení krkem -- tedy ocasem). Obzvlášť nepříjemné, alespoň prvních několik dní, je zvyknout si na jejich všudypřítomné exkrementy. Jde to (a to já žiji od narození ve městech a živou krávu jsem předtím viděl snad dvakrát), jen se musíte dívat, kam šlapete. Občas se ale i mistr tesař utne a krom toho, šlápnutí do kravského hovna prý přináší štěstí. 

Krávy však mají v ekosystému měst dvě významné úlohy. Jednak požírají veškeré stravitelné odpadky, vč. papíru, jednak se jejich trus užívá jako chudinské palivo. 

Drogy. Tak jako se u nás desítky lidí pravidelně intoxikují lihem, tak se tady užívá marihuana. Není nic neobvyklého kdekoli a kdykoli potkat někoho, kdo žmoulá svého jointa. Stejně jako naši pijani, i místní v trávě hledají relaxaci a uvolnění. Na rozdíl od našich opilců ale působí mnohem kulturněji. Není je za co odsuzovat. Bohužel pro nás, kouření marihuany a hašiše je v Indii zakázané. U domorodců se toleruje, ale my se necítíme natolik znalí situace, abychom to riskli. Takže si občas kupujeme jen betel. 
  
22. října 
Autobusové nádraží ve Varanásí. Několik otlučených autobusů, pár krámků se zeleninou, stánek s novinami, v pozadí močící muž. 
  
Cestující: Dobrý den. Chtěl bych jet v neděli do Sunauli. Kdy prosím jedou nějaké autobusy? 
Muž za přepážkou: V pět, šest, sedm a osm hodin. 
Cestující: Je nutná rezervace? 
Muž za přepážkou: Nikoli. 
Cestující: Děkuji. 
  
O dva dny později na tomtéž místě s těmiž reáliemi: 
Cestující: Dobrý den. Chtěl bych dnes jet do Sunauli. 
Muž za přepážkou: V 17:30 jede rychlý luxusní autobus, v 18:30 levnější pomalý. 
Cestující: Pojedu v 18:30. 
Muž za přepážkou: Dobrá, lístek si přijďte koupit po páté hodině. Autobus odjíždí právě odtud. 
V pět hodin přijíždí, evidentně luxusní, autobus. Cestující v klidu vyčkává. Přichází však muž za přepážkou. 
Muž za přepážkou: Tohle je váš autobus do Sunauli. 
Cestující: Ale já chci jet tím normálním v 18:30! 
Muž za přepážkou: Tohle je váš autobus do Sunauli. Jiný dnes nejede. 
Cestující nastupuje. V osmnáct hodin se autobus vydává na cestu. (Pro mě osobně cestu hrůzy.) 
  
Hlavní nepálské město Káthmandú je opět plné budhistických a hinduistických chrámů. Některé jsou velké, jiné menší a některé přímo miniaturní. Jejich výzdoba není nijak oslnivá. Lidé tu chovají svoji víru spíše v sobě a materiální věci, které ji reprezentují, berou zřejmě za méně důležité. Ostatně proto ani nemají žádný přesně daný rituál modliteb. Své bohy sice vzývají podobně, ale přesto každý po svém. 

Na většině chrámů je vidět, že se denně používají -- jsou pokapané voskem, posypané květinami či rýží. Momentálně tu totiž probíhá velký nepálský festival Dasajn. Lidé tu mají na čelech přilepená na červeno obarvená zrnka rýže a někteří též mají vlasy posypané čerstvými rýžovými výhonky. 

Chrámy jsou fascinující. Osobně mě zaujaly spíše ty menší: narazili jsme na jeden, který vypadal jako malý balvan zasazený do dlažby. Že se jedná o svatostánek, bylo poznat podle malého zvonečku. Na něj totiž musí věřící po modlitbě cinknout. Na ulicích se tak všude neustále ozývá cinkání. Je zajímavé, že jsou chrámy více a méně populárnější. U některých stojí dnem i nocí spousty lidí, u jiných pak není vůbec nikdo. Žádný však není opuštěný, nechátrá. O každý se pečuje. 

Nejkrásnější památkou, která na mne nejvíc zapůsobila, byla půlmetrová soška stojícího Buddhy přilepená ke zdi několikapatrového domu. Vlevo od ní byl obchod s nápoji (především cola), vpravo vchod do domu. Soška byla stará tisíc dvě stě let! Celou tu dobu stála na stejném místě, nikdo s ní nehnul, nikdo ji nezničil. Jen kolem ní vyrostlo město. Dokážete si to představit? Tisíc dvě stě let stále na stejném místě stojící malý Buddha? U nás by byla už dávno zničena, ukradena, či v lepším případě pečlivě schována v galerii. Tady pořád plní svoji funkci. Pozoruje několik metrů vzdálený malý chrám Ikha Narajan zasvěcený bohovi Garudovi.  

Chrámy všeho druhu je samozřejmě obklopeno i naše bydliště, které se nachází v pověstné hippísácké uličce Freak Street. (Kdeže ty časy jsou...) Je tady starý královský palác (Nepál je jediné království, kde téměř rok vládli komunisté!), impozantní Maju deval zasvěcený Šivovi, jehož okolí funguje stejně jako brněnská Česká či pražský Václavák, velká socha černého Šivy a Dům živé bohyně (Kumari Bahal), kde skutečně žije mladá dívka vybraná podle přísných kritérii za bohyni města. 

Jeden můj známý, který Káthmandú navštívil před patnácti lety, "slintal“ nad tímto fantastickým městem osvětleným tisíci olejovými lampičkami. To všechno je dnes pryč. Zástupy turistů vykonaly své. Jelikož jsou přitom jejich peníze hlavním motorem nepálské ekonomiky, není se ani čemu divit. Lampičky nahradily žárovky, zářivky a výbojky. Po ulicích se prohánějí terénní Toyoty a poslední verze motorek Suzuky. Zní tady evropská a americká hudba -- počínaje přijatelnými Deep Purple či Metallicou a konče slaďáky současné populární hudby. Většina lidí tu chodí lépe oblékaná než u nás (vč. kožených bund), jsou tady reklamy na chlast i jídlo v restauracích je evropské. Takhle tedy vypadá srdce Asie. Nebo Evropy? Nějak mi to začíná splývat dohromady. 
  
23. října 
Příručka edice Lonely Planet je pro cestovatele našeho druhu nepostradatelná. Člověk s její pomocí najde levné ubytování i stravování, dozví se kam se podívat a co je tam zajímavého. (Na druhou stranu se tam vůbec nic nepíše o přespávání v nádražních čekárnách a v přírodě, cestování tou nejhorší vlakovou třídou apod.) Takže i my všude vláčíme tuto bibli. (Problém ale je, že všichni, kteří ji mají, dělají totéž. Nenápadným způsobem tak trochu unifikuje cestovatele, kteří unifikované cestování rádi nemají. Lonely Planet má také hroznou moc nad hotely, restauracemi apod. Stačí napsat, že je něco špatné a neukáže se tam ani noha. Nebo naopak.) 

Dnes jsme s její pomocí obešli tu méně známou část města u řeky Bagmati a sousední Patan. Zjistili jsme tak, že je Káthmandú evropské jen v centru. Bagmati je nejen velkým tokem, ale má současně i důležité místo v hinduistické mytologii. Na jejích březích žil Šiva. Nedaleko odtud. Všude jsou chrámy a podobné ghaty jako ve Varanásí. Současně je břeh řeky útočištěm těch nejchudších. Žijí v rozbořených chrámech a stanech. Všude pobíhají špinavé děti, je tu cítit ostrý zápach močoviny. Hned na protější straně Bagmati začíná druhé největší město údolí Patan.  

Někdy má také název Lalitpur -- město krásy. Má příšerně dlouhou historii, podle pověsti čtyři okraje města vyznačil před více než dvěma tisíci lety samotný Ašóka. Patanské centrální náměstí je doslova přeplněno chrámy -- má větší koncentraci chrámů na metr čtvereční než Káthmandú a blízký Bhaktapur (třetí velké město v údolí). Pohled je to vskutku velkolepý. 

Nejvíc se mi líbil královský palác, místy se zlatým obložením, a před ním stojící zlatá socha krále Jogaharenda Malla. Je obrácena směrem k paláci. Za králem je vztyčená kobra, na jejíž hlavě sedí malý ptáček. Legenda říká, že dokud zde bude ptáček sedět, dotud se může král kdykoli vrátit. Proto jsou okna v paláci naproti soše otevřena a uvnitř je pro krále přichystána vodní dýmka... 

Jak už jsem uvedl. Náměstí v Patanu je plné chrámů (a turistů). Většina patří Višnovi či Šivovi, resp. některým jejich reinkarnacím. Mnohé jsou přizdobeny poněkud naivními, ale odvážnými, erotickými scénami. Uvnitř nich se nacházejí charakteristická ztvárnění Šivova lingamu. 

Kdy, co a kdo to postavil, je pořádně zamotané. Všechna tři města v údolí (1300 m. n. m., 25 krát 20 km) byla samostatnými ministátečky. Dnes tvoří ekonomické, správní i kulturní středisko Nepálu. 

24. října 
Ráno mi bylo na umření. V noci jsem se probudil zimou (ve dne je tady vedro, ale nad ránem klesá teplota k nule) a létalo kolem mne hned několik nočních můr. Byl jsem celý rozlámaný, bolela mne hlava a břicho. Být tady nemocný by se mi moc nelíbilo, takže jsme hned ráno vyrazili na výlet. V káthmandském údolí je také městečko Pašupatinath, ve které je spousta chrámů, převážně Šivových (Jedna perlička. Je tu i Guhyešwari. Gugya přitom znamená vagína, išwari bohyně.), dosud užívané pohřební ghaty a také kopec s pěkným výhledem na celé údolí. Vylezli jsme na něj a bylo to super. V dálce Himaláje, před námi jedna z největších budhistických stúp na světě (byla několik kilometrů daleko, ale působila velkolepě), kousek od nás startující letadla z mezinárodního terminálu. 

Na ubikace pokoje hotelu Pagoda Lodge (pokoj máme těsně pod střechou takže nám tu šramotí ptáci, kočky a zřejmě i opice), jsme se vrátili více než utahaní. Před upadnutím do komatu jsme ještě koupili místní vyšívaná trička, abychom měli důkaz, že jsme byli v Nepálu. Zítra se totiž vracíme zpět do Indie. 

25. října 
Tak opět sedím na nádraží (autobusovém). Naše cestování po Asii je vůbec samý přesun. Je to tu příšerně rozsáhlé a my toho chceme vidět hodně. Samozřejmě díky tomu toho moc nepochopíme, zvlášť co se týká mentality lidí. Na to by tu chtělo zůstat nejméně půl roku. Tak dlouhou dovolenou by mi ale šéf asi nedal. Ani já bych nechtěl na tak dlouho vypadnout z astronomického dění. 

Lodge, change, smoke -- tak by se daly charakterizovat neustálé nabídky dealerů ve všech městech, kam jsem doposud zavítali. Občas se k tomu přidává rikša či boat. Podle jejich představ se bychom měli stěhovat z hotelu do hotelu, neustále na černo vyměňovat dolary, kterých máme jako bílé tváře po kapsách miliony, a k tomu vykouřit nejméně tunu trávy a hašiše. Nabídky se na exponovaných místech opakují každou půl minutu. Mám ale podezření, že to mnozí říkají jen mechanicky, protože se ani nezastavují a jdou automaticky dál. Něco jako Pavlovovi psi -- uvidím bílou tvář = řeknu change money. 

Našinec se tak naučí naprosto bezmyšlenkovitě kroutit hlavou, jako že ne. V zárodku tak utne jakýkoli pokus o dialog, i když by mohl být někdy i velmi přátelský. Také je tu spousta žebravých dětí, většina z nich tak ovšem činí jen ze sportu. 

Toť z Nepálu všechno. Respektive bych ještě dodal: Na nádraží tu prodávají porno! Sice převážně textové (obrázky špatné kvality jen naznačují), ale jde na odbyt. Záchody tu mají stejně počmárané jako u nás. Návštěvu ale nedoporučuji, ledaže byste chtěli vidět, kde začíná epidemie cholery. (Marián byl ale chvíli po mně a říkal, že přišel chlápek s hadicí, vše postříkal a obsah záchodů odtekl do přilehlého kanálu. Takže si musíte vybrat ten správný okamžik -- na choleru či potřebu.) 

Za dvě hodiny odjíždíme do Kakarbity, což je hraniční přechod s Indií. Jede se tam sedmnáct hodin průměrnou rychlostí 40 kilometrů za hodinu. Vzhledem ke stavu silnic tempo více než vražedné. Modlete se tedy za nás a pro jistotu: Sbohem lidé, měl jsem vás rád! 

26. října 
Moče čórké, moče čórké -- tak to jsem během jízdy slyšel v asi deseti patnáctiminutových hudebních variací. Celou noc. Ostatní sdělím, až se dám do pořádku. Moče čórké, moče čórké. 

Původně jsem chtěl psát o absolvované hororové cestě. Doopravdy taková byla -- téměř dvacet čtyři hodin v autobuse poskakujícím jak na horské dráze. Dvakrát jsme píchli, vypotil jsem několik litrů potu, cestoval v neuvěřitelných polohách, párkrát mi někdo stál na noze, do naprosto narvaného autobusu nastoupila celá fotbalová jedenáctka včetně míče. Mariána v noci přepadla třesavka a nemohl chvilku ani dýchat. Celé to sice trvalo několik minut, ale fóbie, že dostal malárii ho udržela při vědomí celou noc. 

Cestou do horského Darjeelingu (2100 m. n. m.), když jsme dýchavičně stoupali po úzkých stezkách, jsem si ale uvědomil, že se musím zmínit o dětech. Občas jsem dost na měkko. Většina dětí, nehledě na hrůzné nemoci těch nejchudších, má zcela odlišné dětství než jaké jsem zažil třeba já. Desetiletí kluci pracují coby pomocníci v restauracích. Ještě menší prodávají pohlednice či náramky. Naprosto bez dozoru pobíhají i po setmění po ulicích. Viděl jsem, jak matka drhla dvouleté dítě ve studeném horském potoku a to ani nemuklo. Ty nejchudší z nejchudších žebrají. Na druhou stranu to z nich dělá odolné bytosti. Samozřejmě, když přežijí. Až jednou přijdou do Evropy, a oni jednou přijdou, pak nás zhýčkané zcela jednoduše převálcují. Dokážete si představit, jak by to u nás vypadalo, kdyby týden nešel elektrický proud? 

Darjeeling je stotisícové město, které leží na úpatí Himaláje. Díky zeměpisné poloze je tady teplo. Během dne se chodí v krátkých rukávech, v noci ve svetříku, létají tu světlušky a běhají opice. Kolem města se na ohromných srázech, což je něco pro Mariánovu fóbii z výšek, pěstuje ten nejlepší čaj na světě: celá čtvrtina indické produkce pochází právě odtud. Jeho nedostupnost, do Darjeelingu vede jen úzká silnice a roztomilá železnice, spolu s polohou z něj dělá příjemné lázeňské město. Jen ty léčivé prameny chybějí. 

Na každém kroku je vidět zašlá sláva britského impéria. Například je tu spousta kostelů, ačkoli křesťanů je tu méně než u nás Indů. Jsou tu i budhistické památky, jednu jsme navštívili. Byla pěkně ověšená modlícími praporky (je na nich natištěná mantra, která se odříkává, když se praporek ve větru vlní). Dva jsem si uškubl, tedy ukradl. Z pocitu svatokrádeže mne vyvedl jeden místní, který si ho urval taky. Pravidlo to ale není. Je tu i muzeum Himaláje, které až do své smrti vedl slavný Tenzing, a zoologická zahrada. To první je celkem zajímavé, v zoo jsem viděl (špatně) sibiřského tygra, červenou pandu, vlky, slepice, králíky a holuby. Tedy nic moc. Okoukli jsme i botanickou zahradu. Rozlehlá, ale též nevýrazná. Na jaře, kdy všechno kvete, by tu mohlo být krásně. 

Zítra se jdeme podívat na čajovou plantáž a do tibetského centra. Snad jen ještě, že sedím v jednom restaurantu, nacpaný k prasknutí (dal jsem si tři velké chody), popíjím západobengálské pivo Sand piper . Už se těším, jak se svalím do postele. A doufám, že u vás sněží.  

28. října 
Mé včerejší přání, aby sněžilo, se nevyplatilo. V noci se zatáhlo a pořád prší. Takto nějak to tady musí vypadat v době monzunů. Asi brzo zdrhneme do pouštního Rádžastánu. 

29. října 
Tak tento odstavec jsem napsal na Tiger Hillu ve výšce 2590 metrů nad mořem, což je zatím nejvyšší místo, kam jsem se dostal po vlastních nohách. Prý je tady pěkný pohled na svítání, ale asi to je jen reklama. Viz před rokem východ Slunce na Sinaji. Samozřejmě, že bych ho rád viděl, ale počasí nepřeje. Vrstva mraků pode mnou se občas převalí i kolem. Další vrstva je pak nade mnou. Je mi tady zima, takže raději sestoupím o kousek dolů k pěknému hinduistickému chrámu. 

Jeho návštěva ve mne zanechala hluboký dojem. Jeho součástí bylo malé, listím zpola zapadané jezírko, obklopené několika soškami Šivy a Kálí. Doutnali tu vonné tyčinky, nikde ani noha, hrobové ticho. Spolu s mlhou a temným lesem přímo fantastické. Pro jistotu jsem Kálí udobřil malým darem. 

A teď ke včerejšímu a dnešnímu dni. Deštivé ráno 28. října bylo doopravdy depresivní. Aby nás tak ještě chytla trudnomyslnost. Proti tomu je nejlepší práce (míč jsme neměli): Jakmile dopršelo, přemluvil jsem Mariána a vyrazili jsme ven. Nejdříve do banky -- naše finanční zásoba se povážlivě ztenčila. Vše bylo standardní, jen jsem konečně zjistil, proč mají indické bankovky menší i větší dírky. Proto, že je tady nepřevazují páskou, ale procvakávají sešívačkou! Když si vzpomenu, jak mne prodavačka několikrát „sjela“ za pomačkanou dvacetikorunu, tak se směji. Tady se peníze skutečně používají jen jako platidlo a nedělají se z nich žádné modly.  

Jo, přede mnou opět sedí fantastická Indka, tak mého věku. Baví se ale s nějakým dědkem. Má krásné hnědočerné oči a černé vlnité vlasy. To byste museli vidět. 

Počasí bylo celý den monzunové. I když už je na to pozdě. Podle zpráv však prší od Kalkaty, kde jsou téměř záplavy, až po Madrás na jihu země. V Darjeelingu trochu poprchávalo, pořád byla mlha. Na některých místech to vypadalo jako v divoké džungli -- vysoké stromy porostlé visícím mechem, dvoumetrové kapradiny, mlha, stoprocentní vlhkost, cvrkání cikád. Super. 

Jedinou velkou akcí se stala návštěva Tibetského svépomocného centra, které vzniklo v roce 1959 po obsazení Tibetu Čínou a útěku Dalajlámy, aby pomáhalo uprchlíkům. Po velkém a chvíli i komickém váhání jsem si tu koupil bundu a významně tak podpořil ty chudáky. Tento způsob je mi více než milý -- spokojené jsou obě strany: Já získal pěknou bundu, oni příspěvek. Také jsme tu dostali vonné tyčinky, kterými jsme následně přerazili zapáchající kanalizaci v našem pokoji. 

Teď jsem se dozvěděl, že ta krásná Indka, je Kanaďanka z Vancouveru, děda z Chicaga. To by bylo v tento depresivní den vše. Ke všemu mi není ani dobře od žaludku, to od tibetského chleba, který jsem si dal na snídani. Marián je na to ještě hůř. 

Dnes ráno, tedy 29. října, mi bylo celkem dobře, i počasí bylo dobře, tak jsem vyrazil do vedlejšího města Ghúm. Marián si dal zdravotní pauzu a koupil lístky do Luknova, což je naše přestupní stanice do Ágry. 

Hlavním cílem se nakonec ukázal právě Tiger Hill. Výstup na něj nebyl obtížný (asfaltka), ale zdlouhavý. Inzerované dva kilometry jsem šlapal přes dvě hodiny. Během výstupu jsem nakoukl do několika budhistických chrámu s jedním, dvěma mnichy. Byli milí, pořád se usmívali. Stejně jako jejich náboženství. Sice o něm moc nevím, ale je mi mnohem sympatičtější než vůdcovské křesťanství. I když mi v mnohém připadá dost pasivní. Cestou do Ghúmu, kde je mimochodem jedna z nejvýše položených železničních zastávek na světě, jsem také prošel skrz vojenskou základnu. Vojáci mne klidně pustili, jiná cesta tu totiž nevede, ale moc jsem toho neviděl. Snad jen jak cvičili pochod. 

V našem hotelu Trivani Guest House už opět nefunguje proud. Přestává se mi tady čím dál tím víc líbit. Všem doporučuji mnohem přátelštější Aliment Hotel  Restaurant na protější straně ulice. 

31. října 
Jsem grogy. Už mi ani nejde psát. Dokonce se mi nechce mluvit a to už je co říci! Sedím na nádraží v Siliguri a čekám na vlak. Teď je půl sedmé večer a on odjíždí v pět ráno. Je tu vedro, dusno, hrozně lidí. Skáče po mne hmyz. Jestli přežiji tohle, s tisíc pěti sty kilometry náš nejdelší transport, tak už všechno. 

V tomto okamžiku se příšerně těším domů, snad to brzo přejde. Ostatně dnešní ráno v Darjeelingu mi dodalo sil. Po včerejším hnusu, kdy jsme zažili, jak to tady vypadá v době monzunů, nám krásná modrá obloha a vynikající dohlednost umožnila kochat se pohledem na zasněžené vrcholky Himaláje, kterým vévodí třetí nejvyšší vrchol světa Kančendžunga (8598 m. n. m.). 

Jo, ke všemu máme ještě nějaké obskurní lístky na vlak, takže jsem zvědav, jestli vůbec odjedeme. Další až za chvíli… 

Byl jsem na záchodě, opláchl se a už je mi lépe. Takže ke včerejšímu dni -- 30. říjnu: Nic zajímavého se nedělo. Driftovali jsme po městě. Chvíli bylo jasno, chvíli mlha. Jediným významným počinem byla návštěva továrny na čaj. Už z dálky, což nás velmi překvapilo, byla cítit čajem. Výroba, kterou jsme spatřili, je známá tím, že se provádí ručně, tzv. „ortodoxní“ metodou. Ta spočívá nejdříve v neustálém sušení, pak neustálém stlačování a žmoulání, a nakonec v neustálém třídění. Celá výroba čaje zabere asi týden. Nakonec se nasype do beden, napíše se na to anglická(!) značka a pošle se do světa. 

Ten nejkvalitnější a nejdražší čaj je ze stopiček na vrcholu větviček. Má označení Golden Flowery Orange Pekoe I. – koupil jsem si pytlík. 

Večer nás zastihl hrozný liják. Z cest se staly dravé potoky, kanalizace nezvládala. Takhle nějak to tu musí vypadat v době monzunů. Jenže přeháňka trvala dvě hodiny, normálně tu prší  několik měsíců. Nechápu, jak mohou v průvodci doporučovat pobyt v tomto období kdekoli po Indii. Prý je tu levno. Ale co jinak tady? 

Naše cesta z Darjeelingu do Ágry -- příběh sám pro sebe 

31. října, 12:40: Nastupujeme do autobusu, který nás z Darjeelingu sveze dolů do Siligury. Tady je totiž nejbližší velké nádraží. Cesta je celkem příjemná, vzdálenost osmdesát kilometrů jsme zvládli za čtyři hodiny. To je při stavu silnic, vždy s několika set metrovým srázem na jedné straně, čas přímo vynikající. 

31. října 17 hod.: V Siliguri se o nás perou rikšaři. Půl hodiny s jedním jedeme přes město na nádraží.  

31. října 18 hod.: Ocitáme se na nádraží, kde budeme zajímavě trávit noc. Chytá mne deprese popsaná již dříve.  

31. října 22:30: Pořád čekám, Marián spí. 

1. listopadu 0:30: Usínám na zemi s další stovkou lidí, včetně dětí, dvou psů a krávy. 

1. listopadu 3:50: Vstáváme a pomalu začínáme hledat náš vlak. 

1. listopadu po 5. hodině: Dozvídáme se, že byl zrušen! Nic vtipnějšího jsem doopravdy nečekal... Po uklidnění jdeme vrátit lístky. Přistupujeme k přepážce číslo jedna a ptáme se úředníka, zda můžeme vrátit lístky. Odpoví, že u přepážky číslo tři. Jdeme tedy k přepážce číslo tři. Přichází tentýž(!) úředník a ptá se, co chceme. Znovu opakujeme, že vrátit lístky na zrušený vlak. Chvíli je bedlivě zkoumá, listuje v několika knihách a nakonec nám dává peníze. Vracíme se opět k přepážce jedna a tam si u našeho starého známého úředníka kupujeme lístek do Varanásí, které je tak v polovině mezi Siliguri a Ágrou. Úředníka se ptáme, kdy nám pojede nejbližší vlak. Odpovídá, že hned jakmile přijede z Ágry, tedy kolem 8:40. 

1.listopadu 6:30: Když tak nad tím přemýšlím, cestovat po Indii je celkem sranda. Samozřejmě, že nejedeme žádným vlakem, který přijede z Ágry, nýbrž od Kalkaty.  

1.listopadu 7:30: Pořád sedím na nádraží. Když jsem začal popisovat tuto fázi Veselého výletu}, ani ve snu mne nenapadlo, že by to mohlo být tak napínavé. Každopádně chápu, proč tady všichni kouří marihuanu.  

1. listopadu 8:00: Teplota stoupá, počet lidí narůstá. Na trati je nějaká nehoda a tak od včerejška nepřijel ani neodjel jediný vlak. 

1. listopadu 8:30: Odjezd našeho vlaku odložili na 9:30. 

1. listopadu 9:30: Odjezd našeho vlaku odložili na 10:15. 

1. listopadu 10:15: Odjezd našeho vlaku odložili na 11:15. Asi spáchám sebevraždu. Alespoň něco se tu bude dít. 

1. listopadu 10:39: Moje výhrůžky zapůsobily. Vzápětí přijel neuvěřitelně narvaný vlak, do kterého se bezhlavě vrhlo neuvěřitelné množství lidí. Kdo nezažil, neuvěří. 

2. listopadu 7:10: Jak jsem spočítal, je ve vlaku zhruba dva a půl tisíce lidí. V našem kupé je nás sedmnáct. Lidi jsou prostě všude, včetně záchodů. Cesta na jediný volný se přitom rovná náročnému akrobatistickému výstupu, kdy se pohybujete z části zavěšeni u stropu a z části na hlavách spolucestujících. Dokonce i číšníci obsluhují při častých zastávkách zvenku. Ti naši dva jsou přitom jako z komiksu vystřižení potrhlí feťáci. Své jídlo cestujícím vnucují, šíleně gestikulují a pokřikují, jsou ušmudlaní a na rukách mají zbytky jídel. 

Začátek cesty vlakem měl příchuť hororu. Za šest hodin jsme urazili sto kilometrů(!) a dalších tisíc čtyři sta bylo před námi. Naštěstí se o nás začali starat tři Sikhové, se kterými jsme sdíleli čtyři metry čtvereční. Dva byli vojáci. Slouží na hranicí s Barmou a zrovna jedou domů na dovolenou. Jeden z nich, Parvinder Singh, vypadá jako typický extrémista, který oddělal Indíru Gándi. Je pilotem a pochází z Tibetu. Ani jeden z nich neumí anglicky. Za chvíli nás pořád něčím hostili a ve finále došlo i na chlast. Poprvé v životě jsem tak pil bhútánský rum. Je to jen taková šťávička. 

Společnost naši nových přátel zašla až tak daleko, že jsme s nimi sdíleli i lože. Moc pohodlné to nebylo, ale spal jsem přes devět hodin jízdy! 

Po probuzení zjišťujeme, že už jsme dávno přejeli Varanásí. Pouze tam nám platily lístky. Důvod k panice to ale není, jedeme až do Kampúru (tedy další 400 km). V tom zmatku se to tady snad ztratí.  

2. listopadu 11:30: Po 23 hodinách a 25 sekundách (stopoval jsem to) vystupujeme v Kampúru. Zde si kupujeme lístky na vlak, který sice papírově odjel už o půl desáté, ve skutečnosti má ale zpoždění několik hodin. Nádraží tu mají pěkné. Mimo jiné mi tu jistá Šejla, což jsou váhy, oznámila že mám 73 kg (kéž by) a že mám velkou sebekontrolu, dobrý vkus a sebejistotu. Jak ovšem poznamenal Marián, ta u mne končí po šesti hodinách jízdy vlakem. 

2. listopadu 18:20: Ležím na posteli v zaplivaném hotýlku Gulston Lodge v Ágře. Je to to nejlevnější, co jsme kdy sehnali. Jedna noc nás tu dohromady přijde na dolar. Nějací novozélandští předchůdci tu na zdi ovšem nechali vzkaz: This room is funny! Brzy poznáme, co se za tím skrývá. A teď ještě k minulým hodinám: 

Zatímco dříve jsme bojovali s úředním šimlem a poctivě si kupovali lístky na vlak, teď na to kašleme. Prostě si koupíme ten nejobyčejnější lístek a nastoupíme do vlaku. Sice nemáme jisté místo, ale ono se vždycky nějaké najde. Takže v Kampúru jsme nastoupili do vlaku a po třech a půl hodinách se ocitli v městečku Tundla. To je významné pouze tím, že je tu velký železniční uzel a že leží jen dvacet kilometru od Ágry. (To nám poradil jeden Sikh. Už na ně nedám dopustit!) Tady jsme ke všeobecnému zděšení všech cyklo i moto rikšařů došli pěšky na autobusové nádraží a džípem za dvacet minut dojeli do Ágry. 

Z periferie to pak bylo jen kousek do hotelu poblíž Tádž Mahálu. Po dvou dnech jízdy jsme se ocitli o 1500 kilometrů na východ, pohybovali jsme se přitom rychlostí dvacet kilometrů v hodině.  

3. listopadu 
Má otrava z Darjeelingu (viz tibetský chléb) pokračuje. Po každém větším jídle je mi divně od žaludku. Dost mi to znepříjemňuje život. 

Když už jsme v té Ágře, museli jsme navštívit Tádž Mahál. Nejproslulejší indickou památku a největší památník lásky (jako trám). Dal ho postavit Šáhdžahan jako hrobku pro svou manželku, která umřela při porodu jejich čtrnáctého dítěte roku 1631. Podle pověsti tu původně měly stát hrobky dvě, druhá celá černá pro panovníka. To mu ale překazil jeden z jeho synů, který ho ještě předtím sesadil a uzavřel do blízké pevnosti. Ani se nedivím. Muselo to stát hrozně peněz a takové marnotratnosti by se panovník dopouštět neměl. I když tím pravým důvodem převratu byla asi jen obyčejná touha po moci. 

Hrobka je pěkná. Celá z bílého mramoru září už z velké dálky. Velkolepě působí i z blízka. Naprosto dokonalá je výzdoba stěn a stropů. Z vyleštěných polodrahokamů jsou tu seskládány různé květiny a další obrazce (např. verše z koránu). Musela to být šílená práce. 

Na rozdíl od ostatních je Tádž Mahál první "klasická“ památka. Je udržovaná, hlídaná a platí se sem nezanedbatelné vstupné. Dokonce se prochází i bezpečnostní kontrolou. Bohužel, tím značně ztrácí svoje kouzlo. Tádž Mahál je obyčejná, nefunkční hrobka, důkaz marnotratné lásky. Ostatní památky jsou živé. 

Na rozdíl od Darjeelingu jsme tady na každém kroku v centru pozornosti rikšařů. Někteří jsou docela agresivní, inu velké město plné turistů. Také jsme byli seznámeni s jednou fintou, jak si "vydělat“ peníze: Zajdete k jistému doktorovi a řeknete, že jste nemocní. Doktor zavolá společnosti, u které jste pojištěni, že vás musel hospitalizovat a "provést“ některá vyšetření. Jakmile mu pojišťovací společnost zaplatí, můžete jít domů. Doktor si nechá jen "malou“ část získané částky a "většinu“ dostanete vy (cha, cha). Prý už to udělalo many Czech tourist (cha, cha). 

Během několika hodin dostáváme hned dvě takové nabídky. Odrážíme je prohlášením, že nejsme pojištěni. Což je ostatně v Mariánově případě pravda (blázen!). 

4. listopadu 
Marián dělá hrozný nepořádek před hotelem. Hází šlupky od banánu z okna. Ty pak padají do otevřené kanalizační stoky k dalším odpadkům. 

Hlavním cílem byla tentokrát Červená pevnost, druhá hlavní atrakce Ágry. Její současný vzhled zásadně ovlivnil stvořitel Tádž Mahálu. Paradoxně byl Šáhdžahan právě tady až do své smrti vězněn. Každý den se odtud mohl kdysi dívat na hrobku své manželky (dnes je tam pochován i on). Slovíčko kdysi podtrhuji. Dnes je Tádž Mahál zakryt neprůhlednou oponou smogu, který je současně jeho zkázou. Mramoru exhalace moc dobře nedělají. Červená pevnost je vyplněna několika krásnými paláci. Celkově ale působí opět chladně a mrtvě. Prostě Ágra mne příliš nezaujala. 

Jo, možná vás zajímá, proč je náš pokoj funny. Často to nefunguje proud ani voda, která má ke všemu divnou příchuť. Zapáchá tu záchod, hnízdí tu holubi. A nakonec je tu hrozný hluk z ulice. Indové chodí spát kolem deváté, ale vstávají o pěti. No nic, jdu si dát betelové listy, aby se mi lépe spalo.  

5. listopadu 
Co se ale musí nechat je, že se tady dobře jí. Džonyho hospůdka na rohu je skvělá. Určitě si tu někdy dejte fantastické banánové lassi. 

A pro zasmání jedna krásná historka. Opět jsme museli zajít do banky vyměnit peníze. Před námi byla nějaká tučná Američanka, která vyměňovala rovných 550 dolarů. Strašně se rozčilovala a vůbec to nedokázala pochopit, když ji úředník za přepážkou vysázel sto devadesát bankovek po sto rupiích. Větší bankovky se tady prostě nevedou. Když si je přepočítávala, úředník vstal, udělal pár kroků a obřadně vedle ní do plechovky vyplivl rudý obsah své dutiny ústní. Žvýkal totiž betelové listy! To tu babu málem porazilo. 

6. listopadu 
Džajpúr -- město má přezdívku růžové a skutečně růžové je. Alespoň jeho stará vnitřní část. (Tak jako i jinde, ji obklopují odporní hnusné novostavby, včetně průmyslových čtvrtí.) Všechny budovy tu mají růžovočervenou omítku a jsou ozdobeny různými arkádami, okýnky, stříškami a balkónky. Některé stavby vypadají jako z marcipánu, jen do nich kousnout. 

Jen auta by tu mohla jezdit se seřízenými motory (katalyzátory by byly pohádkou), aby se tu člověk na ulicích až tak moc nedusil. Já jsem přitom zvyklý na mnohé. Bohužel, město pro nás bylo pouze přestupní stanicí na cestě z Ágry do Udajpúru. Proto jsem stihl zajet se podívat jen na zdejší observatoř Džantar Mantar, která je největší a nejdokonalejší ze všech. Působí velkolepě. Jsou tu dvoumetrové astroláby, padesát metrů vysoký gnómon atd. 

Při obvyklých „konfliktech“ s různými dohazovači, kdy mi jeden vyčetl (bacha známá finta), že s ním nechci mluvit -- a proč jsem tedy jezdil do Indie, když nechci s Indy mluvit -- jsem začal přemýšlet, zda se mi tady vůbec líbí. 
Indie je fantastická země. Ani tisíc stránek a stejný počet fotografií ji nedokáže přiblížit. To musí člověk spatřit na vlastní oči. Stará kultura prorostlá s tou nejmodernější, životní styl, o kterém se Evropanům ani nezdá, a vůbec vším ostatní, člověka uchvacuje. Líbí se mi tady, trvale žít bych tu však nechtěl. 

7. listopadu 
VŘSR -- tato akce několika fanatiků nám málem posrala život. Naštěstí je to za námi. Jinak bych teď určitě seděl na schůzi.  

8. listopadu 
Viděli jste Jamese Bonda, díl Octopussy? Jestli ano, pak vězte, že se jeho velká část odehrává právě Udajpúru. Je kouzelný, romantický (a to říkám já, který romantikem rozhodně nejsem). Z jedné strany ho obklopuje několik umělých jezer, založených před čtyři sta lety, se spoustou ostrůvků, na kterých jsou různé paláce a parky. Všemu vévodí ostrov Džagniwas, který je celý nádherným palácem, dnes jedním z nejluxusnějších hotelů na světě. 

Kolem Udajpúru se také tyčí vysoké, polopouštní černé hory. Na jedné z nejvyšších je Monzunový palác, kam se místní maharádža schovával v době monzunů. Poblíž našeho hotýlku stojí Višnův chrám, který obsahuje sochu zobrazující převtělení Višny jako Pána vesmíru. Je v něm pořád spousta lidí, kteří nádherně zpívají. 

Ke všemu se tu ještě chystá velký festival Diwali, který oslavuje konec a začátek hinduistického roku. Ulice jsou fantasticky osvětleny spoustou malých barevných světýlek, ověšeny lesklými třásněmi. To aby ukázaly cestu Rámovi z jeho každoročního exilu. V noci probíhá permanentní ohňostroj a dělobuchostroj. Zdá se, že jsme se ocitli na jiné planetě. 

9. listopadu 
Malá vsuvka: Velmi zajímavě mají v Indii řešenou kanalizaci. Podél domů vede zpola zakrytá stoka. To, že je zakrytá jen z části, má své důvody. Může se z ní napít kráva či toulavý pes, dokonce si v ní někteří drsní domorodci čistí zuby, a funguje i jako elegantní záchod pro pány. To si k ní čupnete, rozepnete punta nebo vykasáte suknici, děláte jakoby nic a přitom vykonáte potřebu. Fascinující je i rozvod elektrické energie: Všude visí různé dráty, u transformátorů je takový chuchvalec, že musí zaujmout každého elektrikáře. V noci to pak často a krásně jiskří. 

Na břehu největšího udajpúrského jezera leží nádherný Městský palác, který sloužil jako sídlo místního maharádži (ovládal město a jeho okolí). Zajímavé je, že jeho potomci žijí v Udajpúru dodnes. Palác přitom lidu darovali až v roce 1956! 
Při jeho prohlídce jsem zabloudil až do části, která je dnes využívána jako velmi luxusní hotel. Přestože jsem bílá tvář, což vždy byla propustka téměř kamkoli, byl jsem odtud rychle slušně vyveden. Zřejmě je na mě poznat, že bych za noc pět set dolarů nezaplatil. 

Marián se vydává každé ráno pozorovat a fotografovat na vyhlídkovou terase našeho hotelu. Už se nemohu dočkat, jak vyrazíme za tmavou oblohou. 

Festival Diwali (či Dipali) nabírá na obrátkách. Člověk chodí hypnotizován po ulicích a zírá na tu spoustu světel. Něco takového jsem v životě neviděl -- všude usměvaví lidé, hudba, přeplněné chrámy, rozdává se cukroví. Happy Dipali! 

11. listopadu 
Happy New Year! Kdo neviděl včerejší oslavu, neuvěří. Něco tak barevného a láskyplného jsem ještě neviděl. Vůbec se to nedá srovnávat s naším Silvestrem, kdy je polovina národa v alkoholových mrákotách. 

Přes den jsme navštívili Monzunový palác. Cesta pěšky byla v tom vražedném vedru únavná. Na vrcholku nás ale čekalo fantastické překvapení. Stál tam muž v bílém obleku s černým motýlkem. Na uvítanou pak řekl: Hi. My name is Bond. James Bond. 

12. listopadu 
Ráno bylo překrásné. Na nebi jediný mráček. Zaplatili jsme tudíž za hotel a místní dopravou rychle vyrazili do Eklingji, malé vesničky dvacet kilometrů severně od Udajpúru. Je zajímavá pěkným chrámovým komplexem zasvěceným Šivovi. Na malém pozemku obehnaném hradbami je namačkána jedna stúpa vedle druhé. Vévodí jim pyramidová stavba s Šivou zobrazeným v černém kameni. 

Při snaze získat snímek z nadhledu, jsem se dostal až na okraj vesnice k nádhernému jezírku s ghaty. Právě tady jsem si uvědomil, jak moc jsou v pouštním Rádžastánu takové nádrže důležité. Bere se z nich voda na pití i zavlažování, pere se v nich prádlo a hojně je využívají i krávy. Závisí na nich život celé komunity.  

Na místní hlavní (a jediné) třídě také získávám malou popularitu prohlášením, že jsem astronom. Jeden chlápek vzápětí chce, abych mu četl osud z ruky... 

Odpoledne jsme vyšlápli na blízký kopec s dobrým výhledem, usalašili se tu a pozorovali hvězdy až do rána. Noc to byla pěkná, co vám budu povídat. 

13. listopadu 
Během pozorování se však u mne objevilo hned několik případů strachu z neznámého prostředí: Nejsou tu hadi či pavouci? (Byla na ně zima.) Nepřijde majitel a nebudou problémy? (Nikdo se o nás nikdy nestaral.) Jedinou nepříjemností se nakonec stala jakási pichlavá semena v ponožkách a mírně odřená ruka po uklouznutí na kameni. (Když tak nad tím přemýšlím, zatím jsme nezažili jedinou nebezpečnou situaci. Jenom jsme dvakrát, třikrát zahlédli malou bitku. Jediná, při které tekla krev, se shodou okolností stala právě v Eklingji.) 

Ráno jsme unavení nastoupili do prvního projíždějícího autobusu a za hodinu se ocitli opět v Udajpúru. Odtud večer odjíždíme zpět do Dilí. Na naši poslední cestu. Za šest dní se vracíme domů, do studené Evropy. Fuj. 

14. listopadu 
Jedna věc je jistá. V Indii jsem se naučil nepospíchat, nerozčilovat se a brát věci takové, jaké jsou. 
Po příjezdu do Dilí se ubytováváme ve starém dobrém hotelu Bright. Unaveni k smrti upadáme po dobrém obědě do komatu. Ještě předtím ale s pobavením zjišťujeme, že se tady před několika dny srazila dvě letadla. Všech 350 cestujících zahynulo. 

15. listopadu 
Očumovací den. Začalo to v kanceláři společnosti KLM, kam jsme zašli potvrdit náš úterní odlet do Amsterodamu. Zatímco já komunikoval s úřednicí, Marián očumoval její nohy. Pak jsme se přesunuli k prezidentskému paláci a odtud k vile, která patřila jednomu z indických polobohů Džawaharlalovi Nehrúovi. Dnes je z něho muzeum s expozicí. Hádejte komu asi věnovanou? Byla zajímavá, jen škoda, že více než polovinu zabíral boj Indů za nezávislost, zatímco jiné zajímavé okamžiky (vznik Pákistánu atd.), byly odbyty jen několika fotkami. 

Nehrúovo muzeum bylo pro nás významné i tím, že je jeho součástí Nehrúovo planetárium, které přibližuje Nehrúovo vidění vesmíru. Při čekání na pořad, jsem zašel navštívit muzeum Indíry Gándi. Spatřil jsem tam sári, ve kterém byla Indíra zastřelena sikhskými teroristy a to, co zbylo z oblečení jejího syna Rádživa, který byl vyhozen do povětří teroristy tamilskými. Zatímco sárí bylo vcelku znovu použitelné, z Rádživova obleku zůstal jen kus potrhaného hadru a -- což mne překvapilo -- téměř nové tenisky. 
Pořad v planetáriu byl na úrovni těch našich, nic velkolepého, ale ani žádná hrůza. Mají tu však zajímavě řešen prodej vstupenek: Pokladna funguje zároveň jako směnárna Indické státní banky!  

16. listopadu 
Marián je nějaký nachlazený a snaží se vyléčit tím, že pořád spí (dvanáct a více hodin). Na pochůzky tedy vyrážím sám. 
První a hlavním cílem cesty se stal Raj ghat, něco jako státní hřbitov. Právě tady, na břehu řeky Jamuny, byl zpopelněn Gándi, Nehrú, Indira i její dva synové Sándží a Rádživ. (Až na Nehrúa všichni zahynuli tragicky.) Pozoruhodné bylo, že zatímco Bapú a Rádživ měli v místě své pohřební hranice postaveny velkolepé památníky a putovala k nim celá procesí, ti ostatní byli přehlíženi. Proč? Nevím. Poté jsem si z dálky prohlédl největší indickou mešitu Jami Masjid a navštívil ruiny města, které ve 14. století předcházelo Dilí. Nachází se tam třináct metrů vysoký Ašokúv pilíř starý přes dva tisíce let. 

17. listopadu 
V rámci našich výprav jsme tentokráte vyrazili do Kvatab Mináru, nejstarší indické mešity ze dvanáctého století. Nachází se patnáct kilometrů od středu města. Cesta městskou hromadnou dopravou (autobusem) byla snadná, levná a zábavná. Řidič, průvodčí i cestující kolem nás byli veselí chlapíci. Nebýt obludně přeřvané hudby linoucí se z ochraptělého reproduktoru, která vyvolávala myšlenky na sebevraždu, bych i docela litoval, že jsme museli po hodině jízdy vystoupit. 

Mešita a všechno kolem, byla určitě to nejhezčí, co jsme dosud v Dilí spatřili. Uprostřed stál železný sloup, který ač starý dva tisíce let nejeví známky rzi. (Denikan a spol se tady musí rozplývat blahem.) Pověst říká, že kdo ho obejme, tomu se splní přání. Pověst je však zajímavá jen pro Indy, kteří jsou obecně menšího vzrůstu. Pro nás to nebyl žádný problém. 
Kousek dál stojí samotný Kvatab Minár, minaret připomínající vítězství muslimů nad hinduisty. Ti zde vládli až do příchodu britských pijavic. Na rozdíl od nich také značně osvíceně.

Minaret je vysoký přes sedmdesát metrů a vypadá jako fantastická kosmická raketa. Divím se, že se o ní ufologové nezmiňují. 

Odpoledne jsem si na terase našeho hotelu ohříval kostru. Je mi nějak blbě (hlava, snad mírná horečka) a hlavně je to jedna z posledních příležitostí užít si sluníčka. Marián naopak propadl  nákupní horečce: dvanáct batohů, svetr, bunda, vesta, kalhoty, košile, klobouk, osm prstýnků, dvě sošky, čtrnáct voňavek a pět mastí. To všechno poveze pro svoji rozvětvenou rodinu. (Samozřejmě, že i já něco koupil.) 

18. listopadu 
Už to letí rychleji než světlo. Zítra budeme touhle dobou přešlapovat na letišti. Poslední mandarinky, poslední čapátí, poslední skleničky vody z vodovodu. Loučíme se s našimi přáteli, dealery a vůbec vším. Je mi to hrozně líto, co budu dělat v Brně, to doopravdy nevím. Připadám si cizí. Tady i tam.  

19. listopadu 
Odlet domů, konec našeho Veselého výletu. V případě, že čtete tyto řádky, jsem buď mrtvý a v troskách letadla se zachránil deník, nebo živý a deník se mnou doputoval až domů. Každopádně vám všem radím: Nenechte se odradit okolím a konečně už vyražte na cestu!

Mezi osmým říjnem a devatenáctým listopadem 1996 po Indii spolu s Mariánem Urbaníkem putoval a pro své přátele sepsal Jiří Dušek.