Happy Journey
 
Už je to tak. Po třech letech, prakticky na den přesně, ležím ve stejném pokoji, na stejné posteli, několik tisíc kilometrů na východ od svého stálého domova. V indickém Varanásí, na břehu posvátné Gangy, v malém a stále ještě levném hotýlku Golden Lodge, několik kroků od úzkých, patřičně temných a voňavých uliček zdejšího bazaru.
Jediné, co se na první pohled změnilo, je můj vzhled a spolukočovník: poněkud introvertního Mariána Urbaníka nahradil poněkud extrovertní Jirka Ceé. Skutečně je to všechno? Už tehdy, a především pak s dalšími dny, které následovaly, jsem dospěl k nezvratnému závěru, že se změnilo něco podstatnějšího. Co není tak nápadné. Můj vztah k Indii. Tento deník se proto stává druhým pokusem o střízlivý pohled na podivuhodnou zemi v daleké Asii.

8. října 1999

O cestě tam
Čas v Indii, ostatně ještě o tom bude mnohokrát řeč, plyne pomalu. Krátce po sedmé hodině ranní našeho času, ve středu šestého října, se za námi zavřela celnice v Ruzyni, já naposledy zamával Janě, zamáčknul oko a usedl do jednoho z mnoha letadel společnosti Air France. Letecký transfer byl neskutečně rychlý: alkohol tekl proudem a tak si palubní servis po právu vysloužil jedničku.

K jedničce obyčejně patří i hvězdička, o tu ale francouzská křídla přišla díky promítaným filmům, které nám měly během dvanácti hodin "zpříjemnit" pobyt. Jak známo, stát galského kohouta bojuje proti hollywoodské nadvládě. Tento naštěstí pro nás marný souboj se přenesl i na palubu Airbusu.

Nejdříve jsme mohli shlédnout debilní romantický francouzský film a potom nasadili jednu z mnoha indických perel: jednoduchý děj, čistá láska, průhledná nenávist, hektolitry umělé krve, to vše umně namíchané a každých pět minut přerušené hudbou a tancem... Americké filmy, ale vlastně i takový "Jak jde čas u nás ve Springfieldu", jsou oproti tomu skutečné umění... Nevěděl jsem, zda se mám smát, nebo zda rozverná letušta nepustila jeden z výtvorů zdrogovaného Eda Wooda.  Ale vážně, je to prostě jiná kultura. Smát se jim můžeme, ale jenom s tím vědomím, že oni se zase mohou vysmívat nám, jak stupidní jsou filmy české.

Za nějakých těch devět hodin jsme překonali čtyři a půl časového pásma, několik tisíc kilometrů, Francii, Německo, Rakousko, Rumunsko, Turecko, Irán, Pákistán, a ladně dosedli na ranvej mezinárodního letiště druhého největšího města na světě Bombaje. Zde jsme si kolem jedné hodiny po půlnoci vzali taxík, přesunuli se na malé nádraží a s úspěchem koupili lístek do naší první zastávky: Varanásí -- dalších tisíc pět set kilometrů na východ.

V tom okamžiku štěstí, alespoň při pohledu na nás, přivřelo své pohledné oči. Kolem páté hodiny ranní jsme při nástupu do vlaku totiž objevili podivuhodný fakt: S naším lístkem máme nárok na sedadlo ve zcela temném vagónu na tvrdé pryčně s řadou další cestujících. Žádná rezervace, žádné polstrované sedačky, žádný soucit. V tomto stavu, tak odlišném o našich stereotypních zkušeností, jsme měli přečkat, alespoň dle jízdního řádu, skvělých dvacet dva hodin pomalé jízdy.

Měli, ale nepřečkali. Tedy přečkali, nebylo to však dvacet dva nýbrž přes třicet hodin. Inu drobné zpoždění. 

Nejhorších bylo prvních deset. Čas se vlekl více než pomalu a hodinovou ručičku nezrychlila ani pravidelná pětiminutová kontrola. Otlačené pozadí si vyžádalo nejrůznější polohy: sed, polosed, čup, poločup, leh s nohama ve vzduchu, leh s nohama na protějším sedátku, popocházení v uličkách... Dalších deset hodin jsem prožil ve zvláštním polospánku a zbylou třetinu v hledání odpovědi na otázku "Kdy už tam proboha budeme?". 

Naštěstí jsme navázali posunkový kontakt s okolosedícími (malá pohoštění, domluva kdo a jak bude zrovna spát) a také si důkladně prostudovali naše papírové průvodce. V pátek osmého října jsme nakonec šťastně stanuli na podlamujících se nohách ve Varanásí, městě hinduistických věřících, spalovačů mrtvol, otravných dohazovačů, pálivého jídla, vůně a zápachu, nepředstavitelné špíny a samozřejmě posvátné Gangy. Právě v jejích kalných vodách zítra smyji všechny své hříchy.

 
O muži z Měsíce
Má mysl nečekaně tápe. Kouzlo prvního okamžiku, překvapení z ničivého, zahlcujícího proudu zcela neznámé kultury, tisíce a jedné novinky, se jaksi nedostavilo. Bylo mi "jenom" dusivé horko. Všude jsem "jenom" viděl špínu, všepožírající hnilobu, cítil jsem "jenom" smrad... Slepence hrůzných lidských příbytků, kálející lidi podél trati připomínající spíše zvířátka, rozkládající se mrtvolu krávy, odporně páchnoucí laguny, ve kterých se lidé koupali, ba i čistily zuby...  Prostě mi chyběl stejný pocit, jako měl Jirka, který se prý nečekaně ocitnul na Měsíci.

Varanásí nás však, naštěstí, fascinovalo oba: Tímhle městem totiž v průběhu věků zcela prorostl hinduismus. Bohové a lidé zde vytvořili jeden kompaktní celek, jakýsi koncentrovaný odvar. Každý krok, každé mrknutí očí, vám to názorně dokáže. Lidé zde s bohy vstávají, myjí se spolu s nimi v posvátné Ganze, usínají po bohoslužbě... Mezi nimi se toulají nedotknutelné krávy, svatí mužové kouřící hašiš, zvěstovatelé, falešní proroci, obyčejní podvodníci, zdatní maséři i zruční holiči, malá procesí oslavující některého z komplikovaného panteonu bohů a bůžků, malomocní, žebráci, pozůstalí nesoucí na ramenech mrtvolu svého příbuzného...

Právě spalováním mrtvých je přitom Varanásí nejvíce proslavené. Ganga, dlouhá, mohutná a líná, získává díky podivuhodným rituálům skutečně privilegované postavení. Nesmíte se ale nechat strhnout, při bližším pohledu vůně tajemna rychle vyprchá: Pomine-li fakt, že na hranici hořícího dříví leží to, co kdysi bylo člověkem, nic zvláštního nespatříte. Celé je to především dobrý obchod: pro dovozce paliva i spalovače. 

Kremace trvá asi tři hodiny a nejdéle vzdoruje hrudní koš. Denně se na dvou místech spálí asi dvě stě těl kdysi zámožných hinduistů. Na jednom jediném místě, právě zde ve Varanásí, se pak může podobným způsobem zpopelnit i nevěřící. Ovšem, jste-li dítě, svatý muž, pokud jste zemřeli na uštknutí hadem, lepru či neštovice, čeká vás jiný úděl: Spolu s pořádným kamenem dno řeky.

Zarážející je podivuhodný klid doprovázející obřady. Nikdo nebrečí, pozůstalí, až na rituálně oholené mužské hlavy, nepoznáte. Není důvod. Spálením jsou osvobozeny od zdlouhavého cyklu nekonečných reinkarnací. Vstupují do jiného, lepšího světa. Truchlit se zapovídá, nastává čas radosti. 

Řeka, pouze o ni jde. Všechno se točí kolem ní: život i smrt. Nasyceni tímto poznáním jsme i my vyzkoušeli její zázračné schopnosti. S ohledem na zítřejší dvacetihodinový přesun do bájného Darjeelingu na úpatí střechy světa to budeme jistě potřebovat.

 
O penězích
Hinduisté si právem chrání své svatostánky a do většiny z nich zakazují nevěřícím nejen vstoupit, ale i nahlédnout. Výjimkou není ani Zlatý chrám, snad největší hmatatelná ozdoba Varanásí. Proč zlatý? Jednoduše proto, že jeho dvě kopule zdobí osm set kilogramů zlata.

Peníze jsou ale peníze. Když slíbíte, že si prohlédnete obchod s voňavkami a látkami, zavede vás naháněč do druhého patra jedno z blízkých domů a vy se na několik minut můžete potěšit pohledem na skutečný klenot. My jsme neřekli ani "ne" ani "ano", podívali se, slušně poděkovali a s nechápajícími výrazy zase odešli...

Člověk se příliš často neubrání dojmu, že i v Indii jde o peníze až na prvním místě. Příliš často se totiž setkáte s nabídkou -- na první pohled bezelstnou -- na pomoc či nějakou službu. Počínaje ukázáním cesty v nepřehledném labyrintu zdejších uliček a konče barevným znamením na čele udělovaným třeba při návštěvě Opičího chrámu. Vzápětí však -- v lepším případě -- dostanete pozvání do jednoho z mnoha obchodů, v horším žádost o "dar pro bohy" či rovnou bez okolků o almužnu. Když odmítnete, čeká vás kyselý výraz ve tváři a nezřídka i nějaká ta kletba.

A co teprve žebráci! Člověk se na tento nezvyklý fenomén musí dívat jako na hru. Vypadá to sice značně cynicky, když kolem vás pobíhá nahaté tříleté dítě s nudlí u nosu bez přestání drmolící rupí, pen, šampú..., a vy, nejen že nic nedáte, ale po chvíli ho i nevybíravým způsobem pošlete pryč. Nesmíte však zapomenout, že si žebráci zcela programově vybírají bílé tváře. Dokonce je zábavné sledovat, jak se aktivují vždy, když se k nim některá přiblíží. 

V neposlední řadě dětí žebrají jen tak ze sportu. V turistických oblastech si prostě zvykli, že když si řeknou, tak tu a tam něco dostanou. Ostatně jsou k tomu intenzivně nabádány i svými rodiči... Můžete pomoci jednomu, deseti, možná stovce. Ale tady je milion, deset milionů, vlastně stovky milionů chudáků...

10. října

O zvláštním pocitu
Musím se k něčemu přiznat. Mám pocit, ba co víc, jsem přesvědčen, že mne některé zdejší situace uvádějí do podivuhodného transu. Před okamžikem jsem šel po peróně a díval se na stojící vlak. Najednou to na mne přišlo: Spoře osvětlené nádraží, dusivé vlhko, ohlušující kakofonie orchestru vyvolávačů, prodavačů nejrůznějšího zboží, nádražního rozhlasu -- to všechno mne přivedlo, na krátkou, ale báječnou chvíli, do zvláštního, omamného transu.
 
O špatném zážitku
19:15 Jestliže nad námi v minulých dnech štěstí přivřelo oči, nyní svoji tvář úplně odvrátilo. Je čtvrt na osm a já sedím na horní pryčně beznadějně napěchovaného vlaku, který jede na východ, přes naši cílovou stanici Siliguri. Boty mám položené na větráku, třicet centimetrů před svým obličejem a můj klasický pot z horka mísím s pocitem nefalšovaného strachu. To nejhorší je sice za mnou, ale v tomto okamžiku nedokážu odhadnout, co všechno nás ještě čeká...

Nevím, jak bych začal. Jenom jednou v životě jsem jel v podobně přecpaném vlaku: před třemi roky zde v Indii ze Siliguri do Agry. Tedy opačným směrem než dnes. Zřejmě osud tomu chtěl, aby se nepříjemná situace zopakovala. Bohužel zatímco tehdy se nás ujali příjemní Sikhové, dnes jsme se dostali do spárů nabroušených Asiatů, vojáků zřejmě putujících ke své jednotce.

V beznadějně přecpané uličce se pod velením svého komandanta jali dělat nekompromisní pořádek. Na rozdíl od Indů, kteří nejvýše křičí, šlo ale do tuhého. Velitel, aby názorně ukázal svoji moc, začal lidi nevybíravým způsobem vytlačovat pryč od svých dvou sedadel. Ti samozřejmě neměli kam uhnout: okolo byla situace podobná a z rozjetého vlaku se nikomu skákat nechtělo. Komandant křičel na všechny kolem (i na nás), samozřejmě nikoli anglicky.

Nedělám si žádnou srandu, když nazvu celou výbušnou situaci zoufalou. Naštěstí se po chvíli podařilo okolním lidem alespoň nakrátko všechny aktéry uklidnit, dokonce se pro nás našlo minimální místo k sezení. Je nám však jasné, že až kolem 22. hodiny dojedeme do nejbližší velké stanice -- Patny -- musíme z tohoto vagónu vypadnout. 
 
20:00 Náš vagón je až na absolutně nezbytné volno, vyplněn kompaktní hmotou živého lidského masa. Já osobně si pak psaním těchto řádků krátím dlouhou chvíli...

Hinduismus je, alespoň z mého úhlu pohledu, velmi zvláštní náboženství. Téměř miliarda mužů a žen vyznává celou plejádu nejrůznějších bohů. Rituály však nejsou dány a vše organizující církev chybí úplně...
 
20:45 ... mám dost, na tyhle kecy mi už nezbývá fuel. Jsem rád, že vůbec sedím. Neodpustím si ale jednu poznámku: Na stropě je rukou psaný anglický vzkaz: Train journey is very bad journey. Zřejmě nejsme jediní, kdo si vychutnal podobnou lahůdku...
 
20:50 Zřejmě jsem se dostal do nějaké tragikomedie. Procpal se k nám tak patnáctiletý kluk a otevřel si tu přenosný stánek s pornofotkami. Dost mizernými. Samozřejmě, že mezi chlapy intenzivně kolovaly a každý si je nezapomněl důkladně prohlédnout. Tři královny, Premiéra a další podobné buklety však příliš veliký úspěch neměly... Někde jsem četl, že je indická společnost značně prudérní. Filmy místní i zahraniční provenience jsou prý zcela zmršeny cenzurou s nůžkami... Inu tak už to bývá, co jest zakazováno, nejvíce chutná.
 
21:10 Bolí mě záda a nemám si kam dát pravou nohu. Kromě toho si Tibeťan vedle mne "půjčil" moji jedinou láhev s vodou.
 
21:13 Problém s nohou jsem vyřešil, ostatní je při starém.
 
21:23 Může mi kurva někdo říci, proč se vydávám na takové cesty?
 
21:30 Kurva, kurva, kurva, kurva... etc.

O noci kobylek
Hádejte, kde se nyní nacházíme? Jestliže si myslíte, že v původním cíli, tak se škaredě mýlíte! Vlaková stanice Siliguri, vzdálená pouhých dvě stě kilometrů od vysněného Darjeelingu, se zatím nekoná. Sedíme na recepci zaplivaného hotelu zaplivané Patny, hlavního města státu Bihár. Její popis v průvodci známé edice Lonely Planet, lze shrnout do jediné věty: Rychle odtud vypadněte!

Zpět ke včerejšku. Zatímco já se krčil u stropu beznadějného vlaku, Jirka seděl na relativně dobrém místě spolu s dalšími čtyřmi Indy. Dozvěděl se tudíž, že v těchto dnech, po konci monzunů, dochází k velkému přesunu lidí ze západu na východ. Proto jsou všechny tři vlaky, které po této trase každý den jezdí, neskutečně narvané. A aby toho nebylo málo, dobrá polovina lidí jezdí na černo...

Rozhodnuto. Jelikož bychom další cestu vlakem asi nepřežili, poděkovali jsme v Patně za první pomoc, procpali se ven a vyrazili na zoufalý a předem ztracený lov v některém z jiných vagónů. 

Nádraží si pro nás připravilo šílenou a zcela deptající psychedelickou scénu. Nehledě na již zmíněný ohlušující řev a dusivou atmosféru, ocitli jsme se rovnýma nohama v obrovském hejnu kobylek kroužících kolem všech rozsvícených lamp. Byly všude, lezly vám po hlavě, rukou, za krkem, šlapali jste po nich... Zvláštně křupaly a praskaly... Jedinou možností bylo zavřít oči, zakrýt uši a pod světlem vždy rychle proběhnout... 

Bylo bláhové doufat, že někde jinde, v tom vlaku beznaděje, urveme místo. Takříkajíc poslední šancí byl poslední, služební vagón. Bohužel zde, na jednom z mála volných míst, seděla jiná bílá kůže, kterou jsme spolu s kamarádem zahlédli už na nádraží ve Varanásí. Jenže ani on neměl vyhráno: nerudný průvodčí se ho za křiku snažil vyhnat ven...
Nechali jsme proto marný pokusů a rozhodli se v Patně přenocovat. Na nádraží to samozřejmě nešlo, takže jsme zakotvili ve drahém a úměrně tomu špinavém hotelu opodál.

Prostě na posranýho i hajzl spadne. Jak ale promptně dodal Jirka, mohlo nás sejmout i prkýnko -- a to se naštěstí nestalo. (Alespoň jsme si to tenkrát mysleli...)

Stejnou smůlu měla i ona bílá tvář ze služebního vagónu, za kterou se schovával německý student politologie Christopher. Průvodčí ho nakonec -- téměř za policejní asistence -- vyhodil ven. Souhrou několika šťastných náhod jsme poté na sebe narazili na recepci nouzového hotelu. 

Průser byl v tom, že jeho kamarád zůstal ve vlaku mířícím na východ. Bez pasu. U zbytků fernetu, kterým jsme zabíjeli stres, nám prozradil, že přítel šlápnul na začátku putování po Indii v moři na nějakou jedovatou rybu a byl několik dní v nemocnici, kde si mimo jiné vychutnal pár injekcí morfia. V jejich případě tedy prkýnko cíl trefilo.

O průhlednosti
Stojíme na nádraží v Patně a po interesující noci kobylek, se snažíme (marně) vrátit naše jízdenky. Do Siliguri a Darjeelingu totiž pojedeme raději autobusem. Právě přišel nějaký úředník, z něhož příslušnost k vyšší kastě přímo čišela. (Podotýkám, že jsme coby nevěřící v místní hierarchii ten největší póvl.) Beze slov si sednul za stůl, ze své malé tašky pomalu a pečlivě vytáhl blok, sešit, pouzdro. Spolu s dalšími třemi Indii jsme tudíž utvořili krátkou frontu, každý v ruce lístek... Mezitím ale Nejvyšší úředník pro rušení lístků na hlavním nádraží v Patně naskládal všechny věci do šuplíku, zamknul ho a aniž hnul brvou, vstal a odešel pryč. Opaření jsme byli my i domorodci, nikdo nevěděl, co dělat. Čekat.

Je 10:40 a nám došla trpělivost, z jízdenek jsou suvenýry. Cestou na autobusové nádraží se stavíme ve směnárně, abychom doplnili zásobu inflačních rupií a hajdy trajdy do Siligury a Himalájí.

Je 12:35 a my stále ještě nemáme vyměněné peníze.

12:47, konečně se to podařilo! Jirka udal 300 německých marek! Banky v Indii, obzvlášť pak v Patně, jsou prostě zlý sen. Nejen, že nás posílali z jedné pobočky do druhé, ale většina z nich vypadala podobně jako barabizna vhodná pro anarchisty. Předně banky jsou vlastně stále zavřené: tj. vchod mají zadělaný nedovřenými mřížemi a jejich možné roztažení jistí jeden nebo dva bytelné řetězy s visacím zámkem. Když se přesto protáhnete úzkou škvírou (s batohem na zádech to chce trochu síly), dostanete se do standardně vybavené, byť poněkud ošuntělé bankovní místnosti (spousta úředníků, stoly, psací stroje, papíry, počítače). Jenže hned na druhý pohled zjistíte, že kus haly zabírají schody zavalené odpadky. Nebo cestou do vyššího patra projdete částí, kde před nedávnem evidentně hořelo... Nakonec, když už vyluštíte celý ten rébus a ocitnete se ve správný čas u správného stolu, začne ten správný úředník pomalu vyplňovat, dvojmo, nejrůznější papíry. Přičemž kalkulačku, razítko a velikou knihu, kam zapisuje veškeré informace, si neustále prohazuje se třemi dalšími kolegy. Scénu doplňuje několik úředníků, kteří si čtou, povídají či jinak intenzivně pracují. 

Na konci celého procesí přes veškerou snahu směnárníků dostanete vytoužené peníze. U přepážky v přízemí vám strčí do ruky svazek stovky padesátirupiových bankovek třikrát procvaknutých sešívačkou. Závěrečných deset minut strávíte s vreckovým nožíkem či cvikáčkem na nehty, díky kterým peníze od sebe odervete, a pak už můžete vyrazit za dalším dobrodružstvím.
 
Krátce po druhé hodině odpolední jsme se v nepředstavitelném vedru nakonec dostali až na stanici. Ujistili jsme se, že autobus do Siliguri skutečně jede a že nebude problém se do něj dostat. Za okamžik, tedy o půl čtvrté, přišel řidič s průvodčím a suše sdělil, že je zcela vyprodáno... 

Představa, jak v překrásné Patně trávíme spolu s kobylkami další noc, nás donutila rychle jednat. Přesunuli jsme se na jiné nádraží, odkud odjíždějí další společnosti. (Stát v Indii zajišťuje jenom minimum životně důležitých spojení, zbytek v mnohem větší míře obhospodařují soukromníci.) Šiva, Krišna, Budha, Aláh a snad i ten Ježíš nás vyslyšeli. V rukou máme jízdenky, na cestu vyrážíme v 19:30.

O návštěvě noční můry
Darjeeling je oáza klidu, čistoty a příjemného počasí. Množství euro-amerických tváří, výhled na vzdálené hory, pestrá multikulturní kuchyně, levný alkohol, aúúúúúúú... A do toho všeho ještě začínající Durga Puja -- festival oslavující vítězství bohyně Durgy nad démonem Maheshasurou.

Ohlédněme se ale za uplynulými dny. Když si dnes vzpomenu na Patnu, musím uznat, že její návštěvy nelituji. Člověk obyčejně cestuje po tradičních turistických centrech a mezi prsty mu pak může uniknout pohled na obyčejný život. Patna -- hlavní město jednoho z nejchudších a nejznečištěnějších států Indie, nám ho ukázala v neskutečně syrové podobě: zaprášené ulice, ohlušující řev, všudypřítomné kobylky, domy jako po válce...

Při cestě k večernímu autobusu jsme se dokonce stali součástí strašidelné noční můry. Její šedá křídla představoval dusivý povlak horkého smogu nad námi, zrůdné tělo tekoucí zástup lidí, rikš, malých vozítek i mnohatunových náklaďáků. 

Jak jsme se tak proplétali tímto podivuhodným divadlem -- najednou, díky hříčce zlomyslné náhody, nastalo na krátký okamžik téměř hrobové ticho... ...Temný konec světa v Patně.

Stejně zvláštní byla také cesta do Siliguri. Nekonečný proud autobusů stejně jako těžkých vozidel zahalil celou tepnu do čepice hustého prachu, jenž lehce proniknul i do našeho vozidla. V poskakujícím autobusu se člověk záhy dostal do psychedelického polospánku: pokrytý vrstvou prachu, zdálo se mi o Janě, mých nejbližších, přátelích i nepřátelích.

O první nepříjemné zprávě
Cestou do Darjeelingu, dnes už samozřejmě nezjistím kde, jsem ztratil svůj elektronický diář. Už jsem se s tím vyrovnal. Stejně jsem si chtěl koupit jiný... (Ostatně znáte tu bajku o lišce a hroznech? Liška vidí hrozny a dostane na ně chuť. Jenže jsou hodně vysoko a ona, ať skáče jak skáče, neukousne ani jeden. Za chvíli jí to přestane bavit, mávne tlapkou a prohlásí: Ale co, stejně jsou kyselý...)
 
O městečku pod střechou světa
Darjeeling ovládají tzv. Gurkové, Nepálci, kteří sem v polovině minulého století přicestovali za prací na čajových plantážích. Časem se zde stali většinou a od poloviny osmdesátých let dokonce bojují za nezávislost. Sny o Gorkalandu však zřejmě navždy zůstanou pouhou utopií.

Vliv jejich kultury na zdejší -- jinak indické -- prostředí je patrný na každém kroku. Základy darjeelingské oázy klidu a pohody samozřejmě položili Britové (jejich okupace Indie však byla naprosto ostudná), ale dnešním stavem se po právu pyšní právě Gurkové. Díky nim se město stalo výletním sídlem zámožnějších Indů. Cestovatelé našeho typu sem pak jezdí za odpočinek od bláznivého světa pod horami, a také za přestupem do Sikkimu. Nikdo vás neobtěžuje, ceny jsou příjemné, příroda nádherná. Co více si přát?

Díky průniku indické, nepálské, britské a tibetské kultury zde najdete jak křesťanské kostely, tak i buddhistické stupy či hinduistické chrámy. Přehlédnout se nedá  nesmírně pestrá a chutná kuchyně: Osobně jsem naprosto propadnul smaženým kolečkům cibule obalených a dohromady poslepovaných kořeněným těstíčkem. Něco tak blaženého jsme už dlouho nejedl. Skvělé je momo, kapsičky plněné zelím a podávané s chilli omáčkou, a vaječné sendviče: dva trojúhelníky toustového chleba s cibulí, okurkou, rajčetem a ostrým kečupem, z vnějšku obalené umně poskládanou vaječnou omeletou.
 
O cestování
Když jsem seděl u stropu vlaku jedoucího do Patny, ptal jsem se sám sebe, proč se vlastně vydávám na takové cesty. Dnes jsme se o tom bavili s Jirkou a shodli se, že jde o drogovou závislost. Takové putování je totiž nekonečnou sérii nejrůznějších zcela netradičních zážitků. Zvednutá hladina adrenalinu pak po návratu domů, do poklidně tekoucích vod bez překvapení, zákonitě vyvolává depresi a pocit osamocení.
Nezastírám také, že se při podobné cestě nabíjím energií, díky které celý následující rok jakž takž vydržím vypjaté pracovní tempo -- až příliš často ve značně nepříjemných podmínkách.

Mé zážitky, hmotné a především ty nehmotné, pak zcela mění optiku, skrz kterou se dívám na domovský svět. V porovnání s tím, kde se nyní pohybuji, a co vlastně představuje standard jedné šestiny obyvatel naší planety, jsou naše problémy k smíchu. Možná ani to ne. Zatímco zde většina lidí svádí každodenní boj s chudobou, infekčními chorobami a horou odpadků, u nás sáhodlouze řešíme problém, jak často splachovat záchod, zda utřít dveře...

Pupkáči s vyšumělým lahváčem a dálkovým ovladačem, každý večer zírající do elektronického krbu, se mi eklují... Úvahy, co si na sebe zítra vezmu, zda to ještě odpovídá módě, jakbysmet. Pro děti sháníme nezávadné hračky, žereme ekopotraviny a bojíme se bifenylů v mléce. Kecy. Ani nevíme, co máme. V porovnání s drtivým zbytkem světa jsme výjimečně bohatí, z velké části však na úkor těch chudých.

O zamyšlení na výhlídce
Sedím na vyhlídce, 2600 metrů nad nejbližším mořem. Po levé ruce vidím Nepál, přede mnou je Sikkim se zasněženou Kanchenjungou, vpravo okupovaný Tibet a ještě více stranou tajemný Bhútán.

Co si myslím o Tibetu? Příšerně skandální okupace Číny určitě napáchala velké a hlavně neodstranitelné škody. Jediným možným východiskem, alespoň na první pohled, je jeho okamžitá úplná samostatnost. Realisticky ji ale nepovažuji za možnou. Podle toho, co vím, začínají v bývalém himalájském státě převažovat Číňané nad Tibeťany. Po faktickém odtržení by tedy s největší pravděpodobností došlo k občanské válce ústí v podobně patovou situaci jako v Bosně a Hercegovině. Jediným rozumným řešením je tedy rozsáhlá autonomie v rámci Číny.

Ostatně tento megastát, bude dříve nebo později následovat cestu Sovětského svazu. Pokud se tu neobjeví vojenská diktatura, ekonomické reformy vynutí reformy politické. Separatistické tlaky bohatých oblastí, které nebudou chtít živit chudé, stejně jako odboj nejrůznějších národností, prudce vzrostou.

Každá mince má dvě strany. Tibet evidentně zastiňuje mnohé jiné, snad ještě palčivější problémy. Jeho jedinou výhodou je charismatický dalajláma, jenž učinil buddhismus a vše tibestké módou Euro-Američanů. Kdo z nás ví o Východním Timoru, genocidě národů Afriky, Ameriky či Austrálie?

O e-mailu
Kde jsou ty doby, kdy o nás doma celé měsíce nic nevěděli. Když jsem byl v Indii v roce 1996, seděla moje máma každý den u televize. A jelikož se ve zpravodajství objeví spíše katastrofy (tenkrát srážka letadel, povodně a vlakové neštěstí), běžela obden se slzami v očích k sousedce. 

Dnes stačí navštívit jednu z mnoha internetových kaváren (tj. místnost s jedním až dvěma počítači) a poslat odtud kabelogram. Zcela nejvýhodnější je pak propustit  zprávy pouze ve směru Indie -- domov. Na nepříjemné domácí události totiž nelze na cestách prakticky nijak reagovat. Samozřejmě, že pohledy rozesílané našim přátelům a především pak nepřátelům (aby záviděli :-) zůstávají stále nenahraditelné.
 

O zvláštní chudobě
Chudoba je tady zvláštní. Samozřejmě, chybí zde peníze, ale řekl bych, že mnohem důležitější je vztah k věcem.

Podstatná je jejich funkčnost, nikoli podoba. Běžně vídáme na poslepované chatrči, která se musí každým okamžikem zřítit ze svahu dolů, satelitní antény. Za oknem nevábných slumů tu vyhrává rádio a televize. Všeobecná zaprášenost, nedodělanost, nepořádek a chaos je pravděpodobně důsledkem dřívější zaostalosti. Celková náprava, především díky ohromné porodnosti a tedy i přelidnění, jde prostě ztuha.

Každopádně, ať to tady vypadá jakkoli, tahle země své obyvatele uživí, funguje zde více či méně demokratické zřízení a samozřejmě i většina normálních služeb. Navíc  dosáhli dokonalé recyklace, o jaké se nám, tučným Evropanům, může jenom zdát. 

Tady se nekupují věci na jeden, dva, tři roky. Tady se vše používá desetiletí. Po maximální (ne)možnou dobu. Každá věc se dočká požehnaného věku ve zcela funkčním stavu. Projde nekonečným počtem oprav, takže nakonec vypadá úplně jinak.

To platí o autech, minilabech, dokonce i o papíru. Nedává se do sběru, ale natrhaný do nejrůznějších podob prodává ve speciálních obchodech. Slouží jako balící papír či podložka pro jídlo... Věci, které definitivně odejdou do říše stínů, pak tvoří unikátní zdroj náhradních dílů. 
 

O šťastném setkání
Když jsem si před léty stěžoval na hotel Triveni Guest House, ve kterém opět v Darjeelingu bydlíme, byl jsem zaslepen nepřízní počasí a špatnou náladou. On totiž není až tak špatný. Spíme v jedné místnosti spolu s dalšími cestovateli (noc á 50 rupií), zdejší buddhističtí majitelé jsou příjemní, televize má naladěnu BBC a za pár dní bude v provozu i několik počítačů na Internetu. Jedinou nepříjemností je sprcha, ze které teče nefalšovaná, horská a náležitě ledová voda. Asi si dokážete představit, jak vypadá takové koupání, když se vám kouří od huby, a jak scvrklý člověk poté je. 

Vzpomínáte si ještě na Christophera, který se k nám připojil v obludné Patně? Asi bych měl dokončit jeho příběh. Představte si, že se se svým kolegou nakonec šťastně setkal. Spolu jsme doputovali až do Darjeelingu a zde se ihned rozloučili. Znovu jsme ovšem do sebe vrazili asi za dvacet minut, právě v Triveni Guest Housu. Christopher totiž podle průvodce Lonely Planet začal systematicky obcházet všechny zdejší levné hotely s přáním, aby v některém z nich narazil na kámoše. Podařilo se mu to hned na poprvé. My jsme přišli asi o pět minut později...

Jak se ale ukázalo, ani jeho kamarád to neměl na cestě lehké. Sice v přecpaném vlaku vydržel až do Siliguri, ale tam ho na celý den zdržela stávka. Ano, i tady se stávkuje. V této části Indie má totiž velké slovo komunistická strana...

Jak před nedávnem poznamenal Jirka, Gándího politika "pasivního odporu" při boji za nezávislost, musela mít u Indů velkou podporu. Dokonce se může zdát, že tahle manifestace pokračuje až dodnes. Mám však pocit, že to není pravda. Pominu-li státní úředníky, což jsou kurvy obecně, všichni kolem makají více než tvrdě. Ostatně pohled na nosičem, jenž do okolních kopců na svých zádech vynáší stokilogramová zavazadla, je jedním z mnoha důkazů.

O báječném zážitku
Při své minulé návštěvě Indie, v roce 1996, jsem mohl shlédnout spektakulární festival Diwali, který lze přirovnat gregoriánskému Silvestru. Durga festival, jenž se právě dostává na nejvyšší obrátky, je nejspíše podobný našim Vánocům, byť poněkud divokým. 

Představte si náměstí 50x100 metrů. Vpředu pódium s desetirukou bohyní sedící na lvu. V každé má nějakou zbraň a u nohou ji leží silně krvácející muž. Celkové panorama umně dotváří vycpaniny nejrůznějších zvířat s tlamami zavázanými červeným šátkem. Náměstí je osvětlené barevnými zářivkami, z ohlušivých amplionů střídavě zní motlitby, střídavě rytmická hudba s podmanivým zpěvem. Všude se pohybují stovky dětí a jejich rodičů. Pinkají si s půlmetrovými nafukovacími míčy, samý smích, nevázaná zábava... 

O ještě báječnějším zážitku
To byl odvaz! Zatímco včera večer hinduisté intenzivně tancovali a všelijak podobně  radovali, dnes se opět věnovali himalájské bohyni Durga, která přemohla Maheshasuru a zničila tak ve světě všechny špatné démony. Darjeelingem chodily alegorické průvody, ve kterých se lidé nejrůznějšího věku (převážně však žáci zdejších škol) předváděli v kostýmech, zpěvu a sestavách. 

Šrumec na centrálním náměstí trochu připomínal socialistický první máj. Spousta transparentů, tribuna s místní politickou smetanou... Atmosféra však byla mnohem spontánnější a rychle vás chytla do náruče: Melodie, práskání činelů, nádherně barevné kostýmy, rytmické bubnování, nefalšovaný souboj s dřevěnými tyčemi, shora shazovaná na červeno obarvená rýže... 

Někdo mi strčil do ruky malý dárek, na čele mám stejně jako všichni kolem přilepenou rýži. Lidé jsou báječní, smějí se... Ve všeobecné euforii jsme prožili zhruba dvě hodiny. 
 
O utajené památce
Včera večer jsem neodolal a vzal si ve zdejším knihkupectví indického průvodce po Sikkimu, Darjeelingu a Bhútánu. Na místní turistické příručky se sice žádné chvalozpěvy nepějí, ale nakonec jsem nelitoval. Jenom díky ní jsme totiž zjistili, že se poblíž našeho hotelu, na dobře utajeném místě, nachází přes dvacet metrů vysoká "mírová" stúpa jedné buddhistické sekty z Japonska.

Vyrazili jsme k ní: Udržovanou zahradou se neslo periodické bubnování symbolizující božskou mantru a v pozadí nádherná, sněhobílá stavba -- jako několik zmenšujících se kopečků citronové zmrzliny, na vršku se zlatou špičkou. Na čtyřech stranách seděl, spal, rozjímal, modlil se i sděloval Buddha. Paráda...

 
O tom, jak jsme nešli na výlet
Nevím, jestli jsem se o tom už zmínil, ale po našem příjezdu do Darjeelingu jsme uvažovali o třídenním výletu, během kterého bych svých více než osmdesát kilogramů živé váhy vynesl do výšky 3600 metrů nad mořem (osobní rekord). Nakonec jsme si to ale na poslední chvíli rozmysleli... ...a udělali jsme dobře.

O smutné kanceláři a dvou mužích
Předevčírem večer jsme se srazili se zvláštní cestovní kanceláří. Skupina Čechů (směs mladších i starších, žen i mužů, podle řečí tak trochu šulinů) si zaplatila atypický zájezd: Průvodce je v houfu provede po předem dohodnuté trase. Spí se venku, v obyčejných hotelích, jí se leccos.

Něco ve stylu Kudrny či Burka. Svým způsobem tedy cestují podobně jako my. Jen se nemusí o nic starat, všechno mají naservírované podle plánu. (Běda, když něco nevyjde...)
Takové cestovky jsou skoro jako z pohádky O chytré horákyni. Nejsou ani obuté, ani bosé. Lidé většinou cestují zcela neorganizovaně; když se jim někde líbí, tak zůstanou, když nikoli, pokračují rychle dál. Nebo se vezou v klimatizovaných autobusech s patřičným luxusem a cizí zemí projíždí stejně, jako kdyby si listovali v barevném katalogu.

O poznámce alkoholika
Na Západním Bengálsku a k němu přiléhajícímu, anektovanému Sikkimu, je pro Euro-Evropana sympatický levný a všude dostupný alkohol. Už jsme vyzkoušeli Medové včely, Starého mnicha a pestrou škálu silných piv.
 
O setkání
Včera večer jsme potkali dva zajímavé muže. Ten první byl malajský Číňan. Jelikož je momentálně bez práce, vybral si úspory a už se několik měsíců toulá po Asii. Když jsme tak seděli u piva, dozvěděli jsme se od něj mnoho zajímavostí o -- pro mne prakticky neznámé -- Malajsii. Dost možná, že se tam někdy podívááááám.

Druhé setkání jsme už neabsolvoval já, nýbrž Jirka, jenž nad lahví vodky poseděl s Jardou z Domažlic. Tento čtyřicátník se rozhodl zajímavým způsobem kompenzovat rodinné problémy. Sbalil si šest švestek, všechno doma nechal ležet a vyrazil na cesty.

Musím říci, že mi byl svým způsobem sympatický. Stejně jako mnozí ostatní, jež propadnou této droze. Je fantastické, přímo vzrušující, poznávat tolik různých, nádherných míst naší planety. Bankok, Singapur, Lhasa, Lahore... Kdo by je nechtěl vidět? 

Jenže každá mince má dvě strany. Pár let takového vandrování a ztratíte jakékoli domovské zázemí. I když se tu a tam vrátíte domů, vaši přátelé se postupně odstěhují, zestárnou a ponoří se do řešení zcela jiných problémů. Řídká setkání se pak omezí na několik zdvořilostních vět… Sám jsme něco podobného zažil při setkání se spolužáky ze základní nebo střední školy. Neměli jsme si co říci.

Veškerá přátelství takového světoběžníka se pak omezují na několikadenní pobyt v hotelu, ve kterém se náhodou nakrátko protnou vaše cesty. Ostatně bylo to vidět i na Jardovi, jak rád a moc si chtěl povídat...
 

18. října

O Gangtoku
Sedím v bývalém hlavním městě malého buddhistického království východní části Himaláje -- Sikkimu, které roku 1974 anektovala Indie. (Kdyby to neudělala, pak je tohle území zcela jistě čínské.) Už pohled z okna je tu fascinující:

Gangtok leží stejně vysoko jako Sněžka, po obou jeho stranách se táhnou hluboká údolí s divokými řekami. Srázy jsou to natolik prudké, že někdo zdatný určitě dohodí až na jejich dno. Ale především -- okolní vegetace místy připomíná spíše starověk. Nedaleké moře na jihu a vysoké horské štíty na severu zde dávají za vznik tropickému a především hodně deštivému klimatu. Srážky ruku v ruce s vysokou teplotou pak svědčí bambusu, mnohametrovým kapradinám a nepřebernému množství orchidejí. Pod vámi v údolí, kolem vás i vysoko nad vámi se hodní mraky, občas drobně sprchne, vzduch je svěží a náležitě vlhký.

Bohužel, takové počasí příliš nesvědčí naši křehkým tělům. Zdá se, že jsem v Darjeelingu mocné Durze obětoval zcela zbytečně, příště se zaměřím raději na Budhu. Když jsme totiž odjížděli do Sikkimu, silně pršelo. Naše šusťákové bundy nás dle předpokladů chránily prvních dvacet minut.

Naštěstí jsme relativně brzo usedli do džípu -- v této hornaté oblasti jediného rozumného dopravního prostředku s průměrnou rychlostí třicet kilometrů v hodině. Naše zavazadla se ale vezla na korbě, takže jsme po příjezdu do Gangtoku mohli skoro všechno ždímat. Bez úhony fakticky přežily jenom ty věci, které byly v igelitových pytlících (špinavé prádlo, papíry...) Netřeba zdůrazňovat, jak ve zdejším vlhkém prostředí všechno dobře schne.

O buddhistické školce
Všude kolem nás jsou nejrůznější buddhistické stavby. Pokud by měl jmenovat jenom jednu, bez rozmýšlení řeknu: Enchey. Tento klášter nad městem je vlastně školkou pro malé mnichy. Obklopují ho stovky, možná tisíce modlících praporků třepetajících se v přelévající mlze a drobném dešti. Výhled z jedné strany ozdobily mohutné himalájské vrcholy, z druhé hluboká údolí, z nichž se točila hlava... Všude pobíhali malí mniši, z nichž ti nejmladší měli tak pět šest roků.

Díky štěstí jsme dokonce shlédli jeden z obřadů, evidentně souvisejících s celebrováním jídla. Uprostřed velké místnosti bylo několik stolů a na nich nejrůznější poživatiny. Kolem seděli mniši, v jejich čele pak sedmdesátiletý stařík. Po jeho pravici i levici následovali patnácti až dvacetiletí kluci, drmolící modlitbu a tu a tam troubící na známé dlouhé trubky či práskající s činely. No a na závěr tu byl převažující dětský potěr.

Celá seance se evidentně nesla v naprosté pohodě: nejen, že se děti nenápadně pošťuchovali a povídali, ale také hlavní představený se tu a tam naklonil, něco řekl kolegovi a srdečně se zasmál.

O druhé nepříjemné zprávě
Vzpomínáte si, jak jsem před časem suše oznámil ztrátu svého diáře? Až do návštěvy Gangtoku jsem byl vnitřně přesvědčen, že jsem ho někde vytrousil nebo zapomněl. Nyní bohužel vím, že jsem byl nenápadně okraden. Při večerním balení jsem čirou náhodou objevil ztrátu své železné finanční zásoby: tří set německých marek. Byly schovány v mém druhém pasu na dně batohu. Pas zůstal, prachy však byly fuč.

Vysvětlení je jediné: Někdo mi bágl prošacoval a vzal si z něj jediné dvě cenné věci (peníze a diář). Ptát se, zda se tak stalo v Patně na autobusovém nádraží nebo ve Varanásí v hotelu, kde jsem nechali zavazadla několik hodin na recepci, je už zbytečné.

Naše putování to naštěstí nijak neohrozilo, jednalo se o zásobu pro stav nouze, ale samozřejmě mne to příliš nepotěšilo. A poučení? Vzhledem k tomu, že se každou chvíli dostanete do situace, kdy musí vaše zavazadla hlídat někdo jiný, je nezbytné brát si všechny cenné věci s sebou. 

O dešti
Vraťme se ale zpět do Gangtoku. Podle původního plánu jsme od chtěli putovat na západ Sikkimu, do Peelingu a k malému jezeru Ketchyopary. Celonoční a ráno neustávají hustý déšť ale definitivně změnil naše plány. Vlhka jsme už měli plné zuby a tak se jediným rozumným řešením stala cesta z hor na jih, do teplejších oblastí. 

Ještě, že jsme to udělali. Vytrvalé srážky -- dle předpovědi nejméně několik dalších dní -- mezitím vykonaly své. Začaly sesuvy postupně přerušující jedinou cestu z Gatoku do údolí. Čtyřhodinový sestup džípem tak dostal hořkou příchuť hororu. Po třetině cesty jsme museli vystoupit, jeden pomalu se sunoucí bahnotok přejít pěšky a dál pokračovat náhodně zastaveným autobusem. Rychlostí sedmnáct kilometrů v hodině jsme se pomalu sunuly dál... Silnice byla každých pár kilometrů přerušena, přičemž u největšího závalu jsme dokonce čekali na příjezd buldozeru. 

Byly to okamžiky, kdy jsem se dostal na úplné dno své psychiky. Svíral jsem v ruce fotografii své milé a protentokrát se pokusil požádat o pomoc křesťanského Boha. Pominu-li scénu z vlaku, byl tohle jediný zážitek, kdy jsem chtěl z Indie rychle zmizet.

Nakonec jsme všechny závaly zdolali (den, dva, možná jenom pár hodin, a neprojeli bychom vůbec) a já si odnesl jedno velké poučení: Tvrzení, že jsou indičtí řidiči klidní a ohleduplní, se zrodilo v nějakém hodně nemocném mozku. Člověk by řekl, že se v takové běžné situaci, umějí chovat. Houbelec! Místo toho, aby v klidu vyčkávali v uspořádané frontě, pokaždé nemožným předjížděním zatarasili z obou stran už tak úzkou silnici. Takže, když se ji nakonec podařilo zprůjezdnit, museli tihle debilové různě couvat, najíždět do skulin... Kokoti! Výsledkem bylo, že kalamita trvala dvakrát tak dlouho.

Takže jsme po více než osmi hodinách drkotavé jízdy dorazili až do sto kilometrů vzdáleného Siliguri. Odtud jsme chtěli pokračovat přes starou, známou a špinavou Patnu do Gaye. Jízdenky na autobus byly vyprodány, takže jsme jenom ze cviku přišli na vlak. Ve všeobecné euforii, a díky tomu, že padla panna, jsme nakonec bez jakékoli rezervace naskočili do pomalu se rozjíždějícího expresu do Dillí. 

Jak se dalo čekat, všude bylo totálně plno, a my skončili na chodbičce nejluxusnějšího vagónu -- první třída na spaní a s klimatizací. Cestujícím jsme byli sympatičtí, pro průvodčího průhlední, takže jsme se nad ránem, ve společnosti mnoha desítek švábů a další havěti, dostali až do Patny. Ihned jsme chytili autobus a kolem poledne zakotvili v Gaye, základním táboru pro dobití Bodhgaye.
 

21. října

O skepsi
Mám vtíravý, leč o to intenzivnější pocit, že psát deník z cest, je zcela zbytečná ztráta času. Tedy ne pro mne, konzervuje mé zážitky, ale pro druhé. Číst si tyto řádky může být zajímavé, ale o skutečném stavu věcí se příliš nedozvíte. Lidé kálející podél železniční stanice, bezzubý dědek, jenž si uplynul zeleného kemra, chcíplé prase na smetišti, apatický mladík v proutěném křesle, tisíce much u Višnova chrámu, kouřící hranice s lidskými ostatky, kuřák hašiše, který s námi cestoval v autobusu... Tohle jsou výjevy jenom dnešního dne. Míhají se mi před očima a deník, co máte v ruce, je nedokáže nikdy přiblížit.

O rozjímání 
Sedím na místě, kde před více než dvěma tisíci roky dosáhl princ Sidhartha, později nazvaný Budha, osvícení. V příjemně líné zelené zahradě v centru města Bódhgaja, tak odlišné od světa za vysokou zdí, stojí monumentální chrám, jehož základy položil samotný Ašóka. To nejdůležitější se ale ukrývá za ním: Přímý následovník stromu, pod kterým Siddhartha prošel finální zkouškou, na jejímž konci se objevilo poznání... Červený kamenný trůn, obehnaný pozlaceným plotem, pak určuje místo, kde seděl... 

Buddhisté i prostí nevěřící se v malých skupinkách procházejí zahradou, mnozí bez jediného pohybu, strnule, odtrženi od skutečného světa, meditují. Žádné křeče, vřískot, naopak nečekaný klid, ticho, nirvána...

Indie mne dostala, zcela, celým mým tělem i duší jsem se jí podřídil. Po čtrnácti nepříjemných dnech jsem se vzdal uspěchaného, přesně načasovaného a z velké části i stereotypního života. Polovinu dne prospím, občas si zajdu na malý výlet, dívám se, komentuji, polehávám a sním. Mohu se celou hodinu bezmyšlenkovitě houpat na rozvrzané zahradní lavičce a pozorovat okolní svět. Nebo se od brzkého rána až do pozdního večera ponořit do zajímavé knihy. Čas se zpomalil a možná, že chvílemi stojí úplně... Že má vlak pětihodinové zpoždění? Nevadí... Že autobus pojede až zítra? Nevadí... Že neuvidíme tamten chrám? Nevadí... 

V takových chvílích člověk přemýšlí zda to, co doposud dělal, mělo nějaký smysl. Jestli se vyplatí věnovat drahocennou životní energii do luštění povětšinou zbytečných a ubíjejících problémů všedního dne. A pod kůži se mu navždy zaryje pocit, že právě tohle je zbytečnou ztrátou času. Rozhodně nelituji, takový zážitek za to stojí. Teprve teď jsem totiž začal chápat svět kolem sebe. Všechna strast má příčinu v našich vlastních přáních, touhách a v životě po životě. Odstranění přání a tužeb pak vede k odstranění utrpení a k spáse, říká Budhovo učení.

O nápisech podél cest

O buddhistické výstavě
Dnes je čtvrtek 21. října 1999. U nás doma se chystá sníh, lidé kupují věnce na dušičky a za týden skončí letní čas. Sedím v poměrně slušném hotýlku v Gaye, za oknem přede dieselový generátor (opět nefunguje proud), na chodbě řve indická televize, nade mnou se otáčí praskající ventilátor a já, přestože sedím na posteli jenom v trenkách, se docela potím. (Cílem úvodníku byla samozřejmě závist.)

Dnes definitivně končí Durga Puja. Ozdobná pódia z desetirukou bohyní, symbolizující vítězství nad zlým démonem, jsou za doprovodu ztřeštěné mládeže převážena městem a ve finále končí na hranici či v řece. Paradoxně, se však pro nás hlavními hrdiny dne stali buddhisté: Kromě stromu bódhí jsme totiž v Bodhgaye nakoukli do celé řady chrámů. Každý buddhistický stát zde v nedávné minulosti postavil jeden klášter, množství věnovaných peněz se přitom stalo evidentní ukázkou prestiže a národního bohatství.

Vznikla tak unikátní výstava nejrůznějších stylů, jimž vévodí dvacet pět metrů vysoká socha meditujícího Budhy. (Časem zde dokonce přibude stometrová.) Snad nejhezčí, alespoň díky do modra laděným plastikám, byl chrám bhútánský. Načančaný, zlatem bohatě zdobený thajský, pak ostře kontrastoval se strohým čínským, doplněným jenom kachličkami se sedícím Sidharthou. K nepálskému jste se museli přebrodit nepříjemným bahnem a vietnamský jsme nenašli vůbec.

O Nehruově planetáriu
Tak je tady další transportní den. Ráno jsme v Gaye nasedli do obvykle nacpaného rychlíku a po šesti hodinách pobytu na úzké chodbičce, hned vedle umyvadla, vystoupili v Alahabádu, asi pět set kilometrů západně, ve státu Uttar Pradéš. Jak už napovídá samotný název, jedná se o muslimskou výspu uprostřed hinduistické většiny. A aby toho nebylo málo, centru města vévodí... ...křesťanská katedrála. Indie je prostě kotel, kde se taví nejrůznější náboženství (a nacionalismus naopak příliš nekvete). 

Bez zajímavosti není ani fakt, že právě v Alahabádu v roce 1858 předala známá Východoindická společnost moc nad Indií britské vládě a kde se také v roce 1920 Indický národní kongres vedený charismatickým M. Gandím rozhodl pro politiku pasivní rezistence.

Původně jsme měli dalším vlakem pokračovat dál do Satny, ale nějak se nám nechtělo a tak jsme tady na jeden den zakotvili. Náš hotelový pokoj sice připomíná vězeňskou celu, ale příliš drahý nebyl. Kromě toho obsadil v exkluzivním průzkumu první místo s nejšpinavějším a nejpotrhanějším prostěradlem. (A to ho otočili hezčí stranou nahoru :-)

Zřejmě jediným alahabádským zajímavým místem, kromě posvátného soutoku Gangy a Jamuny, je dům/můzeum, ve kterém žil Jawaharlal Nehru, jeho dcera Indira Gandi a občas i samotný, skorosvatý Gandi. Viděli jsme a upřímně řečeno, nic moc: Dvoupodlažní budova, ve které si skrz sklo prohlédnete vybavení jednotlivých místností, knihovnu (až moc knížek s názvy Marx, Engels či Lenin) a věci denní potřeby: příbor, opékač topinek, držák od deštníku či ponožsky slavného ministerského předsedy.

Mne sem přitáhla skutečnost, že Nehruova nadace, nevím z jakého důvodu, podporuje výstavbu planetárií přidružených k muzeím. Pořad byl sice pouze v jazyce hindi, ale neodolali jsme. No, jak bych to napsal. S tím, co mají k dispozici, se snažili a na indické poměry jim z toho vyšla slušná podívaná: orientace na letní obloze, souhvězdí, Mars, Pathfinder, Jupiter a Saturn. Diaopzitivy ošuntělé, ale nijak extrémně, zvuk dobrý. A vzhledem ke kruhovému uspořádání sedadel, bylo sranda pozorovat lidi kolem: Obrázky se objevovaly na nejrůznějších částech oblohy a všichni neustále kroutili hlavami... Takže kromě vzdělání si tak zdarma procvičili zádové a krční svalstvo.
 
Apropo, dnes jsme se z novin dozvěděli, že v době naše odjezdu z Gangtoku, při kterém mi na hlavě určitě přibylo několik desítek šedivých vlasů, řádil o několik set kilometrů jižněji cyklon, jenž si vyžádal necelou stovku mrtvých. To, co jsme zachytili mi, byl s největší pravděpodobností jeho deštivý okraj.
 

O cestování rikšou
S Indii se pojí existence tzv. cyklo-rikš. Tedy tříkolek, s větším sedadlem pro dvě osoby. Jde o levný a v každodenní tlačenici přelidněných měst i relativně rychlý dopravní prostředek. (V Kalkatě se lze, byť už je to nějaký rok zakázáno, setkat s rikšami taženými bosým člověkem.)

Rikšy bývají nejrůzněji ozdobené, záleží na krajové zvyklosti, a slouží k nejrůznějším účelům. Primární je samozřejmě doprava lidí se specializací na turisty, kteří bez znalosti situace platí mnohonásobně vyšší dovozné. Cena za cestu je totiž závislá jenom na předchozí domluvě a v turisticky exponovaných místech je zazobanými západními turisty vyšroubovaná do nehorázné výšky. Když však po zadání cíle vydělíte rikšou požadovanou částku alespoň dvěma či třemi, dostanete se na únosnou mez.

Rikša má sedadlo pro dva lidi, fakticky ale uveze mnohonásobně více (lidí i zavazadel). Rekord, který jsem spatřil na vlastní oči, byla pětičlenná rodina plus jejich kufry. Běžně se také převážejí děti ze školy a do školy, dříví, železné desetimetrové pruty, vodovodní trubky... Existují též dopravní rikšy, co mají místo sedadla jednoduchou korbu.

Jakkoli je ale cyklorikša chápana coby jeden z indických symbolů, mnohem důležitější, výkonnější a především rozšířenější jsou dnes moto-rikši. Jde o plechové krabice bez dveří, jejichž srdcem je dvoutaktní motor z mopedu. V předu u řídítek sedí "pilot", vzadu je prostor pro dva lidi a jejich zavazadla. Vozítka to jsou rychlá, řidiči v permanentních tlačenicích mrštní.

Jejich kapoty se opět liší kraj od kraje a opět uvezou cokoli (rekord patnáct lidí + více než metrová vrstva zavazedel na střeše), takže se tu a tam setkáte i s Pepsi-rikšou či DHL-rikšou. Někdy připomínají spíše rychle se přesunující trs lidí, z nichž tu a tam někdo odpadne.

Cestovat s takovou motorikšou je mnohdy líbezný hororový zážitek. Obzvlášť po setmění. Přední sklo je prakticky neprůhledné, silnice jsou neuvěřitelně zaprášené a používat světlo není v módě. Kromě toho si o pérování můžete nechat jenom zdát. 

Takže si představte, jak v divoce poskakující plechové krabici kličkujete mezi ostatními neosvětlenými auty, tu a tam pro zvýšení dramatičnosti zabrousíte i do protisměru. To všechno pod taktovkou řidiče, který se musí při jízdě spoléhat na instinkt, šestý smysl nebo podobně jako ve hvězdných válkách na všeprostupující Sílu. Když si k tomu přidáte zastávku vedle kamionu, který vás zaplaví opojným černým kouřem z výfuku, mate jako milovníci thrilerů o zábavu postaráno.
 
O smyslu pro humor
Co se týká dopravy na velké vzdálenost, zdá se mi, že jsem se ocitl v jiné Indii než při mé první cestě před třemi roky. Vlaky jsou nečekaně plné, lidí v nich nijak extra přátelští a všechno se až příliš komplikuje. Každý náš přesun je menším či větším dobrodružstvím, při kterém (nenápadně) kolabuje jeden člen z naši výpravy. 

Každopádně nelze indickým železnicím upřít smysl pro černý humor. Vždy jak jinak zní jejich motto Rychlost, spokojenost zákazníka, přesnost a čisté životní prostředí, když už čtyři hodiny čekáte na zpozdilý vlak a vaše nejbližší budoucnost není o moc růžovější. Každopádně jenom zde zažijete upřímnou radost, když naskočíte do přijíždějícího vlaku a urvete v něm dvě místa na sezení.

O malém rýpnutí
Sedím v příjemním hotýlku Sunsetwiev v malé vesnici Khajuraho. Naším jediným oknem vidím na chodbu, kde dělníci (jak už ostatně před třemi roky napsala i Lonely planet) rekonstruují budovu. Evidentně jim práce od ruky příliš nejde :-)

Khajuraho mne hned na první pohled značně překvapilo. Přestože na blízkém letišti přistává jeden speciál za druhým a přestože je zdejší soustava několika desítek chrámů indickou atrakcí číslo 2 (po Taj Mahalu), jde o ospalou osadu s minimem turistů a nenápadnou hrstkou otravných naháněčů. Kam mizí všechny zazobané tváře je úplnou záhadou. Jsem tady moc rád.
 
Nedá mi to, abych si nyní alespoň trochu nerýpnul do svého nejmenovaného spolucestujícího. Má totiž tu a tam noční můry, které se postupně přenášejí i na mně. Z času na čas začne sebou v noci na posteli divoce zmítat, občas dokonce něco vykřikne. Celé to sice trvá jednu dvě vteřiny, ale výsledkem je, že se leknu, samozřejmě s představou, jak na nás útočí zvrhlý maniak.

Abych mu to alespoň nějak vrátil, říkám, že jsem Fantomas a že mu baterkou vypálím na hruď písmeno F. (Tím se stane mým otrokem.) Samozřejmě, že ho nakonec jenom praštím...
 
Když jsem mu před chvílí přečetl poslední dva odstavce, schoval mi někam baterku a dokonce to i zapřel! Až na tuto pokřivenou charakterovou vadu, jsem ale rád, že je tady se mnou. (Byť si ze mne neustále dělá srandu, jak v tomto deníku opisuji z naší průvodcovské Lonely Planet.)

O Indiana Jonesovi
Poslední dny si připadám jako Indiana Jones. Prolézám tisíc let staré chrámy bohatě ozdobené nesčetným množstvím sošek všech velikostí a podob. Turistů je zde nečekaně málo a v těch nejodlehlejších stavbách můžete snad celé hodiny sedět úplně sami, nerušeně snít a v klidu sledovat líné pohyby okolí. 

Včera večer jsem se, na několik minut ve skrytu temného sloupoví, zúčastnil bohoslužby v Matangešvarově chrámu u dva a půl metru vysokého lingamu, dočasně ozdobeného jako obří hlava Višny. Lidé, především žen a děti, ho pomalu obcházeli, v hustém kouři z vonných tyčinek drmolili modlitby a předkládali své dary. Tajemnou atmosféru umocňovalo nepravidelné vyzvánění dvou zvonů u vchodu. Paráda!

Chrámy v Khajurahu jsou stejně tajemné jako slavné. Vznikly před jedním tisíciletím za vlády Chandelovců a z původní stovky se jich zachovala asi pětina. Proč však tady? Vždyť i dnes je tohle místo zcela opuštěné, daleko od jakýchkoli cest. Není tady nic zajímavého ani pěkného, nežije zde moc lidí a léto je tu suché, prašné a značně nepříjemné. Záhada.

Na druhou stranu právě tato nepřístupnost zachránila chrámy, ne-li před zničením, pak alespoň před značným poškozením. Každý je totiž ozdoben tisíci různých sošek, často v erotických polohách. Dokonce si za to vysloužily přezdívku "Šukací chrámy". Osobně to považuji za jejich hrubou urážku. Působí velkolepým dojmem a v člověku zákonitě vyvolávají romantické představy. Jejich architektura je až fantasticky složitá: Jak mohli lidé před stovkami let vyřezat v pískovci (a z části i v žule) tak komplikované výjevy a pak je na způsob kostiček z lega poskládat do třicet metrů vysokých staveb? S mnoha sloupy, zákoutími, vnitřními svatyněmi, okýnky, balkóny, výklenky? Prakticky každý kousek přitom zdobí socha, ornament či kaligrafický nápis...

Sošky, ano, mnohé z nich zachycují lidi při souloži, byť často v bizardních a velmi akrobatických polohách. Řeči o kamenné kámasutře jsou však totální bludem dnešní doby. Když už nic, tak vyjadřují pěkný vztah tehdejší civilizace k lásce a zrození. A navíc, nejde tu jenom o erotiku. Jsou zde, dokonce ještě častěji, i jiné všední výjevy: bohové a bohyně, válečníci i muzikanti, líčící se ženy a stavitelé chrámů, skutečná i pohádková zvířata... Sošky jsou tak nádhernou oslavou života civilizace, která se už dávno proměnila v okolní prach a písek.
 
O kruzích pod očima
Třetí den v Khajurau, při prohlídce džinistických chrámů, jsem měl v hlavě už trochu přechrámováno, a s potěšením jsem vyslechl vysvětlení jedné "záhady". Už dávno jsme si všiml, že malé indické děti mají velmi zvláštní ozdobu: černou tužkou zvýrazněná víčka. Vypadají pak značně strašidelně, dokonce šeredně. Už vím proč. Ostatně bylo to názorně vidět i na plastikách: jde o znamení bránící, aby děti trpěli nedostatkem.

O vražedném výletu
Bolejí mne nohy, nechce se mi spát, Jirku Céčka nechám brzo zlynčovat! Ano, ano. Ještě před několika hodinami jsem to myslel smrtelně vážně. Já hlupák s ním vyrazil na malý výlet na kolech...

Jelikož beru tento zájezd také za odtučňovací a jelikož stejně nebylo co dělat, souhlasil jsem s návštěvou asi dvacet kilometrů vzdáleného parku, kde lze obdivovat exotické rostliny i zvířata. (Abych si prý ověřil, že opice nemají zobák...) Cesta tam ušla. Po dvou hodinách nás ovšem u vstupní brány zastavili vysokým poplatkem (100 rupek za jednu bílou tvář) a sdělením, že je stejně do 1. listopadu zavřeno. Jirka byl sice zklamaný, že neuvidí tygry (jako by tam na něho čekali), ale s ohledem na stoupající teplotu jsme bez protestů vyrazili zpět. Druhých dvacet pět kilometrů bylo vražedných. 

Možná vás to ani nenapadlo, ale Indové jsou v průměru menšího vzrůstu než my. Díky tomu se však na každém kroku dostáváte do značných problémů: v autobusech nemáte kam dát nohy, v hotelích jsou příliš krátké postele a na velocipédech jsou sedátka posazena nepřirozeně nízko. Takže jsem celou naši výpravu absolvoval v podřepu: Stehna mne tak příšerně bolela, že jsem několik následujících hodin -- chca nechca -- parodoval Charlieho Chaplina. 

Kromě tohoto fyzického zážitku jsem si odnesl i dvě poučení: Po prvé. Nemá cenu jezdit do národního parku, když zelení papoušci a opice lozí po stromech kolem vašeho hotelu. Po druhé. Indové jsou tak milí, až mi začínají neuvěřitelně srát. Tak, jak jsme šlapali krajinou, nás každý druhý kolemjdoucí (pracující na poli, zevlující u cesty, čekající na autobus...) pozdravil, tu a tam dokonce prohodil pár slov. Vrcholem byl pasažér protijedoucího džípu, jenž divokou gestikulací zastavil Jirku funícího při jízdě do kopce, jenom proto, aby si s ním potřásl rukou. 

Ano, začínám mít oprávněný pocit, že jsem se pozdravil s polovinou Indie. Zcela běžně k vám přijde pěkně upravený mladík, pozdraví, zeptá se na zemi původu, jméno a délku pobytu. Poděkuje a odjede. Jednou dvakrát to jde absolvovat s klidem, dokonce se občas vnitřně pobavíte, když tu a tam něco přibarvíte, ale po dvacáté či třicáté už to není žádná sranda. Chce to trpělivost a nervy obalené sádlem. Zajímalo by mě, zda se za tímto nekonečně se opakujícím dotazníkem skrývá upřímná zvědavost, bezprostřední testování základů angličtiny či netradiční způsob hry. Ver du šte?

O oblečení
Člověk tu a tam navštíví nějaký hudební festival, čajovnu či indickou restauraci. Ale stačí vlastně jenom chodit s očima otevřenýma: Plátěné kalhoty, bílá košile se střihem a lá Gandi, pestrá lněná bunda, batůžek či přes rameno taška... Určitě ten typ znáte, i já mám pár takových kousků ve své skříni. Když si všechny takové věci oblečete na sebe, přidáte pár přívěšků a nějakou tu třásni, jste cool.

Možná vás ale překvapí, že tady v Indii by byl obdobně vyšňořený člověk za naprostého debila. Domorodci totiž chodí v tesilkách a košilích stejně jako my. Jenom tu a tam si na sebe někdo natáhne do sukně namotaný velký kus látky. Kontrast mezi naši představou a skutečností je zhruba stejný, jako když čechoameričané ve svých krajanských spolcích chodí navlečeni do krojů a pějí lidové písně. Když pak s takovým vystoupením přijedou k nám do Evropy, nikdo je nežere. Nebo, když si u nás někdo koupí lakovanou kraslici, umělohmotného trpaslíka či panenku v místním kroji.

Máme oči na vrch hlavy, ale cizinec chrochtá blahem, jak pěknou a pro Čechy typickou věc koupil :-) Takže ty pěkné plátěné kalhoty, jsou místním pyžamem, v "tibetské bundě" nikdy Tibeťana nepotkáte a barevný batůžky nosí jenom bílé tváře.

O nepořádku
Když se člověk rozhlédne kolem sebe, první co ho udeří přes čenich, je příšerný bordel. Ostatně o ošuntělosti, nedodělanosti, špíně a prachu jsem se zmiňoval už několikrát. Tuhle vlastnost, pevně přirostlou k celé Indii a všem Indům, má na svědomí hned několik věcí, resp. jejich průnik či násobek.

Předně se zde nic nevyhazuje. Každá věc nebo alespoň valná většina jejích částí se podobně jako lidská těla reinkarnuje. Všechno lze přece použít hned několikrát... Kdybyste například viděli, v jakém právě sedím autobuse... Jezdí snad od první světové... Druhým faktorem, jenž vstupuje do hry, je šílené přelidnění. Každý člověk nutně vyrobí nenulové množství odpadků a i když je zdejší produkce výrazně nižší než u nás, v absolutních hodnotách jde o hrůznou horu. Jistou roli pak hraje i imunita vůči nepořádku. Když ho kolem sebe neustále vidíte, přestanete ho časem považovat za něco nepřirozeného. Ba naopak, připadá vám jako normální součást světa kolem vás.

Paradoxní přitom je, že Indové jsou vlastně nesmírně čistotní: prakticky stále je v dohledu člověk, který si usilovně čistí zuby (byť někdy jenom dřívkem), při cestě vlakem se všichni pečlivě a pomalu myjí u jediného umyvadélka na chodbě, když se stojí delší dobu na nádraží, stihne se pár jedinců i důkladně vysprchovat.

To my, bílé tváře, jsme oproti nim prasata. Chodíme v rozervaných tričkách, ušmudlaných kalhotách a olezlých, různě pospravovaných botách. Po několika dnech rezignujeme na základní hygienu: nečistíme si zuby, neměníme prádlo, sedíme v prachu u cesty a s radostí zblajznem nádražní oběd servírovaný na včerejším vydání celostátních novin.
 

O spánku
Délka spánku je u našeho "zájezdu" až příjemně dlouhá (v normálu však nevyhledávaná). Únava mne přepadne nejpozději kolem deváté večerní a pravidelně se probouzím po sedmé ráno. Nevím čím to je, ale ani přes den neoplývám extrémní aktivitou. Dokonce bych řekl, že trpím permanentní únavou. V tomhle vedru toho prostě moc udělat nejde a tak vlastně začínám chápat i místní, kteří se také nijak nepředřou. Prostě to nejde.

(Možná to byly právě roční změny teploty, jež umožnily tak zásadní rozvoj euro-americké kultury. V létě si uděláte zásoby na zimu, kterou pak máte relativně volnou a můžete se během ní věnovat rozvoji myšlení. Tady je přes den pořád horko, tak nelze dělat nic jiného než odpočívat ve stínu, naopak hodně na severu musíte každý den bojovat s  tím, abyste neumrzli. To jen tak na okraj, jedna moje poznámka.)
Jo a mám sny, ale většinu bych vám nepřál. Nevím jestli je to tím, že se na nás valí jeden zážitek za druhým, ale obden asistuji u nějaké vraždy (známých i neznámých lidí), utíkám nebo se kamarádím s kostlivcem, hledám kryt při jaderné válce... Samozřejmě mám i jiné fantazie, ty však prozrazovat nebudu.
 
O May I help you
Ráno jsme zamávali pohostinnému Khajurahu, sednuli na autobus a přesunuli se na západ, do půlmilionového Jhansi. Nic více než nádraží z něj určitě nepoznáme. Sedíme tady už čtyři hodiny a nejméně další tři nás ještě čekají. Občas si něco zapíšu do deníku, občas si něco přečtu, prohodím tu a tam pár slov s Jirkou, především se jen tak dívám, přemýšlím o životě, nesmrtelnosti brouka i naprostých stupiditách. Jsem spokojený. Jediné, co mne začíná srát, je monotónní do nekonečna se opakující hlášení o příjezdech a odjezdech vlaků. Ženský hlas z pásku začíná pokaždé slovy May I help you attention please... a melodií vypínajících se Windows 95. Kráva!

O malé hvězdárně
Tak se to podařilo. Najednou, přesně(!!) podle jízdního řádu přijel rychlík, my jsem se v něm bez problémů usalašili a o dvanáct hodin později a pět set kilometrů na jihozápad dál vystoupili v Udžainu. Původně to měla být jenom přestupní stanice (opět :-), ale naštěstí jsem si všiml, že právě zde leží čtvrtá z původně pěti Jhansigových observatoří. Byť se nejedná o nijak výjimečnou astronomickou památku (soustava hodin, vizírů, kvadrantů z počátku osmnáctého století), mé srdce zaplesalo. Byla to totiž poslední z hvězdáren, kterou jsem neviděl na vlastní oči (v Delhi, Varanásí a Džjaipúru jsem prohlédl při první indické návštěvě). A navíc, tahle měla naprosto zvláštní postavení: Pozorování zde totiž probíhají již od čtvrtého století před naším letopočtem a Udžain byl po dlouhou dobu indickou Greenwich, kudy procházel centrální poledník.

Malou hvězdárničku na břehu řeky Sihpra jsem objevil po mírném bloudění (mapa v průvodci nebyla z nejpřesnějších). Na rozdíl od turisticky atraktivního Džajpúru či Delhi není nápadná a nijak impozantní, nicméně je dodnes v provozu, tj. stále se zde sleduje pohyb planet viditelných očima, Slunce a Měsíce -- jak jinak, k astrologickým účelům. 
 

O další zastávce
Jirka se krátké exkurze observatoře nezúčastnil. Dobrovolně se obětoval a hlídal na nádraží naše zavazadla. Byla tu sice úschovna, ale chtěli po nás, abychom si batohy sami pečlivě zajistili vlastním řetězem a zámkem a kromě toho jsme nabyli přesvědčení, že kdybychom je nechali ležet volně na ulici, byly by hlídány úplně stejně.

Zdrželi jsme se proto jenom krátce, rychle chytnuli autobus do Indore (2 hodiny), Dharu (2 hodiny) a nakonec Mandu (2 hodiny). K večeru jsme tak dosáhli dalšího cíle: zaniklého polopouštního města ze čtrnáctého století.

Bohužel, jak už se stalo tradicí, nefungoval proud. Tedy ne úplně. Během deseti minut, kdy se jako zázrakem rozsvítilo, jsme našli hotel a stihli se i ubytovat. Od té chvíle na nás mrká jen jedna svíčka. Hvězdy tu jsou ale krásné...
V celé vesnici je jediná hospoda s vlastním diesel-generátorem, která funguje současně jako obchod se smíšeným zbožím a společenská místnost se satelitní televizí. Vzhledem k tomu, že cesta autobusy -- s blížícím se cílem se stav vozovky rychle zhoršoval -- byla více než náročná, připadalo nám místní thálí jako mana nebeská. Není nadto mít plný žaludek, postel a studenou sprchu.
 
O autobusech
Vlaky a autobusy mají jednu společnou vlastnost: jejich průměrná rychlost nepřevyšuje třicet kilometrů v hodině. Tím však veškerá podobnost končí. Na vlakových nádražích najdete příjemné, čisté čekárny a předprodej na několik dní dopředu. Na druhou stranu však můžete špatně dopadnout a stát na jedné noze (cizí) v beznadějně ucpaném vagónu připomínajícím sardinky v potním nálevu. Ostatně viz dřívější zážitky. Pokud však máte rezervaci a obrníte se proti zpoždění, nepříčetně vykřikujícím prodavačům, hádajícím se domorodcům, máte vyhráno. Na lehátku můžete číst, psát, meditovat, spát... Cesta rychle uteče.

Oproti tomu autobusy jezdí často a vzhledem k nekompromisnímu placení si vždy sednete. Čekárny, pokud vůbec nějaké jsou, však nemají sprchy. Co je ještě horší, mnohahodinová jízda připomíná jízdu na zdivočelém koni. Cesty zde totiž tak ze dvou třetin vlastně neexistují. Mají podobu asfaltové polevy ozdobené půlmetrovými až dvacet centimetrů hlubokými dírami. Šířkou odpovídají jednomu vozidlu, takže při míjení v protisměru, resp. při předjíždění musíte použít ještě horší krajnici. Občas je stav vozovky dokonce takový, že řidič jede z půli po prašné cestě a z půli po asfaltce. A když si k tomu přidáte, že se na vás nepřetržitě valí lepivý prach a že řidič nesundává ruku z klaksonu, máte celou malbu pěkně zarámovanou.

Občas se objeví i dobrá silnice. Ovšem ani tady nedosáhnete závratné rychlosti: strážci zákona zde totiž instalují zpomalovací prahy, často nahrazené několika rezavými barely či kameny. Háček je v tom, že nejsou nijak značené, takže se neustále brzdí a šlape na plyn. Tu a tam se dokonce podaří takový zpomalovač projet plnou rychlostí -- to pak povyskočíte o půl metru a málem si zuby ucvaknete jazyk.

Není divu, že má každý řidič vedle sebe malý oltář, často s čerstvými květinami a zapálenými vonnými tyčinkami. V ceně jízdy jsou i krátké zastávky u několika hinduistických chrámků podél cest, kam se pokládají nezbytné oběti.

Za zmínku stojí posádka takového vozidla. Řidič ovládá autobus a drží ruku na klaksonu. Mezi lidmi se neustále protahuje a kasíruje průvodčí. Zastavuje se kdekoli, na mávnutí ruky, jízdné se určuje dle úvahy a aproximace -- to samozřejmě vede k neustálým hádkám, kdy se většina místních snaží zaplatit nižší částku. Tu a tam je dokonce odhalen i černý pasažér. (Oblíbenou fintou je předstírání spánku.) V extrémních případech padne i nějaká facka.

Třetím členem palubní posádky (ne vždy přítomným) je pomocník. Stojí u zadních dveří a křikem či pomocí zvonku dává najevo, že je u něj všechno v pořádku. Současně vyvolává cíl cesty a láká další cestující. Jeden takový nás doprovázel i při cestě z Indore do Dharu: Patnáct, dvacet let, panické chmýří pod nosem a na bradě, výraz krále silnic. Ostražitě sledoval dění kolem sebe. Hrozivě gestikuloval na ty, které jsme předjížděli, blahosklonně upozorňoval auta za námi, aby se o totéž nepokoušela, a vyzývavě pokřikoval na míjející chodce. Co kdyby někdo z nich zatoužil po jízdě na šílené horské dráze?

O zavřených očích
Zatímco v Khajurahu jsem si připadal jako Indiana Jones, díky Mandu jsem se dostal do neméně podivuhodného středověku. Zaniklé město "potěšení", jak bylo také nazýváno, se rozkládá na stolové hoře s rozlohou kolem dvaceti kilometrů čtverečních. Rozsáhlé stavby v mughalském stylu zde vznikly v průběhu jedenáctého až šestnáctého století, kdy byly centrem malého, částečně nezávislého království.

Muselo být nádherné. Stačí se posadit někam do kouta, třeba jedno z vyhlídkových altánů na střeše ohromného harému, zavřít oči a najednou... Krásně vyzdobené, do červena laděné stavby. Po malebném jezeru se projíždějí pestré loďky. Jednotlivé místnosti zaplněné zlatem, stříbrem, nádhernými látkami, exotickým ovocem, osvěžujícími fontánkami, krásnými dívkami z celé země: černé jako noc, hnědé jako čokoláda a bílé jako sníh. Nepřekonatelná vůně jasmínu, mísící se s drahými parfémy.

Ve vedlejším okně někdo brnká na sitár, támhle dole, na louce skotačí děti. Vzadu se připravují kejklíři a břišní tanečnice, v hlavní bráně se správce rozčiluje nad neposlušným slonem. Vedle mne na zábradlí sedí štěbetavý papoušek, pochoduje sem a tam, občas si mne zvědavě prohlédne…

Jeden den nic neznamená, hodina je pouhým mrknutím pána času. Fontány vyschnuly, výzdoba opadala, cesty zarostly stromy, lidé se odstěhovali. Když dnes navštívíte jednu z mnoha opuštěných mešit, už se nemusíte zouvat. V hrobkách, z nichž si brali příklad stavitelé Taj Mahalu, dnes nocují leda netopýři. Mandu je město duchů. Patří mírnému vánku, hrstce turistů, pasoucím se krávám a vesnickým kluků. Závidím jim tuhle báječnou prolézačku.

O vodě
Když jsme tak s Jirkou prolézali rozvaliny královského města, uvědomili jsme si jednu věc: Zdejší vládci byly fascinováni tekoucí vodou. Ba co víc, on ji milovali! Na stolové hoře nechali vybudovat systém nádrží a vodních příkopů.

Přesto, že zde prší jen zřídka, převážně v době monzunů, velkopansky ji nechali stékat v podobě malých vodopádů do údolí. Voda proudila všude, ve všech místnostech, na dvoranách, ve sklepeních. Na každém rohu zakopnete o široký kanál rozvádějící osvěžující kapalinu. Jsou zde bazénky i bazény, koupelny, vodní kaskády... Tomu říkám královské sídlo.
 

30. října

O zvířatech
Přestože se prakticky pořád pohybujeme v hustě obydlených místech, tu a tam narazíme i na "přírodu", resp. exotickou zvěř. Byť často hodně zdomácnělou. Zcela běžně, mimo největší městská centra, zahlédnete opice. Jejich nebojácnost a otrlost dosáhla takové výše, že se jich lidé bojí a své domy brání mřížemi v oknech. Pohled v tváří tvář poskakující opici skutečně není příjemný. Jak jsem se leknul, když kolem mne na rušné ulici v Udžainu procválal více než metrový macek, snad ani nemusím rozvádět.

Co se týká plazů, zatím jsme měli tu čest jenom dvakrát. Poprvé ve Varanásí, kde půlmetrová ještěrka, či co to bylo, nesla v tlamě zakousnutou krysu. Podruhé v Mandu, kdy se přímo před dveřmi naší ubytovny plazil malý tmavý had. U domorodců vzbudil poměrně značný povyk, ale ještě než ho stačili umlátit bambusovou tyčí, což je mimochodem nejrozšířenější osobní zbraň, vypnuli proud a plazík v nastalé tmě úspěšně zmizel.

Zaznamenat bych měl i příhodu s krávou. Nebo býkem? Nestihl jsem se podívat. Nevyužívaný místní zdroj hovězího (v některých státech tady fasujete za zabití krávy pěkně vysoký trest) instaluje na všech možných i nemožných místech "nášlapné miny". Šlápnutí do kravince není nijak výjimečné a zavdává spíš k dalším žertům. 

Jsa panelákový odchovanec, míjím krávy v uctivém oblouku. Jednou jsem ale neodolal a zkusil jsme při lovu exotických záběrů ve zříceninách Mandu jednu z bezprostřední blízkosti vyfotografovat. Zříceniny a uprostřed zírající skot -- to bude panečku snímek.

Samozřejmě jsem se bál reakce na blesk a tak jsem si pro jistotu připravil únikovou cestu. Zmáčknu spoušť. Blesk. Býk se pohnul. Já leknul a uskočil doprava. V tom na mne z pouhého metru a půl zírá další kráva, která se na mne mezitím přišla podívat. Opět uskakuji, vzhledem k nabrané rychlosti však směrem k ní, na její nepěkně vypadající rohy a nechápající čumák. K mému šoku, překvapení i zděšení, se ale stalo něco komického: Býk, když viděl, jak se na něj řítím, sám uskočil a začal přede mnou panicky prchat...

Netřeba zdůrazňovat, že ta první kráva o mně nejevila žádný zájem. I když, kdo ví? Tak nějak po mne šilhala těmi svými černými kukadly a určitě si myslela něco o idiotech.

O počítačové hře
Včerejší noční jízda do Mumbaje, jak se Bombaj oficiálně nazývá, připomínala šílenou počítačovou hru. V prvním levelu, od 18. do 21. hodiny jsme bojovali s nepřáteli. V kabině autobusu byl hlavní pilot, jenž udával směr. Dva jeho spoluhráči šlapali na plyn a brzdu, zbytek střílel. Bravurním kouskem, pro úspěch mnohokrát zopakovaný, bylo předjíždění dvou nákladních aut, z kopce dolů, v nepřehledné zatáčce, za úplné tmy a ohlušivého jekotu klaksonu. V jednom okamžiku, když se v protisměru nečekaně objevil autobus, musela naráz všechna vozidla zabrzdit. Od srážky nás v té chvíli dělilo jen pár centimetrů... Jiří suše prohlásil, že bychom se v ideálním případě měli nabourat tak, aby byl nepojízdný autobus včetně řidiče a nám se nic nestalo.

Pokračovali bychom tudíž jiným méně napínavým způsobem.
Ve druhém levelu, který po krátké občerstvovací pauze trval až do půlnoci, posádku přestalo bavit střílet po předjížděných a protijedoucích autech. Jelikož se silnice hodně vyprázdnila, zvolili strategii co nejrychlejší jízdy. Řítili jsme se tmou, tu a tam někoho předjeli a nesčetněkrát díky průjezdu brzdných prahů hezky povyskočili.

Třetí level jsme projeli od půlnoci do desíti dopoledne. Díky práškům na spaní si z něj mnoho nepamatuji, snad až na nečekanou zimu... Finále bylo poklidné. Pronikli jsme rozsáhlým předměstím, chudinskými i průmyslovými oblastmi a krátce po poledni vystoupili ve druhém největším městě na světě, Mumbaji -- poslední zastávce na letošní cestě Indií.
 

O Mumbaji
Rozhodně nemá smysl připomínat, že je Indie země extrémů. Ve Varanásí se celý život motal kolem svaté Gangy, Darjeeling žil sám pro sebe, turisty a čaj, Gangtok byl centrem buddhistického království, do kterého vtrhla dravá civilizace, Patna noční můrou a Gaya slátaninou bez asfaltových silnic. Centru Mumbaje vládnou peníze. Jako kdyby jste ani nebyli v Indii. Fungující semafory, rychlé směnárny, spěchající lidé s mobilními telefony, mrakodrapy, nadzemka, revizoři v hromadné dopravě, zdravící policisté, noční bary... V tohle městě se mísí peníze s naprostou bídou, křesťané s muslimy a hinduisty, západ s východem... Nechybí ani nepředstavitelný smog vznášející se v podobě jemné mlhy. Přejít silnici v denní špičce vyžaduje železné nervy (nebo dvě silná piva).
 
Indický oceán! Chci ho vidět a především se v něm vykoupat! -- Tak tohle je jeden z hlavních úkolů Veselého výletu. Bohužel to, co jsem dneska spatřil, nevábně páchnoucí stoku v přístavu ozdobenou odpadky a barevnými olejovými skvrnami, mne zatím od příjemné koupele odrazuje. Nevadí, když se nemůžeme koupat (jednou na to ale určitě dojde), pak si alespoň důkladně prohlížíme patnáctimilionovou metropoli. Pokusili jsme se například zahlédnout Věže mlčení, kde Pársové, příslušníci jednoho z nejstarších náboženství, nechávají mrtvé napospas krkavcům.

Samozřejmě jsou nepřístupné a především turistickým očím ukryté hradbou stromů. Kromě toho pošilháváme po dárcích pro naše přátele. Podnikli jsme kvůli nim i výpad na zdejší bazar. Přesně podle průvodce v nás vyvolal klaustrofobickou nervozitu. Rychle jsme z té tlačenice prchnuli.

O přehnaném strachu
Představte si, že jsou na jihu Francie záplavy, vy ráno odejdete do práce v centru Brna a vaši nejbližší propadnou panice, zda jste se náhodou neutopil. Připadá vám to příliš přitažené za vlasy? Mně ne. Když se totiž nacházíte šest tisíc kilometrů daleko, začnou se vzdálenosti zmenšovat a katastrofy naopak nadouvat. Alespoň pro vaše příbuzné.

Na východě Indie byly záplavy, při kterých zahynulo několik tisíc lidí. Tuhle "pikantní" zprávu rozeslanou tiskovými agenturami do celého světa samozřejmě odvysílaly také české televize. A zadělaly tak, určitě nejen nám, na pěkné nepříjemnosti a především strach "pozůstalých". Kdo věděl, že se tou dobou nacházíme několik tisíc kilometrů mimo...

V tomhle rozvojovém státě žije na relativně malém území celá miliarda obyvatel. Když se tady stane nějaké neštěstí, pak je tisíc mrtvých vlastně zanedbatelně malá zkáza. Zprávy z televizní obrazovky je prostě nezbytné brát s velkou rezervou.
 

3. listopadu

O nádherném okamžiku
Tak kvůli těmto chvílím stojí žít. Je středa, třetího listopadu, v okruhu mnoha set metrů nevidím ani živáčka, Slunce krásně připaluje a po mé pravé ruce líně šplouchá příjemně teplý Indický oceán.

O nadzemnce
V Mumbaji sice funguje hustá síť autobusů, ale na větší vzdálenosti je užitečnější frekventovaná nadzemní dráha. Do jedné její soupravy jsme dnes ráno nastoupili: Jelikož dle našich předpokladů všichni směřovali za prací do centra, při cestě z města bylo ve vlaku poloprázdno. Bohužel, jenom několik stanic. Najednou začaly proudit ohromné masy lidí, jejichž nárůst se zastavil v okamžiku, kdy cestující viseli vně vagónu, případně se zkoušeli dostat na střechu. 

Situaci značně komplikovala jedna blbá vlastnost Indů: Za každou cenu stát u dveří. Takže v chodbičkách mezi sedadly bylo relativně dýchatelno, ale u dveří kompaktní zátka lidského masa. V takové situaci, jak nás ostatně instruoval jeden domorodec, pak musíte vystupovat na dvě fáze. V první se při předposlední zastávce přiblížíte z boku ke dveřím. Pak se stanete součástí davu, a ve druhé fázi, tedy v cíli jednoduše, jako tekutina ve stříkačce, vyšplouchnete ven na perón.

Už od začátku jsme přitom s údivem sledovali tzv. "plandaly"; cestující co obsadili okolí permanentně otevřených dveří, ze kterých se vykláněli ven a ve směru jízdy sledovali cestu. Ty lze dokonce rozdělit hned do tří kategorií: Sraby jsou sice u dveří, ale drží se svislé tyče uprostřed chodby, asi půl metru od okraje. Drsnější se jednou rukou zachytí ve žlábku pro posuvné dveře. Ti skutečně cool se v metastabilní poloze ledabyle přidržují lišty vně vozu a tu a tam uhnou míjejícímu semaforu...

O plage
Každopádně my jsme při výletu za čistým mořem, jeli na bezpečnějším místě (i když jsme si plandání také vyzkoušeli :-) Kromě vlaku jsme pak použili autobus, přívoz a nohy, přičemž nám poslední kilometry k pláži zpříjemnil nepředstavitelný puch rybího masa, které ženy rybářů sušily na okraji asfaltové silnice. Jo a ve vesnici, jíž jsme procházeli, se na nás dívali podobně, jako kdyby se u nás na Vysočině, v zapadlé vesnici, za stodolou procházel černoch.

Plage jako taková, přesto že ji od Mumbaje dělí pouhých čtyřicet kilometrů, vypadá čistě. Odpadků je tady přiměřeně, na hladině absentují olejové skvrny, voda prakticky nezapáchá. Je teplá a krásně slaná... Jediné, co nám naše nádherné a Sluncem prozářené skotačení trochu kazilo, byl odliv. Tak jsme jen tak čvachtali, hledali mušle, kochali pěknou krajinou, sledovali zvířátka v písku, opalovali se a připalovali... Hezký den zakončený skvělou večeří a australským pivem.

O zoo
Zatímco Jirka snáší mé rádoby astronomické vrtochy, já neremcám (či jenom přiměřeně) při vyhledávání živých zvířat. Například včera jsme navštívili mumbajské zoo. Hlavní atrakcí měli být lvi. Jak už to ale chodí, realita nebyla nijak romantická a rozhodně ne Z pohádek tisíce a jedné noci. Budu hodně přehánět, když řeknu, že jediný zdejší lev byl dost starý. Tak pět let po smrti. Vydával příšerné zvuky podobné parní lokomotivě a chlupů měl, že byste to na prstech spočítali...

Doktor se pokusil neúspěch zachránit dnešní návštěvou národního parku, který je na okraji města, jen na dostřel od mrakodrapů. Vchod z příšerně rušné ulice, lemované nekonečným zástupem aut a mnohaposchoďovými činžáky, nevěštil nic dobrého. Ve finále jsme ale byli příjemně překvapeni.

Je pravda, že díky příšernému smogu, nájezdům turistů i chudiny, jde spíše o park, ale jinak je to oáza nesmírného klidu a čistoty v těsné blízkosti megapolis. Hlavní atrakcí, hned u brány, je lví a tygří safari. Vybrali jsme to první: Zamřížovaným autobusem jsme projeli ohradou jako v Jurském parku a po několika desítkách metrů narazili na znuděné stádo lvů. A to bylo všechno. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale nepřekvapilo by mne, kdyby je měli vycvičené k pózování před výletníky. Když zaplatím patnáct rupií, tak je přece musím vidět, ne?

Po téhle malé exkurzi  jsme nabrali kurs k šest kilometrů vzdáleným buddhistickým chrámům a klášterům ze šestého století, které jsou v řadě za sebou vytesány do skály. Lidé rychle zmizeli, krajina to byla moc hezká, jeskyně -- odklopené milenci a stády polodivokých opic -- překrásné...

I tady, v příměstském parku, ale příroda ukázala, kdo je pánem. Když už jsme byli na cestě zpět, skoro u východu, málem jsem šlápl na více než metrového hada. Naštěstí jsme se lekli oba a oba také uskočili -- opačným směrem. Jeho typ jsem nepoznal, byl tmavě hnědý.

O ztroskotání na moři
Vyrazili jsme na Sloní ostrov, prý hlavní turistickou atrakci Mumbaje. Moc jsem si od toho nesliboval, ale vzhledem k desetikilometrové plavbě po zálivu rád souhlasil. (Dárky a pizdiny pro naše blízké jsme povětšinou koupili už dopoledne, takže stejně nebylo co dělat.) Nakonec se z toho ale vyklubala velmi povedená taškařice. Nepředbíhejme však.
Hodinu a půl dlouhá plavba na ostrov nám umožnila prohlédnout si velkolepý přístav, jenž si bez debat zaslouží označení "vodní brány" Indie. Ostrůvek předělaný na gigantickou benzínku, decentní vojenská základna, obří záoceánské trajekty -- bylo na co se koukat.

Sloní ostrov jako takový, mne nezaujal. Pár jeskynních hinduistických chrámů, byť 1500 let starých, agresivní opice, únavní nadháněči, rozhled po zálivu, jenž se utápí v husté mlze smogu. Zkrátka po krátkém zevlování jsme rádi vyrazili zpět. 

A teď to začalo. Posadili jsme se na příď otevřené malé bárky a vychutnávali si náhodné spršky špinavé mořské vody. V průběhu první třetiny cesty jsem si ovšem všimnul, že za kapitánem několikrát přišel strojník ovládající motor uprostřed bárky, vlastně hned za mými zády. Trapně jsem žertoval, že nenápadně oznamuje naše brzké ztroskotání. Trefa! Jinak ohlušující lodní motor zakuckal, párkrát škytnul a nakonec ztichnul úplně. Zastavili jsme se a volně se pohupovali asi dvě stě metrů od přístavního mola. 

Motor byl od pasažérů oddělen jen zástěnou, takže jsme v přímém přenosu začali sledovat následné opravy. Rozbor provedený kapitánem, strojníkem a průvodčím ukázal, že se ucpala několik metrů dlouhá trubička přivádějící benzín z nádrže na střeše. Proto se jí nejdříve snažili profouknout, pak prošťouchnout asi dvacet centimetrů dlouhým drátkem (měla zhruba tři metry a různě se klikatila...) a nakonec se rozhodli nahradit ji z části umělohmotnou hadicí.

Půlhodinové opravy měly za výsledek dvě skutečnosti: Značně jsme se vzdálili od břehu, celý motor a jeho okolí bylo důkladně polité benzínem. Naše úvahy, jak plaveme dohněda zabarvenou špinavou vodou, s cestovním pasem v igelitovém pytlíku na hlavě, naštěstí přivolaly jinou výletní loď, která nás vzala do vleku.

Problém byl v tom, že posádka mudrovala nad motorem. Když jsme se tedy v závěsu pomalu rozpluli, začala loď chaoticky kmitat sem a tam až hrozilo přetržení vlečného lana. Kapitán začal křičet, aby se někdo ujal kormidla. První přiskočil pětiletý kluk, pak ho vystřídal jeho táta...  Za chvíli se naštěstí podařilo stroj opravit, motor se rozběhnul a my vyrazili domů. Rudé, zapadající Slunce nad mumbajskými mrakodrapy jakoby symbolizovalo konec naší odysei.
 

6. listopadu

O konci
Pouhých padesát pět dní zbývá do začátku roku 2000. Venku, byť je osm hodin večer, je přes třicet stupňů Celsia. Štěnice i  komáři ze mne vysáli dostatečné množství krve, zásoby peněz se povážlivě ztenčily a z dovolené odkapávají poslední hodiny. Je čas se vrátit.

Zdechlá kráva u trati, bezzubý děda, s nímž jsme se dělili o lavici u stolu, spalovači mrtvol, očistná koupel v Ganze, vlak praskající ve švech při cestě z Varanásí, noční můra v Patně s hejny kobylek, nedýchatelný vzduch v autobusu do Siliguri, jazyky z červeného celofánu, báječné momo a ještě lepší opékaná cibule, himalájské vrcholy v oranžovém světle vycházejícího Slunce, buddhistická školka klášteru Enchey, zubící se Číňan z Malajsie s pivem v ruce, úprk z deštivého Gangtoku, šváby vylézající ze záchodu na chodbičku expresu do Patny, podivuhodně klidný svět u stromu Bódhí, fantastické chrámy v Khajurau, strhující hinduistická bohoslužba, rozvaliny královského Mandu, báječná thálí v Indore, divoká jízda do Mumbaje, nečekané prostředí jednoho z největších měst světa, vypelichaní lvi, indická hospůdka, pálivé jídlo, teplý oceán, posraný zadek malého chlapečka v rukou patnáctileté žebračky, talíře s čerstvým ovocem, západ Slunce, lepivě dusivé teplo... 

Ten měsíc utekl příšerně rychle, zážitky staré pouhou hodinu se ztrácejí v mlze dávnověku. Snad mi jich alespoň pár zůstane až do smrti. A kdo ví, třeba se hinduisté mýlí, třeba se i já účastním nekonečného cyklu znovuzrození, Pak ať mi -- prosím -- zůstanou na věky.
 

O cestě zpátky
Ale kam. Sem a nebo tam?
 
Na mumbajském letišti, 6. listopadu 1999, ve 22:16 centrálního indického času dopsal
 

Jiří Dušek