Enjoy the India

Všechno vyřeší čas. Procházíme nejrůznějšími zkouškami. Některé jsou jednoduché, jiné složité. Některé jsou snadné, jindy si musíte vybrat jednu jedinou cestu, na které zanecháte svůj život.

Byl jsem potřetí a zřejmě naposledy v Indii. Naposledy nikoli proto, že by se mi tato bizardní země znelíbila, nýbrž proto, že mi už zřejmě nemá co nového dát. Alespoň takový je můj názor po posledních pěti týdnech. Byl jsem jak na východě, tak i západě, na severu i jihu, v těch největších městech i v relativní samotě. Na světě jsou ale i další pozoruhodná místa, kam by mne snad časem mohla zavát moje noha a odrbaný pas.

Přesto všechno jsem ale dospěl k rozhodnutí, sepsat několik základních postřehů věnovaných těm, kteří by si snad někdy chtěli koupit letenku do Delhi, Mumbai či Kolkaty.

Tak předně. Indie je špinavá země, ve které žije ohromné množství lidí. Ti jsou nevšímaví, lhostejní. Jsou zvyklí močit a kálet na veřejnosti, příliš se neusmívají. Jí rukama, nanejvýš lžičkou, nepoužívají toaletní papír a vůbec, jsou jiní… V každém místě Indie najdete kravská hovna, s odpadky si nikdo příliš hlavu neláme, takže se vlastně neustále procházíte po velkém smetišti. Všude je hluk, řidiči troubí jak o život a nerespektují pravidla.

Chlapi se zde běžně drží za ruce, ženský nejsou nijak oslnivě krásné. Časem se pokryjete zažranou špínou všudypřítomného prachu. Jídlo v těch nejlevnějších vývařovnách není nijak nápadité, s kořením rozhodně nešetří. Voda z vodovodu je buď málo nebo naopak strašně chlorovaná. Autobusy jsou přecpané, silnice mizerné. Potkáte zde lidi s nejrůznějšími tělesnými deformacemi, hrozí vám malárie, cholera, encefalitida. Budou vás sužovat průjmy. Krysy, gekoni, komáři se stanou milým rozptýlením. Pobíhají tady smečky psů s prašivinou a dalšími, neuvěřitelnými kombinacemi chorob.

Elektrický proud spíš nejde, než jde, vstup do těch nejslavnějších památek je stejně předražený jako u nás. Nejí se zde maso, resp. těch pár kuřat zřejmě umřelo dobrovolně, alkohol je špatný, většinou i dost drahý. To vše je pak přikryté neuvěřitelně pestrou škálou nejrůznějších pachů – většinou spíš nelibých.

Přesto všechno mám Indii rád a moc jsem si ji užil.

Proč?

Dlouho jsem přemýšlel, co mi Indie vlastně připomíná. Pak jsem si vzpomněl na mé akvárko, které jsem v dětských letech dostal od rodičů. Ať jsem dělal, cokoli… No, zas tak pečlivý jsem nebyl, vždy se po několika týdnech proměnilo v nádobu plné neprůhledné, zelené, páchnoucí vody. Rybičky, nějaké ty rostlinky, všechno zmizelo v onom láku…

Právě taková je Indie. Je to akvárium. Jsou lidé, kteří se na něj podívají z dálky, oklepou se z toho hnusu a rozhodně se k němu nehodlají nijak přiblížit. Najdou se ale i odvážnější, kteří přijdou blíž a rozhodnou se jej prozkoumat. No a pak mnohdy dojdou k podobnému názoru, jako předchozí skupina. Když ale máte tu trpělivost, onu odvahu, štěstí, pak i v takové břečce objevíte leccos zajímavého. Novotvary, neznámé živočichy, kuriózní svět.

Pojedete-li někdy do Indie, zanechejte své hygienické a kulturní návyky na domovském letišti. Nebojte se, nikdo vám je nevezme. Odstřihněte se od domova, vypněte mobil a internetové kavárny obcházejte velkým obloukem. Vaši nejbližší, pokud vás mají rádi, to určitě přežijí a vy nebudete jednou nohou sedět doma. Připravte se na teplé, hodně vlhké počasí, na to, že budete mluvit anglicky. Kupte si dobrého průvodce, nějaké ty léky, pár trenek navíc (určitě si alespoň jedny poserete). Naopak si neberte žádné věci, na kterých vám nějak moc záleží. Vše, co budete mít v batohu, byste měli s klidným srdcem postrádat. Samozřejmě až na letenku, pas, peníze a kreditní kartu.

Návštěva Indie je jako rána do palice. Je fyzicky i psychická náročná, rozhodně to nebude romantika. Je to úplně jiný styl cestování, pohybujete se v davu a krásu musíte hledat spíše ve své vlastní hlavě.

V prvních dnech prožijete kulturní šok, ze kterého se budete vzpamatovávat nejméně několik následujících týdnů. A možná se nevzpamatujete do konce celého pobytu. Zkuste ale nechat své srdce i rozum otevřené, i když to bude zpočátku bolet. Indie totiž není ani špatná, ani dobrá. Je prostě jiná.

Jestli jste viděl film Pláž a nebo jakýkoli podobný, pak právě něco podoného prožijete. Pot, slzy, bolení břicha, neuvěřitelnou únavu, okamžiky, kdy si sednete na schodech prastaré mešity a stanete se součástí oné řeky milionů lidí.

A navíc, svět takový, jaký je v téhle miliardové zemi, více méně odpovídá tomu, co spatříte kdekoli za hranicemi Gibraltarského a Bosporského průlivu. Takto vypadá prakticky celá Asie i Afrika. Indie pouze všechno nabízí v koncentrovanější, velmi nepřehledné, extrémní podobě. Je to bizardní, zvláštní svět. Svět takový, jaký doopravdy je. Jaký žijí nejméně dvě miliardy lidí.

A nyní už konec emotivních keců,
tady je pár záběrů, které vznikly za našeho putování.

Člověk se může do Indie dostat několika způsoby. Naše výprava – já, Jirka Céčko, Pája a Goméz – jsme zvolili relativně levnou, ale rychlou cestu. Palubu letadla Aeroflot. Takhle vypadalo naše mezipřistání v moskevksém Šeremeťevu.

Let byl pohodový. Tři hodiny do Moskvy, pak litr levné whisky z duty-free shopu (Aeroflot buď nenabízí žádný chlast, nebo jen pivo a víno), následovalo pět hodin Iljušinem(!) do Delhi a omlácený autobus na tamní místní nádraží.

Mimochodem. Ruská letadla používají velmi netradiční způsob dezinfekce – kvůli vyvraždění komárů hodili do klimatizace nějakou doutnající kapsly. Ze stropu se pak několik minut snášel brutální kouř, což ve světle posledních nehod příliš velikou důvěru nevzbuzovalo :-)

Nádraží nás přivítalo tmou a několika stovkami spících lidí, kteří obsadili všechny peróny. Náš vlak jel až v šest ráno, takže jsme si u jednoho vagonu, kde to krásně smrdělo chcankama, usalašili taky.

Několikrát jsme naskočili a vyskočili do špatného vlaku, nakonec dojel ten správný a my za sedm hodin vystoupili o pět set kilometrů jinde, v Amritsaru u pákistánských hranic.

Naše první ubytovací cela. Hned naproti nádraží, kurevsky drahá. Po třiceti hodinách bdění však působila jako balzám na tělo.

A tady je náš první větrák, který jsme měli na stropě. Výhodou takového zařízení je, že vás ochlazuje, nevýhodou pak je, že v průvanu lehce nachladnete, navíc dělá značný hluk a kvůli neuvěřitelně častým výpadkům proudu se stejně prakticky netočí...

Hlavní atrakcí Amritsaru je nejsvatější svatyně sikhského náboženství – Zlatý chrám. Budova o velikosti rodinného domku ozdobená zlatým plechem, celá umístěná ve velké vodní nádrži. Voda je samozřejmě svatá – tudíž se v ní můžete bez obav nejen vykoupat, ale ji i vypít. Na to první jsme si s Jirkou troufli (co kdyby to skutečně fungovalo), to druhé kvůli amébám, žloutence a kdoví jakému svinstvu ani náhodou.

Zbožný muž čte texty dávných učenců. Mimochodem to přenáší i televize na speciálním náboženském kanálu.

Zlatý chrám je skutečně ze zlata...

Jeho krása vynikne především v noci, za umělého osvětlení... (Díky tomu, že měli dieselgenerátor, byl skutečně vidět :-)

Jakkoli to na někoho mohlo působit jako turistická atrakce (což skutečně pro jinověřící Indy je), sami Sikhové jsou na Zlatý chrám neuvěřitelně hrdí a návštěvy nevěřících považují za milou poctu.

Mimochodem, i když je Sikhů jenom 20 milionů, což je v miliardové Indii skutečně zanedbatelně málo, ovládají prakticky celý stát. Například Sikhem ji i tamní ministerský předseda.

V Amritsaru bylo neuvěřitelné horko, které se nám nepodařilo schladit ani díky alkoholu. Proto jsme nejdřív nasedli na rikšu a pak i na autobus a vyrazili do Dharmsaly.

Dharmsala a nad ní ležící městečko McLeod Ganj je sídlem exilové tibetské vlády a jeho Svátosti Dalajlámy. To má za následek, že se sem stahují bílí "meditátoři" (= vyhulenci) z celého světa. Mne osobně tohle místo poněkud zklamalo. Myslel jsem, že bude víc "budhistické". Sídlo dalajlámy je však pečlivě střeženo, chráněno vzrostlými stromy. Na druhou stranu zde byl ale docela slušný rozhled na hory.

Modlitební mlýnky v akci. Taky jsem si zatočil – co kdyby to fungovalo.

Někdy to šlo ale jenom těžka...

Nejužší barák, jaký jsem kdy viděl. Trumfnul i tu chýši, která je vedle hospody Na plotě v Úpici. To jsem ale ještě nevěděl, že právě v něm si v prvním patře koupíme lístek na autobus do Manalli.

Malinkatý Pája hledí do údolí...

Které vypadá asi takto :-) Tohle místo se pro mne stalo památné především proto, že jsme si tady s doktorem poprvé žvejkli betel. Jojo, gutkha mi bude chybět. Proč se kurnik šopa nedováží taky k nám?

Já se při přejezdu do Dharmsaly nachladil, Goméz přiotrávil jídlem, Pája ztratil soudnost :-) a doktor teprve čekal na atak "malárie". Na pokoji jsme měli televizi, takže jsme pak s úžasem sledovali jednotlivé kanály... V Indii vysílá několik desítek soukromých stanic! Včetně základních náboženských... A takový teleshoping na svatou rýži, svatými doutnáky a svatými úlomky, ve vkusné kazetě, navíc s vonnými tyčinkami zdarma (a při koupi šesti kompletů i s CD se svatou hudbou), doprovázené rozářenýma očima již šťastných uživatelů ve stilu Kosmodisku... to bylo téměř neuvěřitelné... Podobně i perníkoví lidé v japonské TV.

Jak tohle může fungovat? Zajímavé je, že i při těchto rozvodech za stabilní výpadky elektrického proudu mohou především "černí odběratelé", kteří pak přetěžují síť. Jenom v Delhi (četl jsem v Učitelských novinách) jde na vrub černého odběru 40 procent veškeré dodané energie...

A přednost tu má samozřejme pokaždé kráva. I když na druhou stranu se s nimi místní taky moc nebrání. Nemůžou ji ublížit, ale třísknout klackem ano.

Chrám před Dalajlámovou rezidencí. Hezké, ale jinak nic moč.

Kousek dál už byl ale hezčí budhistický chrámek... S pomalovanými kameny...

Stěnami z modlitebních praporků (jeden jsem si urval na památku)...

a stupou...

Goméz s Pájou se sice chtěli věnovat meditacím, v úvodníku místních novin "Ve šlépjejích Budhy" se dokonce spekulovalo o jejich konverzi na víru, ale nakonec se nechali zlákat alespoň k malému výletu :-)))

Ostatně, zde je Gomézova cesta nahoru.

Budhistická připomínka víry...

A špatné počasí, které nás rychle zahnalo domů...

Naštěstí hnusně pořád nebylo. Takže jsme jeden den opět vyrazili na kopec. I když se vrchol zdál relativně blízko, nakonec jsme to v polovině museli vzdát. Bloudili jsme, došla voda, bylo horko, hrozilo, že se zhorší počasí, boty jsme měli mizerné... Výhled z nejvyššího místa byl však úchvatný! Ostatně, zkuste také na obrázek kliknout :-)

Pokud mne pamět neklame, tak cestou zpátky jsme se tenkrát vykoupali v místních lázních (já a dr. C.)... V podstatě v bazénu, do kterého tekl horský potok. V tom vedru to bylo super. Voda však měla poctivé čtyři stupně, takže tam šlo jen skočit a zase pak vyskočit :-)

No a takhle mne Goméz v noci strašil... Jeho obličej ve světle dvou zelených LEDek od nabíječky... Děs, co?

A kdyby jste ho teprve viděli ve dne!

Dharmsala nám ty pravé Himaláje jen lehce ukázala... Viz na obzoru. Proto jsme se po diskuzích dohodli, že se vydáme dál do nitra, až do Manalli.

Háček byl ale v tom, že jsme s Pájou nějak zmateně koupili lístky na autobus, takže jsme nakonec strávili celý den sezením na terase našeho hotelu. Ten provozní týpek si o nás musel myslet...

Jo a cesta do Manalli, ta byla nakonec skutečně neuvěřitelná... Ještě, že jsem upadl do nějakého, težce definovatelného komatu... Manalli se však stalo oázou jak pro duši...

tak i tělo...

Doktor Cé a jeho slipky...

Pan CH a jeho trencle... To měl ještě vanu :-) Díky jiné stravě, místy nechutenství a průjmům, člověk lehce shodí... Já například asi pět kilo.

Co na mne v tomto okamžiku zakřičel Goméz, si raději nechám pro sebe. Naštěstí byly k vidění i jiné, mnohem zajímavější věci. I když ta koupel v řece byla skutečně neuvěřitelně lahodná :-)

Tuším, že to bylo třetí den pobytu v Manalli, kdy jsme se rozhodli vydat se na Rothang Pass, nejbližší přechod přes hřeben Himalájí, kudy vede cesta do Lehu. Nachází se ve výšce 4000 m.n.m. (můj osobní rekord), ale vyjet se tam dá pronajatým taxíkem. Což jsme taky udělali. Cesta 50 km dlouhá však s ohledem na stav silnic trvala přes dvě hodiny.

Bylo to úžasné. Srázy kolem silnice, asfaltka zničená po monzunech, chvílemi mlha, pozvolna řídnoucí vzduch...

A nakonec tento úžasný pohled...

Naše výprava na vrcholu... v nadmořské výšce 4100 metrů. Pokud kliknete na obrázek, podíváte se na další verzi himalájského panorámatu...

Musím se přiznat, že jsem měl v téhle výšce problémy s dýcháním. Točila se mi hlava a i malý výšlap na kopec byl více než fyzicky namáhavý.

Každopádně, nebyli jsem ani tady sami. Na té šedé ploše není nic jiného než sníh a desítky ječících Indů (z nichž mnozí sníh viděli poprvé životě). Na ploše asi 150 metrů jste se mohli nechat vyfotit se sněhulákem, na lyžích a nebo dokonce se projet na sněžném skůtru a sklouznout na skluzavce. Takový Dysnejlend :-)

Však jsme si sněhu taky užili. Mimochodem, guthka v této nadmořské výšce skutečně pomáhá :-)

Ještě, že jsme si vybrali tenhle den. Po hodinovém kochání totiž přišly mraky (a zůstaly až do našeho faktického odjezdu z hor), takže se nám výhled rychle uzavřel.

Ale i tak to stálo za to :-)

Cesta, která končila v nebi...

Život tady rozhodně není jednoduchý...

Cesta z Rothang Passu dolů byla rychlejší než jsme čekali. Výlet jsme pak – tuším :-) bezvadně zapili. Jirka měl narozeniny, takže jsme kousli dvě lahve Starého mnicha. Pája seřval naše západní přátele za prohranou druhou světovou válku, Goméz se proměnil v pavouka a Ceé si dobrovolně roztrhal tričko. Já se věnoval pánskému sexu ve třech.

Následkem ukrutné pařby doktor onemocněl. Po dvou dnech vyloučil všechny možnosti až na malárii... Takže si nakonec vzal antimalarika... Bohužel, tedy bohudík, jeho diagnóza byla milná. Jediným výsledkem bylo, že prakticky do konce svého pobytu nemohl pít alkohol... Záběr na hotel, 300 rupií za noc pro čtyři osoby.

Ani Céova nemoc nám však nezabránila, abychom dál nepátrali v okolí. Zatímco polovina naší posádky sledovala VyVOLEné, druhá vyrazila na prohlídku místních horkých pramenů v osadě Vashisht... No, v tom kentusu jsem se nekoupal ani já... Na fotce samozřejmě nejsou ony slavné :-))) koupele, nýbrž docela zvláštní, hlinito-dřevěná chýš...

Součástí naší procházky Manalli byla i návštěva milých vodopádů. Cesta byla vroubena jabloňovými sady, voda byla studená... Dokonce jsme potkali i nějaké ty Čechy... Jeden z nich byl v místní nemocnici s nějakou verzí tifu, či čeho...

Člověk se může v Indii stravovat různě. Například se lze živit bramborovou kaší, tousty, hranolkami a dalšími jídli, co alespoň trochu připomínají Evropu. Místní strava skutečně není nijak pestrá – většinou nějaká omáčka, hodně pálivá, konzistencí připomínající průjem – k tomu chlebové placky, nanejvýš rýže. Všechno je to ale otázka ceny. Když se ukryjete ve zlaté kleci nóbl hotelu, bude jíst mnohem zajímavěji. I u nás, pokud se hodláte stravovat v hospodách čtvrté cenové, většinou velkou pestrost neuvidíte. No a pokud hodláte srazit příděl své stravy na dolar až dva denně, musíte se smířit s nejběžnějším jídlem. Navíc mnohdy stačí říci "no spice" a ráno vás pak nebolí prdel.

Na snímku skvělý stánek jedné nepálské ženy, kam jsme chodívali na čaj, omeletu a kolu. Úplně vpravo u stolku trůní dotore...

Manalli bylo hezké, ale člověk nemůže při tomhle cestování zůstat na jednom místě. Tedy pokud nemedituje, nehulí trávu a nebo se skutečně nezbláznil... Proto jsme se po šesti dnech vydali dál. Do podhorského města Shimla, bývalého sídla nepálského království a britského hlavního města z koloniálních dob. Sama cesta tam byla pozoruhodná, podivuhodným údolím řeky Kullu.

Prostě.

Na jedné straně kopec půl kilometru vysoký, na druhé straně sráz půl kilometru hluboký. Snažil jsem se to alespoň trochu vyfotit, ale za jízdy to až tak moc nešlo.

Goméz, který seděl u okýnka, aby si na něj spolucestující neodkládali zavazadla :-)), nevěřícně zírá na tu propast...

A já vlastně taky :-)

Velkým rozptýlením se však staly veršované nápisy podél cest, které mají řidiče nabádat k opatrnosti. S překladem některých jsme si ani při nejlepčí vůli nevěděli rady.

Shimla stála za piču. I když zde Britové zanechali spoustu stop a kapučíno v jedné z lepších kaváren bylo skutečně vynikající, pořád tady chcalo a bylo zamračeno. Takže jsme z tohoto hřebenovotého města moc neviděli. No, aspoň něco vidět bylo.

Tahle bouda sice vypadá jako rekvizita z nějakého hororového filmu, ve skutečnosti šlo o policejní stanici... Bezpečnostní předpisy jsou prostě v této zemi na jiné úrovni... Jako, že tam normálně úřadovali lidi.

Samozřejmě, že i tady byly opice... Není divu, že zde mají všude v oknech obranné mříže nebo sítě :-) Tuhle jsme ale kvůli fotografování nalákali na šlupku od banánu.

Tohle není kašpárek, nýbrž slavnostně oblečený policajt... K vidění pouze v Shimle. A skutečně nekompromisní hlídač pořádku. Však je to na jeho výrazu patrný.

I když jsme byli v Shimle jen tři dny, zažili jsme zde začátek takzvaného Jablečného festivalu. Jeho význam mi unikl, ale součástí byl i průvod vybraných škol... Tady se zrovna řadí...

A tady už vyrazili na cestu...

No a pak jsem zažil velké zklamání... A taky viděl, jak děti dostávají nějaká ocenění Jablečného festivalu... Do toho zpívala jakási obskurní skupina na úrovni naší venkovské zábavy... Docela bizardní :-)

Mimochodem, tohle je místní nemocnice. Největší a nejluxusnější v okruhu asi tak 500 kilometrů... Ještě, že to naši doma nevěděli... I přesto si ale myslím, že je putování po Indii velmi bezpečné... Dokonce natolik, že jsem v několika okamžicích uvažoval o vlastním osamostanění...

Shimla skutečně stála za hovno. Proto jsme moc rády zvedli vzápěti kotvy a vyrazili do Rishikeshe, kde v 60. letech dvacátého století meditovali i slavní Beatles. Cesta tam ale byla psychedelická... Celou noc v autobusu, nezamhouřil jsem prakticky oka... Chvílemi jsem měl pocit, že už vím, jak vypadá cesta do pekla. Jako noční jízda autobusem ze Shimli do Rishikeshe.

Tohle je ještě jeden záběr ze Shimli. Podivuhodná, klaustrofobická ulička.

V Rishikeshi jsme bydleli v někakém malém, levném hotýlku, s unikátní přístupovou cestou... Náš prostor sdílela i jedna, možná i víc, šedivá myška.

Výhodou byla i nedaleká restaurace.

Do které lákal tento fialový chlapík. Fotka nás stála pět rupek :-)

A ilustrativní pohled do jedné z mnoha kuchyní.

Prdel je, že si stejně často neumíte objednat. I když jídelní lístek disponuje anglickým překladem z hindštiny, stejně do poslední chvíle nevíte, co vám donesou :-)

Když se ale člověk trochu snažil, narazil i na exotická jídla... Občas vylepšená alkoholem :-)

A bílé opice.

Rishikesh je slavné, meditační město, vyplněné spoustou (komerčních?) ašramů. Městem také protéká Ganga, která je ještě neposkvrněná bordelem. Takže se v ní dá i vymáchat, jakkoli je zdejší proud dost prudký...

Přesto všechno jsme to ale riskli a bez ohledu na teoretická nebezpečí (nic se nesmí dramatizovat), jsme své hříchy raději vyčistili. Abychom mohli dělat další :-)

Goméz sice do vody nevlezl, ale Šivově lingamu raději obětoval taky.

Nejkrásnější byl břeh v podvečer, kdy hinduisté vykonávali nejrůznější obřady.

Největší divadlo ale přehrávala sekta Hare Krišna. Jejich písnička, vrcholící refrémém Haribó, lákala kde koho. Největší prdel ale bylo dívat se na pohupující se bílé tváře :-)

Každopádně zapomeňte na to, že by šlo o nějakou klidnou romantiku zurčícího toku... Když jste si ale žvejkli gutkhu a sedli si na schody, bylo to pěkný.

Bohužel v Rishikeshi nás musel opustit Jirka. Inu soukromá ordinace je těžký kříž... Den před jeho odjezdem jsme ale ještě podnikli výpad k malému chrámu na hoře Kunjapuri...

Velkolepý výhled, co? Akorát už jsou ty hory zase zelený... Mimochodem, ta světlá klikatá linka je cesta, po které jsme přijeli. A zkuste na něj kliknout :-)

Prdel byla, že se nám cestou zpátky rozbil autobus. Měl něco s předním kolem. Brzdy? Naštěstí cesta byla tak frekventovaná, že jsme brzo přesedli na další.

No a na hotýlek jsme nakonec jeli lodičkou. Za pět rupek :-) Hned vedle mostu.

Ganga je podivuhodná řeka, ke které se upíná pozornost stovek milionů hindustů. Však je také špinavá jako stoka plná splašků... Když už je ale člověk v Indii, měl by se v ní alespoň symbolicky vykoupat :-) A to udělal i Goméz :-)

Ceé odjel, CH nebylo dobře, naštěstí Paja i já jsme se zašpuntovali, takže jsme v úterý vyrazili do nedalekého Haridwaru. Právě zde Ganga symbolicky opouští hory. Proto hinduisté považují její "očistnou" sílu v těchto místech za největší. Podél břehu jsou tudíž vybudovány přístupové schody, kde se můžete vykoupat... Kdopak by si to ale troufl, že?

Jo, jo... krávu jen tak něco z míry nevyvede...

Socha boha Višny (Paja stojí u paty jako měřítko). V Haridwaru se totiž jeho noha dotknula země.

Indie mě dokáže stále ještě překvapit. Například tím, že v Haridwaru byla lanovka, která nás vyvezla na kopec s chrámem Mansa Devi.

V chrámu jsme obětovali pár rupek, dostali za to oranžovou tiku na čelo a kochali se výhledem na rozteklou Gangu. Když na obrázek kliknete, můžete si prohlédnout jinou verzi panoráma :-)

S opicema to bylo zajímavý... Některé se báli, jiné byli docela agresivní... Není divu, že v oknech mají mříže a člověk se podvědomě neustále díval po nějakém obranném kameni či klacku :-)

Tahle momentka demonstruje, že si Indové skutečně s ničím hlavu nelámou... Pod železničním mostem je fůra předimenzovaných krámků...

Poslední fotečka z Haridwaru :-)

Předposlední záběr z Rishikeshe...

a už skutečně poslední... inu, svatí muži si s ubytováním problémy nedělají :-)

V Rishikeshi nastal jeden z dalších "klíčových" okamžiků "rozhodnutí". Kam dál? Měli jsme v plánu vyrazit k pramenům Gangy, ale nakonec nás odradila možnost špatného počasí a taky dvanáct hodin dlouhá cesta autobusem. Takže jsme se nakonec domluvili na pohodlnější variantě vlakem do Agry, kde je "skvost" Taj Mahal.

Pája ve vlaku spící...

Goméz ve vlaku ležící čtící...

A Indové, kteří měli všechno na háku.

Cesta ale nakonec nebyla nijak zlá... spíš nudná...

Taj Mahal v Agře je indickou turistickou památkou číslo 1. Což má ale za následek, že je zde kurva vysoké vstupné (pro cizince 750 rupií, místní 25 rupií) a přitom nejde o nic jiného než o velkou mramorovou stavbu, kolem které se točí množství turistů... Na druhou stranu, kdo by jej nechtěl vidět, že?

Titulek: Otylé, lesknoucí se prase.

Titulek: Však on ten úsměv přejde.

Titulek: Optimisti, já vám říkal, že na tento výlet nezapomenete.

Památka se dá prohlédnout za hoďku, dvě. Ale s ohledem na náš nabitý program a extraordinérní vstupné, strávili jsme tam celý den. Kluci se mi nějak ztratili, takže jsem se toulal přilehlým parkem, kecal s místním indickým studentem, a udělal sérku fotek, jak se mění barva Taj Mahalu v závislosti na slunečním osvětlení.

No, to už by snad mohlo stačit...

Tak ještě jeden, kýčovka zapadajícího Slunce.

A noční pohled ze střechy našeho hotelu. To byl trip, Gabi, co?

Taj Mahal není špatný, ale mnohem větší radost jsme všichni měli z návštěvy nedalekého města Fatehpur Sikri, které si z marnosti vystavěl vládce Akbar... Byl totiž sice mnohoženatý, ale bez mužského potomka. Místní svatý můž Salim Chishti mu však předpověděl hned tři kluky... to se vzápětí splnilo, takže Akbar založil hlavní město... Ukázalo se však, že je v okolí málo vody, takže město -- postavené za 14 roků, rychle opustil... Právě proto z něj ale zůstaly nádherné ruiny. Dovnitř se sice opět vybíralo nekřesťanské vstupné, nicméně nám stačila nádherná procházka okolím. Červené stavby, varani, zelení papušci...

A tohle je vstup do mešity Jami, kde je onen svatý můž pochován. Škoda jen, že nás pronásledovala hejna dětí, která se nám snažila prodat cokoli... taky jsme si cokoli koupili :-)

A ještě jeden minaret :-)

A ještě nějaké pohledy :-)

A výhled do krajiny.

Kluci už pak měli Indie nejspíš dost. A nebo měli nejspíš dost mne. A nebo obého. Proto jsem se začal na výpravy po okolí čím dál tím častěji vydávat sám... Po návratu z Fatehpur Sikri jsme ještě den strávili v Agře, kde jsem navštívil další z místních hrobek, přezdívaných Malý Taj. Opět vstupné, tak jsem tam jen nakoukl...

Nejdříve jsem se tam ale musel dostat.

Až jsem se tam nakonec dostal... Vedro bylo úděsné, málem jsem zkolaboval.

No a tohle byla připomínka, že ne všude je krásně... Vstup do Centrálního institutu pro léčbu lepry :-)

A hned za tímto leprosáliem bylo velmi romantické místo u břehy řeky Jamuny. Když člověk pominul ty odpadky... Proseděl jsem tam asi hodinu...

Tak tahle rikša, doplněná amplionem a dvěma muslimy, co něco vyřvávali, byla předzvěstí nějakého velkolepého muslimského festivalu. Ten spočíval v krákání z místního rozhlasu, odpalování dělobuchů malejma harantama a vůbec všeobecným večerním šílenstvím.

Sebral jsem tu odvahu a vyrazil na večerní procházku... Sice mne několikrát obklopili haranti, chtěli, abych je fotil, ale byla to docela zajímavá výprava...

A tyhle psychedelické schody jsem vyfotil v našem hotelu. Ten večer jsem s Gomezem dali bhang lassi, ale nijak moc nás to neoslnilo... Já už léta prostě vím, že moji nejosvědčenější drogou je alkohol.

No a to bylo z Agry všechno. Zase jsme si zabalili batohy, zase se chaoticky pohybovali vlakem (naše třída byla vyplněna lidmi, tak jsme se i přes protesty průvodčího nasáčkovali do lepší třídy) a dorazili do hlavního města Delhi.

Chlapci předvádějí synchronizované spaní, v pozadí odpočívá Pan meloun. Pan kámen byl v batohu.

Delhi a vůbec Indie se změnila... Když jsem tady byl poprvé, tak měla jen 800 milionů lidí, nyní už celou miliardu... Děsivý nárůst, kdyby jsme podobnou populační explozi zažili u nás, asi by to taky nevypadalo nijak hezky. Prostě populace a znečištění, to jsou hlavní problémy Indie. Na druhou stranu, leccos se mění i k lepšímu. V Delhi například otevřeli supermoderní metro.

Takto to vypadalo v podzemí...

Takto v nadzemí...

A takto na nedalekém trhu s kořením.

Také v Delhi je všechno neuvěřitelně veliké... Například nádraží.

Jedním z našich prvních cílů byl Qutab Minar... Nejstarší dochovaná indická mešita, v jejichž troskách stojí slavný železný, nerezivějící sloup...

Ale taky jsem si zašel do meditačního chrámu sekty Bahai. Lotosovitá stavba má přes sto metrů v průměru.

Barák to byl tak veliký, že se nedal z blízka ani vyfotit.

A tento odraz její stavby v přilehlém vodním bazenu vyjadřuje moji náladu posledních dní.

Je to k nevíře, ale i v Delhi člověk potkal slona. Pořád ještě slouží jako docela inteligentní a laciný bagr. Za třicet rupek mne dokonce chtěli nechat svést... ale na to jsem se vysral.

A ještě jeden pohled na rozvod elektrické energie :-)

Nebyl bych to pravověrným astronomem, kdybych nezašel do nedaleké observatoře Jantar Mantar. V podstatě jde o velké kamenné sluneční hodiny a další zaměřovací přístroje...

Prdel byla, že se tam z ničeho nic začaly rojit televizní štáby...

Byla totiž rovnodennost (23. září) a ředitelka místního planetária přišla udělat astrologickou předpověď na nejbližší čtvrtletí!!! To je ona. Co říkala, nevím, mluvila hindsky.

No a to už bylo prakticky všechno. Ještě zbývá pohled na ulici, kde jsme bydleli...

Pohled na Páju, kterak spí na mezinárodním letišti Šeremeťevo...

A krásnou glórii, kterou jsme při přistání zahlédli.

A to je konec, přátelé.

Snad jen malý dodatek.

Je mi smutno. Smutno z toho, že uz je to za mnou. Smutno z té brutální cesty domů. Smutno z nesplněných představ. Smutno z těch řečí, které jsem musel vyslechnout. Smutno ze mě samotného.

Seru na vzpomínkové kecy. Prostě Enjoy the India.

.