Dodatečný deník

Astronomický Londýn

Pokud náhodou při nějaké astronomické diskuzi padne slovo "Londýn", stočí se ihned řeč k největší atrakci této megapole – Královské observatoři v Greenwich. Je to tak správně? Představuje kovová ryska na dlážděném náměstíčku, u kterého udělá roznožku každý kolemjdoucí, skutečně to nejzajímavější astronomické místo v královském Londýně?

I když bylo tohle místo na břehu řeky Temže osídleno už ve třetím století před naším letopočtem, základy Londýna položili až Římané pod vedením císaře koktavého Claudia. Jako sídlo mocného koloniálního impéria rostlo rychleji, než podobná ostatní města. Zatímco ve třetím století našeho letopočtu poskytovalo římské Londinium útočiště pro 30 tisíc obyvatel, v polovině 14. století jejich počet přesáhl sto tisíc, na počátku sedmnáctého století se pohyboval okolo 200 tisíc, na počátku osmnáctého století přesáhl 600 tisíc, s nástupem královny Viktorie počátek devatenáctého století jeden milion a díky prudké technické revoluci se za dalších sto roků se počet Londýňanů vyhoupl na šest a půl milionu! Dnes v takzvaném Velkém Londýně žije přibližně 12 milionů lidí a celá řada z nich se samozřejmě nějakým způsobem věnuje i astronomii.

Proto asi nikoho nepřekvapí, že v tomto největším evropském městě není jenom Greenwich. Ba co víc, jakkoli se jedná o skutečně hodně zajímavé místo, osobně bych ho v žebříčku "the best of" na první místo neumístil. Poledníková ryska by se přitom nedostala ani na druhou příčku...

Nuže tedy, co všechno by neměl astronomický návštěvník Londýna vynechat? Bezesporu nejzajímavější atrakci najdete na rušné Exhibition Road, nedaleko Kensingtonských zahrad. Turističtí průvodci sice Muzeu vědy (Science Museum) příliš pozornosti nevěnují, každý alespoň trochu přírodovědně naladěný návštěvník však bude více než nadšen. Muzeum za sto roků existence dokázalo posbírat skutečně jedinečné exponáty. Najdete zde nejen exemplář britské kosmické rakety Black Arrow a kabinu Apolla 10, ale také kovové zrcadlo Johna Herschla nebo jeden z prvních mechanických modelů Sluneční soustavy. Prostě se zde můžete dívat hodiny a hodiny. Jedna expozice vás provede jadernou elektrárnou, druhá chemickým provozem. Dozvíte se ohromné množství informací o letecké dopravě, o aplikované matematice o ... Jednoduše řečeno, pouhé odpoledne k důkladné prohlídce Science musea nestačí.

To ale není všechno. K historické budově bylo před několika roky dostavěno nové, digitální křídlo zaměřené na moderní technologie. Součástí je i kino IMAX, ve kterém dávají celou řadu pozoruhodných dokumentárních i hraných filmů. Obzvlášť ty třírozměrné, například věnované Mezinárodní kosmické stanici, uchvátí. (Druhý londýnský IMAX najdete u známého "miléniového kola", jenž vás vynese až 135 metrů nad hladinu Temže.)

Na stejném místě jako IMAX, najdete v Science Museum i poněkud prostoduchý výlet k jádru komety, na povrch Marsu, event. k dinosaurům a především ve spodním patře výstavu věnovanou otázce: Jak věci fungují? Právě tady se můžete podívat do rozřízlého sedacího záchodu či automatické pračky a spolu s řadou dětí vyzkoušet nepřeberné množství jednoduchých či poněkud složitějších experimentů. Byť jsou určeny především malým dětem, s připravenými hejblátky si budete nadšeně hrát i vy. Obdobná experimentátoria ostatně bývají běžnou součástí i dalších expozic nejen tohoto muzea.

No a když si k tomu připočítáte i velmi efektní osvětlení, nejrůznější kuriozity (například kytici slunečnic konzervovaných ve speciálním roztoku tak, že vypadají věčně čerstvé) a všudypřítomné počítače, bude váš údiv skutečně nefalšovaný.

Samozřejmostí -- stejně jako u většiny jiných velkých památek -- je i volný vstup do všech hlavních expozic muzea. Platí se pouze za zvláštní atrakce (třeba IMAX nebo mimořádné výstavy), ale ani zde nedoporučuji paranoidně šetřit. Ostatně, při odchodu ze Science museum na vás číhá ještě jedna zajímavost: OBCHOD! Na rozdíl od minimalistických prodejních stánků, které se redukují na pár pohlednic a průměrné propagační materiály, tedy tak, jak jsme zvyklí u většiny našich muzeí, zde si pro návštěvníka připravili vědecký supermarket. V první části narazíte na knihkupectví, jenž nabízí snad každou přírodovědnou publikaci vydanou v angličtině. Tedy pokud pomineme skutečné vědecké práce. Jenom astronomických knížek jsou tady čtyři regály! A to není všechno. Druhý, neméně rozlehlý sál vyplňují hračky, návody, jednoduché přístroje... od kravin typu svítící tužka, přes digitální minirádia až po dětskou chemickou laboratoř, funkční model rakety, soupravu na pěstování krystalů a tričko s obrázkem viru chřipky. Garantuji vám, že neodoláte a něco si tu určitě koupíte. Já jsem si odtud málem přivezl domácí planetárium.

Je tedy Science Museum astronomickou atrakci číslo 1? Těžko říci, velmi úspěšně mu totiž konkuruje Muzeum přírodní historie (Natural History Museum), které se nachází hned vedle, na stejné ulici, v překrásné neogotické budově postavené ve druhé třetině devatenáctého století.

Ve skutečnosti se jedná o dvě poněkud oddělené expozice. V té známější, kam se dostanete hlavním vchodem, narazíte na úžasné sbírky věnované životu. Ohromné zkameněliny, vycpaná zvířata, modely největších savců v originální velikosti, ale i kabinet s meteority, včetně těch, co přilétly z planetky Vesta (a dopadly v roce 1808 v Čechách!). Ve vstupní hale vás přitom přivítá kompletně zrekonstruovaná kostra dinosaura a pouze tady můžete na skelet pravěkého zvířete narazit i na záchodě. Samozřejmou součástí jsou i nezbytné obchody: ať už s dětskými tretkami, nebo vším, co souvisí s dinosaury, až po skutečné knihkupectví s odbornou literaturou.

Natural History Museum však není budova, kde by se ve skleněných vitrínách ukazovaly zaprášené zdechliny. Naopak, i sem pronikla interaktivita a touha po experimentech. Skutečně nádherné a fascinující je především druhá hlavní expozice muzea, věnovaná Zemi.

Čelist vám poklesnu už ve vstupní hale. I když jste vešli z rušné ulice současného Londýna, najednou se před vámi objeví tmavě modré foyer zvící čtyř pater s vysokým eskalátorem, jenž mizí v kovové kouli připomínající naší planetu. Cestu do jejích rudých útrob přitom roubí zvláštní, stylizované antické sochy doplněné krápníky, krystaly, moderními technologiemi...

Až tady ale začne ta skutečně šokující cesta, cesta nejrůznějšími komponovanými expozicemi. Navštívíte nitro sopky, zažijete repliku zemětřesení z roku 1995 v bezejmenném japonském obchůdku s potravinami, a na vlastní kůži si vyzkoušíte nejrůznější přírodní živly. Stejně tak vás určitě uchvátí i vystavené minerály, efektně nasvětlené a dokonale seřazené.

V kapitole věnované vzniku naší planety a života na ní si můžete prohlédnout jeden z mála veřejně vystavených vzorků měsíčních hornin přivezených americkými kosmonauty. Navíc na vás čekají i nejrůznější zkameněliny, modely a interaktivní ukázky.

Natural History Museum a Science Museum jsou bezesporu nejzajímavějšími přírodovědnými památkami na území dnešního Londýna. Ani jedno z nich se nedá prohlédnout za "pár hodin". Naopak. Pokud chcete ochutnat skutečně všechny delikatesy, které nabízí, připravte se na několik hodně dlouhých návštěv. Naštěstí, součástí obou prostor je i dostatek odpočívacích míst, včetně menších či větších občerstvoven.

Jednoduše řečeno, Greenwich Royal Observatory nemůže dvěma předcházejícím místům konkurovat. V její prospěch sice hovoří historická výjimečnost a především pak možnost "stoupnout si každou nohou na různou zemskou polokouli", to vše ale degraduje ohromná záplava turistů, kteří se snaží protlačit skrz nejrůznější expozice. Co je vám platné, že se podíváte do rekonstruovaného domu prvního královského astronoma Johna Flamsteeda, když postupujete v líném a nekonečném štrůdlu mezinárodních výprav? Dojem z cirkusové atrakce vykresluje i najatá herečka, která vám v průběhu patnácti minut přehraje ten nejdůležitější příběh zdejší hvězdárny, tedy boj o správné určení zeměpisné polohy.

Přesto všechno je na co se dívat. Hvězdárna, která je dnes už jenom muzeem, ne skutečnou observatoří, ukrývá řadu skvostů. Jedna budova je věnována problému přesného měření zeměpisné šířky, jenž řešili astronomové a další nadšenci v průběhu osmnáctého století. Ano, v roce 1714 vypsal britský parlament královskou odměnu 20 tisíc liber pro toho, kdo objeví metodu měření zeměpisné délky s chybou menší než třicet mil. Podařilo se to až Johnu Harrisonovi. Jeho unikátní chronometr byl v letech 1761 a 1762 testován právě na Greenwichské observatoři, která pak byla o sto roků později, v roce 1884, oceněna na mezinárodní konferenci ve Washingtonu jako místo, kudy bude procházet onen nultý poledník.

No a nultému poledníku, resp. pasážníku, který ho definuje, je pak věnována druhá budova observatoře. Najdete zde vedle sebe několik speciálních dalekohledů, se kterými se v minulosti proměřovaly průchody hvězd aktuálním "nultým" poledníkem. Ten poslední postavený sirem Airym přitom definuje i onu plechovou čáru na nádvoří hvězdárny, kde se musí každý návštěvník s rozkročenýma nohama vyfotit. Jako důkaz, že byl s každou končetinou na jiné polokouli, mu pak poslouží speciální certifikát, který vydává za jednu libru opodál stojící automat. Pravda je však taková, že centrální poledník prochází úplně jinými místy... Umělé družice, stejně jako síť radioteleskopů Very Long Baseline Interferometry (VLBI) sledující vzdálené rádiové zdroje (např. kvasary), totiž pracují s tzv. mezinárodním referenčním poledníkem, jenž leží asi sto metrů východně od Airyho dalekohledu, tedy v nedalekém parku, kde Londýňané s oblibou pořádají klasické pikniky.

Přesto, že se svým způsobem jedná o bezvýznamnou kuriozitu, člověk se jenom stěží ubrání vlivu "genia loci" zdejší královské observatoře -- přeci jenom i tady byla více než důležitá zastávka astronomických dějin. A vlastně ani není divu, vždyť observatoř byla založena králem Karlem druhým už 22. června 1675.

Nedílnou součástí Greenwichské hvězdárny je i kopule s velkým astronomickým dalekohledem o průměru zrcadla 28 palců (prý se s ním stále pozoruje) a také obchod s astronomicko-greenwichskými suvenýry. Kromě naprostých kravin zde můžete získat i stavebnici historického astrolábu. A ta už stojí za ty tři libry.

V areálu observatoře, odkud je mimochodem skvělý výhled na nejmodernější část Londýna vyplněného skleněnými mrakodrapy, se vyskytuje i část dalekohledu Williama Herschela a také malé planetárium.

Tím se dostáváme k další astronomické atrakci. Londýn už dávno nemá problém se světelným znečištěním. Miliony světelných reklam, osvětlené dálniční křižovatky a letadla neustále kroužící nad přistávacími dráhami Heathrow totiž dávno smazaly stopy všech hvězd. Při troše dobré vůle odtud uvidíte nanejvýš Měsíc, tedy pokud vám ho nezakryjí všudypřítomné výškové budovy.

Takže, pokud se chcete podívat na hvězdy, musíte v Londýně vyrazit pod oblohu umělou. Planetáriu jsou tu přitom hned dvě. Malé v Greenwich Royal Observatory, větší uprostřed města. Pokud chcete zažít duch brněnského planetária tak v roce 1985, vydejte se do toho prvního -- ošuntělé stěny, upatlaná projekční plocha a chlupaté diapozitivy. Iluzi hvězdné oblohy vykresluje stroj z dílny americké firmy Spitzer, jenž patří mezi ty skutečně hodně levné a úsporné modely. Výklad o aktuálním dění na obloze je zcela v režii jednoho zaměstnance, s notnou dávkou nudy, improvizace a nezbytného chaosu. Při hodinové návštěvě, kdy jsem spolu s okolními posluchači hodně bojoval se spánkem, stouplo značně mé soukromé sebevědomí. Demonstrátoři v malém brněnském planetáriu jsou rozhodně lepší než profesionál v Královské observatoři Greenwich.

Druhé, větší planetárium je velikostí srovnatelné s Prahou či Brnem. Na rozdíl od této české dvojice je však osazen přístrojem zcela jiné konstrukce, tzv. Digistarem. Jeho základem je výkonná televizní obrazovka, která promítá hvězdy a jakoukoli jednoduchou grafiku na kopuli prostřednictvím celooblohové optiky. Hvězdy jsou sice poněkud rozostřené, či spíše pixlovaté, ale na druhou stranu se mohou rychle hýbat, vytvářet nejrůznější seskupení a další, kdovíjaké kejkle. Průlet černou dírou, jakkoli smyšlený, rozpárání noční oblohy s pomocí obřího zipu či výlet do středu Galaxie je skutečně hodně podmanivý. Až se vám zatočí hlava. Na druhou stranu je ale nezbytné poznamenat, že velké londýnské planetárium tvoří součást veleznámého muzea voskových figur madam Tussaud. Z toho vyplývá i jeho jediná funkce: zábava. Zřejmě už několik roků, každou půlhodinu, promítají představení "Vesmírné zázraky", kdy se na "palubě kosmické lodi" zúčastníte dvacetiminutového výletu Galaxií. V předsálí si pak můžete zjistit vaši váhu na nejrůznějších planetách, vyfotit se s figurínou Neila Armstronga a nebo si koupit masku mimozemšťana. (Podle informací z www stránek však před časem repertoár změnili na výlet Sluneční soustavou.)

To však neznamená, že by člověk neměl planetárium navštívit. Je však nezbytné se připravit na skutečně dlouhatánské fronty a pěkně mastné vstupné. Do planetária si sice můžete koupit zvláštní vstupenku za 13 liber, frontu však vystát musíte. Na druhou stranu, nedaleko planetária najdete stánek s anglickou specialitou "fish and chips" -- přičemž hranolky si můžete polít skvělým octem. Kdo jednou ochutná, už nechce nikdy jinak...

Už je to všechno? Ne, není. Astronomicky zajímavé místo najdete také v katedrále Westminsterského opatství. Ano, jde o jeden z nejnavštěvovanějších kostelů v křesťanském světě, kde byla korunována a pochována drtivá většina anglických králů (první byl William Dobyvatel v roce 1066). Svatostánek však není vyhrazen jen privilegovaným mocnářům, zcela výjimečně zde může naposledy spočinout i jiný výjimečný smrtelník. A pokud zde není přímo pochován, pak zde může dostat alespoň pamětní desku. Této výjimečné výsady se dostalo třeba Winstonu Churchilovi a nebo Williamu Shakespearovi.

Pro astronomova může být zajímavé, že je zde pochován i jeden z největších přírodovědných géniů všech dob, sir Isaac Newton. Kromě toho zde najdete vzpomínku na Edmunda Halleyho, Michaela Faraday, Lorda Kelvina, Ernesta Rutherforda, Williama Herschela a třeba Johna Drake, jehož desku zdobí slavná Drakeova rovnice, kterou nenávidí řada studentů kvantové mechaniky.

Na svých toulkách Londýnem můžete zabrousit i do Faradayova muzea, známého průkopníka elektromagnetismu. Jde o dvě místnosti ukryté v podzemí Royal Institution poblíž Green Parku. Jedna místnost představuje rekonstruovanou laboratoř Michaela Faraday, ve druhé najdete řadu osobních věcí a také originálních přístrojů tohoto bezesporu hodně významného vědce. Jak už ostatně poznamenal neméně slavný fyzik Herman Helmholtz "…několik drátů a pár kousků dřeva či železa mu posloužila k těm největším objevům." A měl pravdu.

Stejně nadšený bude každý astronom i v okamžiku, kdy zavítá do knihkupectví. Tedy ne ledasjakého, ale do několika z mála superknihkupectví, rozsáhlých, několikapatrových obchoďáků, která mají celé regály věnované astronomickým publikacím. Sami se na vlastní oči přesvědčíte, kolik zajímavostí i naprostého braku ve světě vychází. Skvělé je především to, že si můžete každou knížku v klidu prolistovat a v samozřejmé restauraci či bistru dokonce přečíst několik kapitol. Když si najdete pohodlné kožené křeslo, klidně zde strávíte i několik hodin. V klidu si tak vyberete to, co skutečně chcete, a nemusíte se omezovat na pestré katalogy a příliš subjektivní recenze.

Z osobní zkušenosti mohu doporučit třeba pobočku řetězce Borders na Oxford Street, hned vedle rušné stanice metra Oxford Circus. Tady můžete strávit hóóóódně času. A pokud dostanete hlad, v přilehlých uličkách sídlí řada podniků nabízejících jídlo ve stylu "zaplať fixní částku a sněz všechno, co můžeš". Především pochoutky asijské kuchyně, včetně suši, stojí za to. Apropó, suši rozhodně nevynechejte!

Pravověrný astronom by měl zabloudit i do Britského muzea (British Museum), největšího muzea v Londýně a jednoho z nejstarších na celém světě. Právem představuje ohromnou pokladnici, do které každý rok zavítá šest milionů lidí! Vstupné je přitom nulové! Všechno hradí nadace a národní loterie. První, co vás asi nejvíc překvapí, je dvorana rozlehlé budovy zastřešená originální skleněnou střechou. V jednotlivých sálech pak narazíte na takové trháky jako Rosettskou desku, egyptské mumie, mexickou rituální masku a ... a především hliněné destičky nalezené na Blízkém východě, v dnešním Iráku a Iránu. Najdete na nich nejstarší záznamy pozorování Venuše, skutečné hvězdné mapy a třeba i úlomek astrolábu či mapy tehdy známého světa. Člověk se dívá skrz sklo bytelné vitríny na drobné placičky vypálené hlíny a přímo ho mrazí z té tisícileté propasti, která nás od těchto záznamů dělí.

Tehdejší astronomové, kteří položili základy prudce se rozvíjející vědy, pojmenovali nám základní souhvězdí, nejspíš uvedli v život i astrologii (destičky s výkladem jednotlivých znamení), studovali pohyb planet i jiných nebeských objektů (dochoval se záznam pozorování Halleyovy komety) a vůbec.

No a to je všechno. Tedy, pokud se bavíme jenom o "best of". A to ještě v přímé souvislosti s astronomií. Jinak je ale Londýn přeplněn celou řadou dalších pozoruhodností. Neméně zajímavých a neméně úžasných. Za pozornost stojí například londýnské metro, označované the tube. Některé jeho stanice jsou staré více než sto roků, jiné, například ta u Parlamentu, vás však ohromí hypermoderním chrómem, betonem a neonem, takže si najednou ocitnete v jednom z dílů filmu Matrix. Neméně zvláštní je i procházka po "skleněné" čtvrti Docklands, jež vyrostla v místě zrušeného přístavu. Dnes zde najdete celou řadu nových, futuristických staveb, ve kterých se zrcadlí okolní budovy. To vše protkáno vodními kanály, mosty, automatizovanou linkou metra bez řidičů, futuristickým nákupním střediskem...

Skvělé jsou i večerní okamžiky na Picadilly Circus, kde baráky zdobí desítky světelných reklam, jaké vídáme pouze v hollywoodských velkofilmech. Kromě nezbytných didgitálních panelů propagující kolu či hamburger, zde najdete i panel telekomunikační firmy Vodafone, který zobrazí váš osobní vzkaz...

Prostě je toho více než dost. Takže na co čekáte? Letenka do Londýna vás při troše štěstí nepřijde ani na dva tisíce!

Kanálem Llangollenu

Pokud už se člověk rozhodne a vyrazí na hladinu anglických kanálů, měl by se připravit na dvě věci: Více než jsou drahé, jsou i pomalé. Maximální rychlost, kterou vyvinete za ohlušujícího řevu lodního motoru a přílivové vlny obnažující blízké břehy, dosahuje čtyř mil za hodinu! Ptáte-li se, kolik činí čtyři míle za hodinu, pak slyšte velmi jednoduchou odpověď: Pokud vás při extrémně rychlé plavbě předhánějí romantické dvojice procházející se podél kanálu, plavete více než nepřiměřenou rychlostí.

Jinak řečeno. Plavba lodí na anglickém kanálu je o něčem jiném než o rychlosti. Předhánět vás budou nejen psi, chodci a volně pobíhající býci, ale i kačeny, za nimi švitořící kachňata a tu a tam i ve větru padající listí. Ovšem, když se s tím nezvratným faktem smíříte, budete více než nadšeni. Nadšeni střípky, které nám po dvou stoletích v Anglii a Walesu zanechala vědecko-technická revoluce.

Ano, už je to tak. Koncem osmnáctého a počátkem dvacátého století protkala Anglii, Wales a zbytek ostrovního království komplikovaná síť mělkých kanálů. Do Londýna a do dalších rychle se rozpínajících továren se s jejich pomocí vozilo černé uhlí, železná ruda a další, všelijaké výrobky. Ostatně proč ne. Lidská síla tehdy byla více než laciná, nikdo nemusel platit sociální a zdravotní pojištění, v chudých krajích jste o práci nezakopli a k parnímu kotli, natožpak spalovacímu motoru, zbývalo ušlapat ještě několik desetiletí. Pokud jste tedy chtěli z místa A na místo B dopravit větší množství nějakého materiálu, zbyla vám jediná rozumná možnost: vodní hladina, loď a pár koní, které vám zajistili nezbytnou tažnou sílu.

Výsledkem podnikatelského umu počínající průmyslové revoluce je téměř nekonečná síť asi deset metrů širokých a metr hlubokých vodních kanálů, která protkala prakticky celý ostrovní stát. I když měly na kahánku, na počátku 20. století díky konkurenčnímu tlaku a naprosté nehospodárnosti prakticky zanikly, v průběhu několika posledních desetiletích se kanály podařilo z velké části opět zrekonstruovat, a proto dnes představují nezanedbatelnou část britského turistického průmyslu. Ročně totiž do zdejšího hospodářství přinesou asi jednu miliardu liber a představují vyžití pro několik milionů lidí. A nezanedbatelnému počtu i dnes poskytují i nedostatkovou práci. Dokonce je téměř jisté, že dnes je na těchto vodních cestách větší provoz než kdykoli předtím...

Je to skutečně fascinující nastoupit na dva metry úzkou a patnáct metrů dlouho loď hnanou spalovacím motorem. Minimalistické zařízení, jednoduché ovládání a okolní příroda každého rychle přilepí do technologické pavučiny. Když si při plavbě na baculaté přídi a nebo na větrném můstku uvědomíte, že tohle vodní dílo postavili lidé v době, kdy nebyl definován metr, kdy teodolity představovaly dětské hračky a kdy byl lodní šroub hudbou vzdálené budoucnosti... nezbývá než fascinovaně pokývat hlavou a s hrníčkem horkého, neslazeného čaje pozorně sledovat cestu před vámi.

Mapa je sice krásná věc, jakkoli je dokonalá a doplněná řadou lehce srozumitelných značek, nakonec ale potřebujete cit pro kormidlo a rychlostní páku, odhad vzdálenosti, blížícího se mělkého dna a nálady kolem projíždějící lodi. Teprve s prudkými údery na železný hřeb a věčně mokré lano, teprve s pocitem nekonečně těžké lodi, kterou nedokážete vlastníma rukama zabrzdit, teprve pod sprchou pronikající skrz nasáklé dveře vodní propustě pochopíte, o co vlastně jde.

Díky nesmírně krásné shodě náhod jsem měl tu možnost plavat sedm dní na kanálové lodi. Začali jsme v Trevoru na jednom z nejhezčích anglicko-waleských kanálů - Llangollenu. A hned musím uznat, že to stálo za to. Prvních pár desítek sekund sice bylo poněkud rozpačitých, ba přímo otlučených, kdy jsme naráželi do svodidel na okraji úzkého kanálu, pak jsme se ale vydali do romantické krajiny vroubené zralými ostružinami, králičími norami, stády krav a vzdálenými zříceninami.

Bezesporu to bylo hezké, ale to nejzajímavější nám připravila až babičkovská vědecko-technická revoluce. Vodní cesta kanálových inženýrů totiž zdolala nejednu protivnou záludnost: Prudká údolí byla překlenuta odvážnými kovově-kamennými viadukty, vtíravé kopce zase prokousaly dlouhé, krápníky prorostlé tunely a dopravní tepny prodloužily nejrůznější zvedací mostky, propadla a stavidla. Skutečně, je to podivuhodné. Vyrazíte z Trevoru směrem na jih a první, co vás čeká, je Pontcysyllte akvadukt. Most, přes který vede úzká cesta pro pěší a především snad ještě užší vodní koryto pro vaši loď. Plujete ve výšce čtyřicet metrů a bez jakéhokoli zábradlí sledujete řeku Dee pod vámi. Stačí lehká nejistota, kdy si představíte prohnuté či fatálně zlomené přepažení plechového kanálu, a už se vidíte na dně hlubokého údolí... Právem je tento dvě stě roků starý akvadukt považován za jeden ze "sedmy zázraků" britských vodních cest a právem kandiduje mezi světové památky UNESCO.

Překonáte-li tuto "překážku" čekají na vás další "nástrahy". Například zvedací mosty. Ať už podle mapy, či hlídky na přídi vašeho plavidla, s dostatečným předstihem poznáte, že se blížíte k něčemu, co nemůžete prorazit. Pak nezbývá, než aby jeden člen posádky vyskočil na břeh, svižnou chůzí došel k mostku a rychlým točením ho patřičně zdvihnul. Loď propluje, pomocník mostek vrátí do původní polohy a opět naskočí...

A nebo ony zmiňované tunely. Ten nejdelší u městečka Chirk, kterým jsme proplouvali, měl 430 metrů. Když jsme jeli tam, šel jsem na cestě podél vodního toku, když jsme jeli nazpátek, mohl jsem řídit. A po každé to stálo za to. Vlhké zdivo prorostlé nefalšovanými, do černa zašpiněnými krápníky, tunel vyplněný dusivými spalinami dieselového motoru, vysoká vlhkost a nepříjemný protiproud... Jo, to si jen tak z paměti nevymažete.

Ale kdyby jenom to. Představte si, že projedete takovým, půlkilometrovým tunelem a rovnou se svoji neohrabanou lodí vjedete na další akvadukt, jenž se klene třicet metrů nad hlubokým údolím! Vlevo pod vámi se pasou ovce, naopak vpravo je ještě o několik metrů vyšší kamenný most pro moderní lokomotivy...

Stejně pozoruhodné byla i nezbytná stavidla. Vodní cesty sice ubíhají relativně plochou krajinou, ale tu a tam se přeci jenom musí vyrovnat s převýšením. S touto relativně málo nepříjemnou nepříjemností bojují relativně jednoduchá stavidla. Prostě vjedete mezi dvě dřevěná vrata, s pomocí dvou rumpálů vodu buď vypustíte (při cestě dolů) nebo napustíte (při cestě nahoru), otevřete druhé dveře a pokračuje dál v cestě. Pokud je převýšení obzvlášť veliké, můžete se dočkat až čtyř takových dveří za sebou, po kterých sestupujete a nebo zase vystupujete jako po obřích schodech. Je to zdlouhavé, relativně nudné, ale při točení klikou, otevírání dveří, uvazování, přetlačování a najíždění lodi vám čas uteče relativně rychle. U hodně exponovaných "locků" jsou přitom nejrůznější obchůdky, včetně pekáren s vynikajícími plněnými koláči, takže se i slušně najíte, občerstvíte a nebo dokonce zpijete. Ty kapsy plněné masovou směsí a houbami, které jsem si koupil za Bunbury patří na mém žebříčku pochoutek hned za opékanou cibuli z Darjeelingu, faláfel pod Svatou Kateřinou uprostřed Sinaje a suši nebo hranolky s octem z londýnských občerstvoven.

Je pravdou, že první dva, tři dny s lodí docela pospícháte. Podle předem připraveného plánu chcete vidět a zažít absolutní maximum. Brzo ale zjistíte, že plavba na "narrow boat" je o něčem jiném. Je o pohodě, je to pro "tiché blázny", je to pro toho, kdo nikam nepospíchá.

Není nic zajímavějšího než po celodenní dřině, kdy jste urazili deset majlí, zakotvit u nějaké vesničky a vyrazit za místním ležákem. Dát si hranolky polité octem s obalovanou rybou, příšerně mastnou a sytou anglickou snídani a nebo vynikající, načechraný citrónový dortík. To vše za šustotu bramborových lupínků s tisíc a jednou příchutí, veletučného mléka a nebo třeba pravého britského, zcela černého čaje.

Jo, je to paráda. Ale pokud jste normální, bude pro vás sedm dní na britském kanálu tak akorát. Jinak se zblázníte. Buď z nudy a nebo do tohoto způsobu zvláštní, ale fascinující relaxace.