Pozn. První řádky z našeho ušmudlaného a různě poničeného deníku jsem začal přepisovat už druhý den po návratu z cest. Najednou na mne padl zvláštní pocit. V pokoji jsem sám, neslyším známý hluk a ani nikdo z mých přátel tu není. Vedle hučí naprosto cizí televize. Je tu chladno, mám rýmu. 
  
Toto je deník. Tedy ne, že bychom do něj my dva Jirkové psali každý den, ale můžeme si to zatím namlouvat. 
Už je to zase tady. Chodím na záchod a utírám se levou rukou. Což se mi teď, kdy prožívám "faraonovu pomstu“ docela hodí. Musím zároveň přiznat, že zbývající členové výpravy se tohoto způsobu hygieny zatím štítí. A teď už zpět k předcházejícím dnům. 

Letadlo žuchlo, nesympatické letušky tureckých aerolinek nás vypoklonkovaly na ranvej středomořského letoviska Antálie a naše čtveřice: Jiří Ceé, Jiří Dušek, Markéta Dušková (pozn. to není manželka JD) a Gabriela Trojáková se ocitla rovnýma nohama v Asii. Respektive v Turecku. Skvělá česká průvodkyně cestovní kanceláře DEAD-Tour (u ní jsme koupili letenky, tj. cestovky) nám prozradila, jak se řekne turecky autobusové nádraží – "išigar“ -- a zahájila tak první naši dobrodružnou výpravu. Správně se totiž místní Florenc nazývá "otogar“. Po tříhodinovém bloudění spícím městem jsme doputovali (z části nožmo, z části nás vezli milí policajti) ke kýženému cíli: Autobusové zastávce odkud se vydáme do pět set kilometrů vzdáleného městečka Silifki. 
Při bloudění po Antálii zjišťujeme, že  

Dáváme si také první turecký nápoj: chlazenou kolu v piksle. 
  
Cesta do Silifki byla příjemná. Na palubě zdarma roznášeli nápoje, jídlo (= sušenku) a jakousi kapalinu připomínající jar, která nesloužila k mytí nádobí, nýbrž k vonění horních končetin a obličeje. V čistém autobuse byla v provozu klimatizace, obsazeno jen pár míst -- prostě kultura cestování i na české poměry nevídaná. Na tož pak na Egypt, Indii či Peru, což jsme my pamětníci: Jirka a Jirka dali ihned k dobru. 

Díky dobře chlazenému vozidlu jsme si proto až v Silifke uvědomili, v jakých tepelných poměrech se budeme pohybovat: "stručně řečeno v horku“. Takový hic jsem zažil snad jen pár dní na úplném jihu Egypta. Deadtúrská slečna Markéta tedy při slovech "čtyřicet stupňů ve stínu a padesát na slunci“ skutečně nekecala. 

Silifki je poměrně malé, ale už orientální = budíme pozornost dětí. Naštěstí v malém městečku nežebrají, ani nenabízejí žádné služby. Takže je tu Orient jen z poloviny. Podle biblické Lonely planet -- našeho oblíbeného průvodce -- má městečko několik památek, po pečlivějším studiu ale zjišťujeme, že je za půlden hravě prohlédneme. Prostě takové turecké Litoměřice. Bydlíme v hotelu Akdeniz, pokojíky jsou standardní, chybí jen klimatizace, což je ale podstatný nedostatek. Nicméně přítomnost postele a sprchy nás nabíjí energií (trochu jsme se přinabili i z našich zásob lihových nápojů) a nechávají nás tak zapomenout na předchozí krušnou noc v Antálii. 

Po odpočinku a zcivilizování se jdeme na průzkum města. Asi nejfotogeničtějším a v podstatě jediným památníkem je křižácká pevnost. Jedna z mnoha, jež lemují středomořské pobřeží. Nicméně nebude příliš významná. V Lonely je lakonická zpráva, že pochází ze středověku. To je novina. Zdi a valy jsou zachovalé, ale z vnitřní části nezůstalo prakticky nic. I tak hodně fotíme. Vedle pevnosti je hospůdka, kde bez rozpaků (ty jsme zanechali na minulých výpravách) objednáváme kompletní menu. Přírodní skopové je super, holky si daly kuře. K tomu zeleninové saláty, sice hodně mastné, ale s chlebem ujdou. Začínáme tak odpočítávat čas k prvnímu průjmu. (Kdo by to tehdy věděl, že se náš střevní život bude vyvíjet mnohem zajímavějším způsobem.) 

Už za tmy scházíme dolů -- stavíme jen u římské nádrže na vodu (ohromně hluboký bazén, kam se sestupovalo po úzkém točivém schodišti). Jinak to ale na procházku moc nevypadá, neboť kromě malé části v centru je město mrtvé. Jak říkám, turecké Litoměřice. Takže hajdy na kutě. 

Ale ne! Bohužel hotel už není prázdný, jako při našem příjezdu. Naopak je nacpaný až po střechu desítkami tureckých strejdů a tet, kteří na rozdíl od nás rozhodně nejeví úmysl jít spát. A vůbec nejlíp se jim povídá na balkónku, jenž sousedí s naším pokojem. Já mám na tyhle situace už vycvičený reflex -- špunt do jednoho, do druhého ucha a hotovo. Markéta ale turecké krákorání nijak libě nenese. Nakonec však upadáme do komatu všichni. 
  
Třetí den našeho Hawary výletu byl transportní. Ze Silifke vyjíždíme po ránu (malý "look“ na  Jupiterův chrám z dob Římanů) směrem na dopravní uzel Alanya. Cestou stavíme u moře v hezounké vesničce Narlikuju, ve které je "sightseeting“: Jeskyně nebe a peklo. Do "nebe“ můžete sejít na návštěvu. Je to totiž mohutná propast oválného tvaru s jeskyní na jednom konci. Někdy v pátém století na jejím dně postavili malý byzantský kostelík. Do „pekla“ může být člověk pouze vhozen -- cesta tam nevede. Pád do hloubky více než sto metrů však bude značně nepříjemný. 

Po krátké exkurzi trávíme siestu v malé hospůdce (hrajeme v kostky) a vyčkáváme na jeden z mnoha busů. Jezdí každou chvíli a tak není na spěch. Načež ovšem následuje sedmihodinový transport do příhraničního města Antakya, odkud se pokusíme proniknout do Sýrie. Rádi bychom jeli přes noc (když už trávit čas v autobuse, tak ať to stojí za to), ale dopravci jsou jiného názoru. Zůstáváme. Alespoň jsme se pořádně nadlábli -- dali jsme si každý obrovský kus takového pizzoidního jídla. Bohužel cenově to vychází lehce dráž než u nás, takže pokud budeme pokračovat tímto způsobem, budeme zbytek výlet o chlebu a vodě. 

Procházíme se večer městem a trochu nás naplňují obavy ze zítřka. Přece jen -- Sýrie není podle našich sdělovacích prostředků ideální stát pro turistiku. Jak jsme se tenkrát mýlili! 
  
Čtvrtý den: 25. srpna 
Cíl dne -- Sýrie. Ráno jede poměrně dost autobusů. Naháněči nás poslali do omšelejšího, který s námi přepravuje pouhé čtyři další cestující, ale jinak je celý naplněn dekami a matracemi. Jak se blížíme přes kordony vojáků k hranicím, tak řidič u každé zátarasy předá balík dek coby úplatek. Je to takové odhazování zátěže jako v balónu. 

Hranice jsou -- jak to u podobných zemí bývá -- ostře sledované. Ačkoli se to nezdá, nalézá se zde předěl mezi NATO a nepřátelskou muslimskou zemí. Chatrče jsou ovšem na obou stranách hranic stejné. Pobyt zde trvá cca dvě hodiny a kromě pečlivého prošacování našich báglů (nepřátelské tiskoviny, zbraně, to studenti, za něž se vydáváme, pašují denně...) a obvyklé série tisíců razítek a stejného množství papírů se jiné komplikace nekonají. Za další hodinu již přijíždíme do první syrské zastávky Aleppo (Haleb). 

Máme s Jiříkem D. velkou radost, že Orient zůstal po dobu naší nepřítomnosti Orientem a že všechny naše povídačky, kterými jsme "krmili“ známé a přátele, tu opět platí. Šedivé domy, hromada starých aut, která minimálně respektují dopravní předpisy, ženoucí se za hrozného troubení po silnicích, chodci proplétající se mezi nimi, zkrátka vše, jak má být. I špína zůstala stejná, i ten zápach, každou chvíli jiný -- od čpění dýmu s vůní faláfilu až k těžkému puchu právě vyvrhnuté ovce. Dneska jsme hráli kanastu, jako vždy, a v posledním setu jsme my dva Jiří vydrtili družstvo děvčat. Vyhráli jsme přes čtyři a půl tisíce! To na úvod. A nyní návrat do Aleppa. 

Přijeli jsme a rychle se ubytovali na střeše jednoho hotelu, jehož jméno si ani za boha nemohu zapamatovat. Spát pod širým nebem se v tomhle vedru skutečně vyplatí. Pokoje se totiž přes den pěkně vyhřejí a v noci pak nastřádanou energii vybíjí. Přitom se nadá vůbec větrat (čtyřicet stupňů ve stínu a šedesát na slunci!). 

O jeden a půl milionovém Aleppu se říká, že je nejstarším obývaným městem na světě. Je staré osm tisíc let! No, mhouřím nad tím obě oční víka. Jednak tak nevypadá, jednak jsem to slyšel i o jiných městech na jiných kontinentech. Z památek jsme navštívili: pevnost na kopci, jejíž základy vznikly v desátém století před Kristem, velkolepou mešitu s padesátimetrovým minaretem, místní bazar (-> nákup prvních tretek), křesťanskou čtvrť. Nic moc, ale seznamujeme se s místním děním. 

Začali jsme pravidelně chodit do čajoven za vodní dýmkou a mastit karty či vrhat kostky, pojídat faláfí, melouny a další ovoce, pít džusy, tak oblíbené z Egypta. Kašleme na veškerá varování: jíme a pijeme všechno, vč. ledu a vody z vodovodu (jak napsala Markéta na pohled "z kanalizace“). Dojmy: 

Ve středu 27. srpna se přesouváme do Hamy. Naší přestupní stanice do hlavního města Damašku. Opět salašíme na střeše hotelu. Tentokráte ale nemáme nad hlavou nebe, nýbrž další rozestavěné patro. Hama -- malé město podél řeky Orontes -- je zajímavá především tím, že je malá a tudíž i klidná. Kromě toho je řeka, tedy spíše zapáchající stoka, obklopená několika dřevěnými koly, někdy i přes dvacet metrů v průměru, jež před lety dodávaly vodu do místních akvaduktů. Dnes už životodárnou tekutinu čerpají čerpadla, kola se však otáčejí dál. Přitom nádherně skřípají. 

V Hamě se také usazuje náš denní režim. Vstáváme kolem deváté, do dvanácti, do jedné chodíme okounět, pak se do pěti ukrýváme ve stínu před vražedným horkem, pak opět někam vyrážíme. Po osmé navštěvujeme čajovnu s vodními dýmkami, kde mastíme karty. Dva postřehy k Hamě.  

 

"Z Československa."
"Československo, za komunistu bylo moc dobré. Ja bojoval s Izraelem, před dvaceti roky! Československo nam pomahalo!"
"No, eh, hm..." 
"Teď v Československu kapitalisti. Moc špatní. Češi jsou moc špatní lidé!" 
Vodu nám přesto prodal.

Ve čtvrtek jsme provedli výpad na Crac des Chevaliers -- nejlépe zachovaný křižácký hrad v Sýrii. Je postaven na jediném místě, kde je rozumný průsmyk mezi horami, které se táhnou z turecké Antakye do Bejrůtu. Udatní rytíři tak kontrolovali pohyb mezi pobřežím a syrským vnitrozemím. 

Postavit tuhle pevnost trvalo sto let a žilo zde asi čtyři tisíce bojovníků. Nicméně stejně byli v roce 1271 vykouřeni sultánem Bajbarem. Jo, natáčeli tu něco filmaři. Pomocný personál jsme párkrát docela pěkně vytočili. 

Bolí mne břicho, dál budu pokračovat příště. 

Čekáme na autobus do Palmyry. Jelikož jedeme až za dvě hodiny, mám dost času na psaní deníku. Koupil jsem si příšerně sladkou červenou limonádu, zapálil cigaretu (je těžké nekouřit, když všichni kolem hulí jako fabriky a pořád vám nabízejí) a jal se psát. 

V pátek 29. srpna jsme měli Hamy dost a tak jsme vyrazili do Damašku. Hlavního města Sýrie. Damašek na mne zapůsobil pozitivně. Je to standardní arabská megapolis. Všude je všeho hodně, s hygienou si ruce nikdo neláme, zmatek nad zmatek. 

Právě se kolem nás vytvořilo takzvané kino. Připomínám, že pořád sedím na autobusovém nádraží. To si sedne pár domorodců, upřeně se na nás dívají a s úsměvem nás komentují. Prostě kino. Extrémně pak existuje ještě peepshow, ale o tom až později. 

Místní jsou ale skutečně velmi přátelští a sdílní. Spousta z nich umí obstojně česky či polsky -- zřejmě pozůstatky z dob komunismu. Ostatně máme tu jednu příhodu: 

Jdeme trhem, jen proto, abychom došli k asi největší místní památce Omajadově mešitě. O nákupy nám tudíž rozhodně nešlo. Přesto se na nás neustále vrhali nějací naháněči.

Zvlášť jedna dvacítka byla jak pijavice: 
Človíček: "Hello Mister, come with me to my shop. Silver, carpet, o.k.? Nice, cheap." 
Gábina: "No, we have not time."
Človíček: "Only see. Nice, cheap. It is near!"
Gabina: "Jdi do prdele, konečně už!"
Človíček: "Ty hovoříš čésky? Moje matka Polka. Pojď se mnou na čaj, dám ti dárek!"

Na a pak, že nám tu nikdo nerozumí. Pro velký úspěch tu mám ještě jednu historku: Hned první večer v Damašku jsme se díky přijatelné teplotě vydali na obchůzku našeho hotelu. Ušli jsme takovou míli a už se k nám jeden připojil. Neuměl vůbec anglicky, nicméně nás pomocí posuňkové řeči provedl zajímavými místy kolem mešity. Rozbořený chrám Jupitera, který tu nechali Římani, uličku s tureckými lázněmi (doufám, že je někdy navštívíme), velkolepou čajovnu a zeď mešity, kde jsou krásně vidět všechny etapy jejího vzniku. Nejdříve zde byl aramejský chrám (zmiňovaný ve Starém zákonu). Pak následoval římský Jupiterův chrám, vystřídaný bazilikou zasvěcenou Janu Křtiteli. Když v sedmém století dorazili do Damašku muslimové, přestavěli kus chrámu na mešitu a současně(!) dovolili křesťanům pokračovat v bohoslužbách ve zbývající části. V celku překvapivé, že?

Tohle uspořádání vydrželo přes sedmdesát let, až jeden z omajadských chalífů rozhodl, že se zde postaví ta největší mešita, která nebude mít v minulosti ani budoucnosti žádnou rovnou. Zpět k příběhu. Určitě vás nepřekvapí, že nás nakonec průvodce zatáhl do svého krámku. Specializoval se na kýčové dámské ozdoby z plastiku. Děvčata se tudíž ocitla ve svém živlu. Markéta, která se jinak bojí i cizích chlupů ve své vlastní hotelové posteli, se rozzářila: získala nepřehlédnutelné červené nehty, mašli do vlasů, kterou nosily ruské pionýrky v době nejtužšího stalinismu, nádherně odporný umělohmotný náramek, brož a čelenku. To vše zadarmo. Za odměnu si nechala človíčkem pečlivě vyčistit své nehty odlakovačem. Musel z toho být pěkně vzrušený, něžně se tak dlouho dotýkat krásné ženy. Gábina si svůj lak seškrábala (vlastnoručně) a tak vypadá jako drákula se specializací na temně fialovou krev. Konec večírku. 

  
Sobota

Trávíme další den v srdci bestie -- jak se dřív vyjadřoval ideologický dozor o zemi nepřátelského tábora. Tohle je země islámská, kamarádí se s Čínou a Palestinou. Nicméně k nám se jako bestie nechová. Lidi tu jsou hrozně milí, pozvání na čaj není nic výjimečného. Dopoledne si jdeme prohlédnout obrovskou Omajadovu mešitu. Neobyčejně zajímavou stavbu. Jak už jsme uvedli, postupně aramejský, římský, křesťanský a nakonec muslimský svatostánek. Celá mešita je obklopena obrovským bazarem, takže proniknout k ní zástupy lidí dá poměrně velikou práci.  

Uvnitř je však klid a příjemný chlad. Člověk si jen musí dát pozor, aby nešlápl do holubího hovna (jak se stalo mne). Omajadova mešita je zřejmě jedním z nejvýznamnějších poutních míst všech muslimů. Uchovávají zde spálené hlavy dvou svatých (a některých dalších částí těl). Jedna patřila Janu Křtiteli (byl zde prý dokonce upálen), druhá al-Husejnovi (synovi Aliho, jednoho z následníků Muhammada). Což je obzvlášť důležité pro Ši-íty. U mauzolea druhého z nich se odehrávalo vcelku pěkné náboženské šou. Lidé všeho věku s bázní vstupovali do malé místnosti na jedné straně se stříbrnou klecí, kde podle legendy uchovávají al-Husejnův popel. Klonili se, modlili, často pod přívalem emocí brečeli, líbali ozdobnou mříž a na závěr zapózovali pro rodinné album. 

Velká hala mešity se obešla bez breku. Byl zde klid, jen místní člen náboženské policie mi pokynul, abych se tam okatě neválel na zemi. 

V neděli jsme si určili dva cíle: muzeum a kopec. V hlavním syrském muzeu uchovávají těch několik málo památek, jež Evropané a místné překupníci nestačili ukrást. Po pravdě řečeno, je možná lepší, že tady nejsou. Pár hliněných tabulek, sochy, střepy, vlhká hrobka, kus mumie, mozaiky. Všechny sály působily chaoticky, popisky byly v arabštině, občas ve francouzštině a výjimečně v angličtině či němčině. Nikdy však dohromady. Tahle země prostě nemá tradici muzejnictví. Přitom to mohl být skvělý trhák pro všechny túristy. Nakonec se jediným pozitivním bodem návštěvy stala koupě přemrštěně drahých triček se starodávnou ugaritskou abecedou z třetího století před naším letopočtem. 

Druhým cílem byl výjezd na blízký kopec -- to, abychom se podívali na Damašek z výšky. Propletli jsme se -- nejdříve mikrobusem (= místní hromadná doprava), pak nožmo, mezi baráky, které byly na příšerně strmém kopci (sklon 45 procent) nalepeny na sebe jako vlaštovčí hnízda. Usalašili se na kamenném svahu a začali kochat. Z výšky vypadá Damašek úchvatně. Je vidět, že má jakýsi řád, nechybí mu dokonce zelené plochy. Člověk by ani neřekl, že zde žije šest milionů lidí.  

Brzo si nás všimli místní usedlíci a tak následovalo zákonité pozvání na kafe. Hostitelé byli milí, kořeněná káva dobrá, a přestože uměli pouze arabsky (sakra, asi bych se měl konečně naučit pár slovíček), vyměnili jsme základní informace. (Jméno, povolání a že je ta zahrada pěkná.) 

V dobrém jsme se rozešli a k večeru se začali připravovat na další přesun do Palmyry -- nádherných ruin v poušti. Dojmy: 

V pondělí, v den kdy u nás školáci opět zapadli do škamen, jsme se přesunuli do pouštní oázy Palmyra. Kdysi byla strategickou zastávkou na hedvábné cestě mezi východem a západem. Každá výprava zde platila mýtné a samozřejmě také za vodu a další nutné potraviny. V prvním a druhém století ji ovládli Římané, pro které se tohle město stalo hranicí s Persií. Navštívil ji například, alespoň z těch známějších, císař Hadrián. V té době dosáhla Palmyra největšího rozkvětu. Postavily se zde kolonády, rozsáhlé chrámy, impozantní pohřební věže -- vždyť zde také žilo několik desítek tisíc lidí. Pak ale přišlo povstání za nezávislost, vedla ho královna Zenobie, a totální zkáza města. (Zenobie nakonec zemřela v římském vězení.) 

No a právě ruiny jsem jezdí túristi obdivovat. Dokonce se říká, že jestli chcete v Sýrii navštívit jedinou památku, pak to musí být právě Palmyra. Mohu říci, že to fakt stojí za to. Obzvlášť při západu Slunce a pohledu z některého blízkých kopců. Vše se utápí naoranžovělé záři, nad tím se klene šedivě modré nebe. Sloupy značená hlavní třída, tetrapylon, divadlo, u obzoru pohřební věže, které kdysi obsahovaly ostatky nebožtíků. Působilo to mysteriózně – tak nějak si představuji pouštní planetu Dunu. Fantastické na tom je, že zde nejsou téměř žádní túristé. Člověk se prostě sám toulá mrtvým městem. Dojmy: 

Ráno jsme dokončili prohlídku Palmyry: nakoukli jsme do chrámu "starého Bely“ a muzea. Ani jedna z atrakcí nás nezaujala. Takže jsme kolem poledne nastoupili do autobusu a vydali se zpět do Aleppa. Naše původní verze cesty přes pouštní město Dar-ez-Zour jsme z tepelných důvodů zrušili. Kromě toho nás Lonely odradila -- spojení je prý na této trase jako Noční můra v Elm Street. Naše nová trase via Homs je naopak velmi frekventovaná. 

Nalodění do autobusu bylo zpestřeno prohlídkou tajné policie. Všechno prosmejčili, bombu co vezeme nenašli a tak jsme mohli vyrazit. To, že to byla hororová cesta, jsem už naznačil. Teda, byla na úrovni některých předcházejících -- méně pohodlných. Seděli jsme úplně vzadu, skrčeni v nepřirozené poloze a užívali si výhledu na kamenitou poušť. Mně, odpůrci pohodlného cestování (ne že by mi to vadilo, ale je to dost drahé) bylo tudíž blaženě. Obzvlášť, když pustili songy. Tak fantastickou arabskou hudbu jsme ještě neslyšel. Něco na úrovni Velvet Underground či Doors. Psychedelická hudba, vedro, atmosféra arabského autobusu, myšlenky probleskující hlavou... 

Přestup v Homsu byl značně zmatený. Nádraží je mimořádnou koncentrací špíny, bordelu a chaosu. Není divu, že když jsme se do toho zvěřince vypotáceli se ztuhlými koleny a bolavými hlavami z vedra, a vrhlo se na nás několik naháněčů, kteří nás postrkovali od jednoho autobusu k druhému, tak nám naše nervy hrály nejmíň symfonii. Odnesl to nakonec arabský capart, jenž se na nás stále lepil v naivní víře, že nám prodá sadu šesti skleněných popelníků. Seřvali jsme ho s Markétou chudáčka tak, že snad i rozuměl těm nadávkám. Nakonec jsme se ale šťastně ocitli v aleppském hotelu, jehož jméno si pořád nedokáži zapamatovat. 

Druhý den se již začínají ozývat první náznaky únavy z výletu. Projevují se tím, že asi hodinu neustále poleháváme a nejsme schopni rozhodnout, kam se podíváme… Něco je moc daleko, něco moc blízko a tak dokola. Po poradě s recepčním vyrážíme na Qalát Džabar, hrad na břehu eufratské přehrady. V plánu máme i přespání tamtéž. Trochu ochabuje náš cit pro levné cestování a tak tam jedem nejdražším autobusem z možných. Měl i fungující klimatizaci -- no fuj!!! Bez komplikací pak přestupujeme na minibus k hrázi přehrady. Toť konec naší cesty. 

Přehrada je totiž hlídanou vojenskou oblastí -- co v Sýrii není -- a vojáci, i když milí, jsou vojensky tupí. Takže vysvětlování, že jedeme na hrad na druhé straně přehrady, že jejich pomoc ani ochranu nepotřebujeme, že stopovat umíme, že nemáme v úmyslu provádět diverzní ani ideologické pletichy v jejich oblasti, připomínají jen známá přísloví o házení hrachu, perel či jiných drobných předmětů. Postupně nás řádně dle subordinace předávají vyšším šaržím, nicméně prvotní podmínka k řešení situace není splněna = nikdo z nich neumí anglicky a ani naše znalost arabštiny se za tu chvíli nezlepšila natolik, abychom byli schopni rovnocenně vyjednávat. A tak zatímco se zelené mozky upřímně snažily vyřešit naši situaci a nabízely nám mnoho řešení (možná i funkčních -- kdybychom jim rozuměli), tak u nás zvolna klíčila rezignace. Takže jsme ukončili prohlídku syrské vojenské základy (agent 007 by měl z našeho nenápadného převleku za potulné cestovatele velkou radost) a s prohlídkou hradu Qalát Džabar se rozloučili. Koneckonců -- je to jen hromada kamení. 

Koupání nás ale nemine -- přehrada "Lake Assad“ (podobně jako i jiní diktátoři, má demokratický prezident Assad tak svoji vodní plochu) se modrala pod městečkem a jakoby říkal: "Pojď se vykoupat, pojď.“ Jenže ouha -- přístup k ní je poměrně strmý a v jedné neopatrné chvilce se v přehradě Markéta ocitla málem oblečená i s batohem. Na mou upřímnou poznámku, ať si dává pozor, protože by mne jinak její rodiče zabili, reagovala velmi nelibě. Inu upřímnost se nevyplácí. Voda je super a vzhledem k tomu, že je to naše první koupání během výpravy, tak nám ani nevadí houstnoucí davy zvědavců. Obvyklé kino, v tomto případě peep-show. Podstata jejich rentgenových pohledů na naše děvčata je až nehezky zřejmá. Rozešli se přesně v okamžiku, kdy se ukázalo, že "zlatý hřeb“ programu -- rozuměj převlékání -- odpadá. Markéta je ale nechtěla ochudit, a tak alespoň konečně opravdu spadla ze skály. Nic se ji nestalo -- budu živ. 

Oproti pochmurnému tónu Lonely planet o obtížnosti přesunu zpět do Aleppa, nám žádné problémy nenastaly. Jedeme už zase starým dobrým busíkem narvaným domorodci a za slušnou cenu to máme i s hádkou. Co více si přát. Poučení č. 481782: Peníze, zejména velké bankovky, za cestu dávat pouze průvodčímu. Podrobněji vysvětlí Jiří Dušek... Vracíme se sice do hotelu o den dříve, recepční se směje, ale na druhou stranu budeme mít o jednu šíšu a kanastový večírek navíc. A to taky není k zahození. Howg! 
  
4. září 
Píseň dne: Jerrym ó Jerry, to je dívka má, nana na na na nana a vychování má! Z neznámého důvodu si ji stále zpívám. 

9.15: Probouzíme se. Před 27 let a 2 a 3/4 hodiny mě maminka porodila. Zapíjíme to posledními hlty koňaku. Happy birthday to me! (Však ono ti brzo sklaplo -- poznámka druhého J.) 

10.00: Vstávání nám trvá déle a déle. Pravda, trochu komplikováno tím, že nás stále sleduje jakýsi přiblblý voyeur (zaměstnanec hotelu), který je schopen dívat se z jednoho metru, jak si čistím zuby. Chodíme proto vždycky ve dvou, podobně jako vojenské hlídky.

11.00: Máme koupené lístky do Turecka, posnídali jsme hrozny a míříme na bazar rozfofrovat naše syrské finance. Mastný trh dnes páchne obzvlášť výživně. To se lidé pomějí. 

11.30: Bolí mě hlava, nohy a před očima mám žluté mžitky. Právě jsme své drahé Markétce zakoupil za 65 dolarů nejdražší mosazný prstýnek na světě. Po půl hodině se rozpadá a my zjišťujeme, že nemá cejch. 

12.00: Prodavač nám prstýnek opět složil (v té souvislosti se mi zjevila Záhada hlavolamu) a ukazuje nám cejch. Nezbývá, než tomu věřit. J. D. bleskurychle pokřtil tento šperk na "okapovou rouru za 65 dolarů“. Trapák. Původní cena okapové roury byla 90 dolarů! Pokud to zlato je, pak je to největší obchodní úspěch v mém životě. Pokud ne, tak pravý opak.  

12.30: V megalomanském vytržení jsme zakoupili pět mycích hub (houb) z mořských hub (houb) a 4,5 kila karkáde. Co s tím budeme dělat, to nikdo neví. Gábina říká karkade  gargano, Markéty se raději neptám. Kromě toho máme ještě několik prstenů. Asi stejný shit jako ten můj (resp. Markéty, ale levnější. 

14.00: Šmírák v pravidelných intervalech šmíruje a my se chystáme do tureckých lázní. 

17.00: Strávili jsme s Jiříkem příjemné odpoledne v tureckých lázních. Ve své době musely být hezké, ale časem trochu ošuměly. Chlapík z hotelu nám trochu objasnil jejich historii: Arabové myšlenku lázní, coby široce dostupné hygienické stanice, převzali a zdokonalili dle římského vzoru. Dlouhou dobu byla koupelna v domácnosti naprostým šafránem. A tak lidem nezbývalo než se jednou za týden, většinou s celou svoji rodinou, vydat do lázní. Byla to taková společenská událost. Pilo se, jedlo, hrála hudba. V komplexu trávili někdy i celý den. Lázně do Evropy importovali ve středověku Turci. Proto se jim dnes říká turecké, i když správně by měly být spíš arabské. A teď jako to probíhalo uvnitř: Nejdříve jsme se namydlili olivovým mýdlem, opláchli se a pak cachtali v bazénku. Arabský personál byl trochu laxní a tak jsem masáží prošel jenom já. 

Tou dobou ovšem děvčata prožívala své znovuzrození. Co nám vyprávěla, tak jejich arabská masérka evidentně neměla ráda bílé ženy. Konečně poznaly podstatu přísloví "sedřít z někoho kůži“ a taky, že drátěnka se nepoužívá jen na nádobí. Když z Markéty při třetím drhnutí paní olupovala pracně opálenou kůži, tak šla kolegyni ukázat, jak jsou ty bělošky špinavé. Inu Markétko, v Litoměřicích jsi možná nejčistší, ale na Aleppo je to málo. Takže tak. A za věrné služby si metráková matrona vzala náš šampon. Protesty během celého očistného procesu přijímány nebyly. Chcete-li tedy svoji ženu odměnit za výjimečný výkon, a nebo trochu poškádlit, určitě ji pošlete do lázní. Na to jen tak nezapomene.  

17.30: Kupujeme si s Jiříkem olivové mýdlo. Postavím ho na poličku Markétě pro výstrahu. Voyeur je vytrvalý, jak se sluší a patří. Zlato je snad pravé -- resp. zatím se neodlupuje. 

20.00: Opět sedíme v čajovně a mastíme karty. Prohráli jsme s J. D. o 1000, ale jak se říká: „Neštěstí v kartách, štěstí v tureckých lázních.“ 

22.30: Po šíše se mi bude stýskat. Starý vrchní se s námi loučí a podivuje se nezvykle vysokému spropitnému (bohužel Gábina si stále plete syrské bankovky). Couráme Aleppem a nezbývá než konstatovat, že to tu bylo fajn. Jen doufám, že se syrští celníci nerozhodnou pobyt prodloužit. Zas tak fajn to tu nebylo. 

Poznámka na závěr dne: S železnou pravidelností v okénku vedle mé hlavy vždy okolo čtvrté ráno, hlasitě hulákají nějaké ženské. Možná tam je bordel a ony počítají výdělek. Na každý pád už neriskuji a špunty do uší si dávám předem. 
  
Dnes v informačním vakuu, jenž nás provází na cestě, zasvitlo malé světýlko. Celých dvacet minut jsme strávil na Internetu (a vyplázl za to 500 tisíc tureckých lir). Kromě nezbytných pozdravů jsme se s Gábinou také marně pokoušeli zjistit, jak zemřela britská princezna Diana. Neúspěšně. Noviny jsou toho plné, ale přečtěte si je, když jsou v turečtině. Vedle mne sedí kočka a její oči mi připomínají, že bych se měl věnovat předcházejícím dnům.

Takže se vraťme zpět do Aleppa. 

Když Jirka II. popisoval naše poslední pokuřování vodní dýmky, ani nevěděl, jak se mu stal tenhle večer osudný. V ten okamžik, resp. možná také během noci, mu totiž někdo šlohl jeho nový fotoaparát, bratru za deset tisíc korun. Černou rukou byla zřejmě ta šmízácká mrcha z hotelu. Bohužel zjistili jsme to až při našem příjezdu do Turecka. Po telefonátu nám sympatický recepční (z hotelu, jehož jméno si nepamatuji) sice slíbil, že voyeura chytne pod krkem, ale příliš nadějí do toho nevkládáme. Na Sýrii a vůbec islámských zemích je sice sympatické, že se zde skoro nekrade, my jsme se ale stali svědky oné výjimky potvrzující pravidlo. (Je však nutné přiznat, že jsme se místy chovali značně lehkomyslně.) 

Teď už se ale Jiří se ztrátou vyrovnal a láskyplně předčítá Markétě anglická slovíčka z učebnice pro samouky. Musím však uvést, že stejnou bichli měl před dvěma roky v Egyptě a že opět začíná na první straně. 

Přesun do Turecka byl skutečně bezproblémový. Po dvaceti čtyř hodinách jízdy jsme se ocitli v centrální Anatolii v bájné Kappadokii. Před deseti miliony roky zde soptilo několik sopek, jež pokryly rozsáhlé okolí lávou. Voda a vítr pak v křehké tufě vymlely nádherná údolí. Mnohem později přišli lidé (snad už čtyři tisíce let před Kristem) a začali zde kutat a vyrábět skvělé skalní a podzemní příbytky. 
V jedné takové dutině bydlíme... Právě jsem dostal pozvání na rakiji (anýzovka), pokračovat tudíž budu později... 

...Večírek se poněkud protáhl. Spolu s majitelem hotýlku, který jinak funguje coby noční hlídač skalního města, jsme vyzunkli jednu lahev, vykouřili veselou cigaretu a zblajzli kupu zákusků a ovoce. (Rakiji nám druhý den započítal k účtu. Inu jsme v túristické oblasti, kde není nic zadarmo.) 

V jedné takové dutině, předělané na malý rodinný hotýlek, nocujeme. Spaní zde má jednu podstatnou výhodu. Není tu okno a tak se náš spánek nijak neomezuje. Sluníčko ani hluk nás nevzbudí a tak zatímco první noc chrupeme deset hodin, druhou jsme to vytáhli na dvanáct. 

Celé naše okolí je pokryto nádhernými, dnes už převážně opuštěnými, skalními domy. Naprosto fantastická jsou ale podzemní města. Dvě z nich jsme navštívili na vlastní oči. To hezčí v Derinkuli: Uprostřed vesnice, na úplné rovince tam, kde by to nikdo nečekal, je vstup do tajemného rozsáhlého podzemního labyrintu. Před více než dvěmi tisíci roky zde v nejméně devíti patrech pod sebou žilo, milovalo se, rodilo a umíralo jedno malé okresní město. Dvacet tisíc troglodytů zde mělo všechno: obývací pokoje, kuchyně, stáje, svatyně, vodárnu, sýpky, dokonce i hřbitov. V případě ohrožení stačilo zavalit pár vchodů ohromnými kamennými kotouči a z města se stala nedobytná pevnost. 

Procházet se, tedy spíše prolézat, podzemním městem je skutečně zážitek -- obzvlášť pro klaustrofobika. Všude samé výklenky, úzká schodiště, vertikální a horizontální šachty. Za chvíli nevíte, kde jste. Prostorem se nesou zvuky lidí, kteří mohou být i sto metrů od vás. Až mrazivě ponurá akustika.

Abychom si trochu vyspravili náladu, prozradila nám cestou Markéta ftip, jenž vymyslela ve svém nedávné dětství: Jedna paní neumí vůbec vařit až dostane strach, že si ji kvůli tomu nikdo nevezme. Jednou si ale řekne, že už to tak dál nejde a pokusí se upéct bábovku. Samozřejmě ji připálí. Přesto ji ale pocukruje a zavolá na jednoho kolemjdoucího pána, aby ji ochutnal. Ten ji bezeslova celou sní. "Chutnala vám bábovka?“, zeptá se paní poté. "Ne, já jsem měl hlad!“, odpoví. (Následuje smích.) 

Ale abych si nedělal srandu jen z Markéty. Večer jsme zašli do jednoho z mnoha restaurací na něco k snědku. Hroznového vína a jablek, které tady všude kolem rostou, jsme už totiž měli dost. Já, Jirka a Markéta jsme si dali makaróny. (Nedoporučuji. Jsou studené.) Gábina, jenž se snaží bezvýsledně zhubnout, si objednala pilap a dostala -- hrstku prosté uvařené neslané nemastné rýže. 

Kromě toho do našeho odjezdu z Göreme někomu věnovala troje kalhotky a jednu podprsenku. Něco ji ze šňůry na prádlo šlohli, něco tam zapomněla sama. Jo, zatímco v předcházejících dnech děvčata bojovala se zácpou, nyní mají opačné problémy. Hodnota akcií  Reasecu (protisračkového prášku) tak na místní burze zázračně stoupla. 

  
Nyní sedím na autobusovém nádraží v Nevšehiru. Právě skončilo vyvolávání z minaretu. Za půl hodiny odjíždíme do prý nádherného údolí Ihlara. Změna států (Sýrie -> Turecko) se projevila na několika věcech: Ta našim kůžím nejbližší je teplota. Zatímco v Damašku jsme nemohli vedrem ani usnout a téměř nonstop se z nás řinul pot, tady večer a v noci "klepeme kosu“. Je tu taková zima, že se nám kouřilo od pusy! Naše šusťákové bundy, rifle a flanelové košile tak konečně došly k užitku. Na druhou stranu, ve dne je tady pořád pěkné horko. 

Také úroveň měst prošla metamorfózou. Známou špínu, hluk a chaos, tak typické pro arabské země, vystřídal relativní pořádek. Přesto ale nechápu, jak může chtít Turecko do EU. Vzhledem k příšerné inflaci, úrovni služeb atd. na to ještě nějaký čas nebude mít. Je tady ale svoboda tisku (relativní), lidé bez zábran hovoří o politice a v hotelové posteli před vámi ještě nikdo nespal. Tyto pozitivní vlastnosti však mají jeden negativní dopad: je tu draho! Ceny jsou stejné, ba i vyšší než u nás. A nemají tu vodní dýmky. 

Něco musím na Duška bonznout. Absolutně si nepamatuje názvy tureckých měst. Chvilku jsem myslel, že je komolí schválně, ale on je píše blbě i do deníku! A to si říká inteligent! Kajmaklu, Derinkuju -- nechápu, co je na tom k nezapamatování! Zpět, pět... 

Ráno již trávíme v takovém "rychlokvašném“ penzionu kousek cesty od vchodu do údolí Ihlary. Hotel vypadá na pohled hezky, ale: Dveře se zavírají tak, že se nedají otevřít, z balkónu trčí jakési tyče. Záhy se ucpal odtok ze sprchy -- děvčata tak z našeho pokoje vytvořila malý bazének. V téže místnosti je i záchod, čili je fajn tam sedět s nohama po kotníky ve špinavé vodě. Na druhou stranu máme poprvé ubytování i se snídaní. 

Kousek historie. Údolí Ihlary je asi tři sta metrů široký a sto metrů hluboký kaňon vymletý řekou v měkké hornině. Byl obydlen již v dávných dobách, ale bylo to především jedno z prvních center křesťanství -- tedy v této byzantské kultuře. Do skal je vytesáno několik desítek kostelíků, místy i se zachovalými kresbami. A to je ta atrakce. Konec historie. 

My se bavíme tím, že prolézáme nejen kostelíky, ale i dutiny, chodby -- zkrátka všechno, co tu křesťani vykutali. Je to ohromná zábava, navzájem se vytahovat do vysoko položených chodbiček, a naopak se plazit v již zasypaných prostorách. I když upřímně řečeno představa gotických chrámů nemá s těmito maličkými kostelíky (většina místností má jen několik metrů) příliš co společného. Je vedro jako obvykle, a tak si opakovaně chladíme nohy, Jiřík pás a Gábina (blázen -- voda je ledová) celé tělo. Jiří D. též obě boty. Odpoledne vyrážíme s Jiříkem za snapshootingem -- rozuměj fotografovat přilehlé krajinky. Mám od Markéty zapůjčený její foťáček Canon. Takový ten lepší Dirkon, co má závěrku, čočku a film. Změna musí být. Večeříme tuny chleba s máslem a různě se škádlíme. Například zavíráme nahého Jiřího D. na balkón. On mě bije ručníkem. A tak dál. 

Dnes je ani nevím kolikátého. Ráno jsme se o půl sedmé vypotáceli z hotelu a po několika hodinách se přesunuli do půlmiliónové Konji. Cesta byla šedivý průměr, zpestřený pouze pohledem na smrtelnou autonehodu. Řidič, chudák, tam prý ještě seděl. Z nádraží v Konji, díky anglicky mluvícímu personálu (to je u nás nepředstavitelné, že?) se přesouváme do příšerně drahého hotelu, který je jinak standardně špinavý, vč. páchnoucích záchodů. 

Město na mne příliš nezapůsobilo. Nějaké staré mešity a mauzolea (v jednom měli jako relikvii vousy -- já říkal chlupy -- proroka Muhammeda), pár krámů a jinak nic. Už jsme zkrátka přepamátkováni. Markéta pokračoval ve své prstýnkové mánii a tak si za dva a půl milionu koupila další mosaznou rouru. (Cha, chá.) 

Já koupil spolu s Jirkou sekundové lepidlo na naše spojitě se rozpadající sandále. Tento skvělý nástroj nám vzápětí posloužil coby dokonalá pomsta v předražené restauraci, kterou jsme navštívili v rámci večeře. Přilepili jsme jim ke stolu slámku. Večer jsme zašli na obligátní partičku karet. Musím uvést, že jsme (J a J) při poslední hře uhráli téměř šest tisíc bodů (cha, chá). Cestou do hotelu nás odlapil jeden chlápek původem z Azerbajdžánu (či jak se to píše), pak student turecké historie a nakonec prodavač nomádských a jiných venkovských tretek (pořád jedna osoba). 

Nejdříve vedl idealistické řeči, které běžně slýchávám v hospodě po pátém pivu, pak nám nabídl něco k prodeji. Zůstalo u jablečného čaje (je skvělý), jenž byl zadarmo. Při prohlížení výlohy jeho kvelbu jsem si ale uvědomil jednu hrůznou věc. Tretky, které tam měl vystavené, jsem už někde viděl. Ano, pak se mi to vynořilo před očima. Viděl jsem je v Egyptě, Sýrii dokonce i v Indii a Nepálu! A pak mi to došlo.

My všichni, cestovatelé našeho druhu, se pohybujeme v imaginárním světě řízeném nadnárodním kartelem. Jeho bossové pochopili, jaké blbosti máme rádi: přívěsky, náramky, korálky, tašky, řemínky, šátky, čaje... a zaplavili s nimi celý svět. Ten se tak stal hrozivě unifikovaný. Pomóc, nevím jak dneska usnu! Jsem v zajetí monopolu. 

Jo, ještě musím uvést jednu důležitou informaci. Konja je sice v lecčem před námi, ale přeci jenom jsme pořád v arabské zemi. Ani za boha se nám nepodařilo vyměnit peníze. Směnárny tu prostě cestovní šeky neberou a banky mají přepážky zavřeny již v pět, i když jinak jsou otevřeny až do šesti. Ráno pak do desíti i jedenácti čekají na pokyny z ústředí. 

Na úplný závěr popisu dne uvádím popěvek, jímž jsem oblažoval naši výpravu: Sonny, tú du du tú dú tu du. 
  
Za to, že jsem si při posledním zápisu do deníku dělal srandu z Konje, pěkně se mi pomstila. Druhý den dopoledne jsem totiž zažil mírně infarktovou scénu s výměnou šeků. Kdo by to byl řekl, že? Thomas Cook, American Express a podobné šeky platí po celém světě. Projel jsem Egypt, Indii, Nepál i Sýrii a nikde s nimi nebyly problémy. Zpravidla za ně byl dokonce lepší kurz než za hotovost. Bohužel výjimkou je právě tato země směřující do Evropské unie -- obzvlášť Konja. V případě, že se to Turecku podaří, pak jsem rozhodnut upálit se veřejně na náměstí ve Štrasbourgu. Tak tedy, co se stalo: 

Byl jsem vlastníkem stodolarového cestovního šeku Thomas Cook a jal jsem se ho vyměnit za místní inflační měnu. Tři směnárny vedle sebe mne odmítly a svorně poslaly do banky naproti. (Jméno si už nepamatuji.) Tam mne také odmítli a doporučili další banku. Zde se situace opakovala. V té třetí to už Jirka II. nevydržel a začal tvrdě útočit, kde tady máme ten zatracený šek vyměnit. Vysvětlení úředníka nás ohromilo. Jelikož se v poslední době objevily padělky, většina bank přestala šeky přijímat(!) -- to jako kdyby odmítli přijímat stodolarové bankovky. Který peněžní ústav by Thomase proplatil nevěděl, nejjednodušší prý bude, když zajdeme do obchodu s koberci či zlatem. Už vidím, jak nám jen tak, aniž si něco koupíme, vymění peníze. Tohle nám poradí úředník velké banky! 

No nic, nějaké peníze jsme měli a tak jsme vyrazili na autobusové nádraží a odtud do Denizli. Jelikož jsme měli hodinu čas, vyšel jsme na průzkum a hledal další banku. Narazil jsme na celou ulici bank! Situace se ale opakovala, nicméně druhý Jirka náhodou našel malinkou Ištar banku, kde cestovní šeky brali jako úplnou samozřejmost. 
Ihned jsem se do ní vrhl a byl vzápětí schlazen. Šek by rádi vyměnili, ale bohužel jim zrovna spadl počítačový systém, který bude nahozen až odpoledne. Nám však zbývalo pouhých tři čtvrtě hodiny do odjezdu autobusu. Milá úřednice nám však doporučila protější banku, která šek také ráda proplatí. Vyměnila, ale jednoduché to nebylo. Thomase Cooka tu viděli poprvé v životě. Dokonce si donesli slohy, kde měli oxeroxovány různé jiné šeky, nicméně ten náš tam nebyl. Situaci ale zachránila značka MasterCard, jenž je na tomto cenném papírku uvedena. Stejnou značku kreditních karet vydávala i tato baňka. Následovalo nezbytné volání někam do ústředí, důkladná kontrola pasů, vypisování na psacím stroji... atd. Čas samozřejmě utíkal. Asi dvacet minut před odjezdem bylo rozhodnuto: šek proplatí, ovšem za značně nevýhodný kurz (1 USD = 164 000 TL, keš 1 USD = 170 000 TL). Bylo mi to jedno, kýval jsem, jen ať mi proboha dají ty peníze. Aby to bylo napínavé, chvíli to vypadalo, že jim také spadly počítače (pod stůl). S Jirkou jsme začali plánovat katastrofické scénáře. Šek byl podepsán, odatumován, musel se tudíž dneska proplatit. Za čtvrt hodiny nám ale odjížděl autobus, na nádraží čekala děvčata (bez lístků) a vůbec nevěděla, co se s námi děje... Rosila se čela, ale nakonec tiskárna zavrčela a úřednice přede mne vyskládala kýženou sumu. Shrábl jsem ji spolu s pasem a utíkal na bus.

Stihli jsme to akorát a vyrazili na dlouhou, předlouhou cestu. 

  
Pausa v psaní deníku se již povážlivě protáhla, a tak dnes musím psát chca nechca, jinak mi Dušek nedá pokoj.  Po sedmi hodinách jízdy jsme se vypotáceli ve 250tisícovém Denizli. Město je z cestovatelského hlediska zajímavé pouze tím, že je blízko jedné z atrakcí Turecka: termálních  pramenů Pamukkale. Po ne příliš příznivých cenách v Konje (pokoj dva miliony TL = 13 USD) jsme se rozhodli, také úspěšně realizovali, cenu stlačit na 500 tisíc za pokoj. Smlouvání naštěstí není obtížné, většina hotelů zeje prázdnotou. Jak nás poučil majitel penzionu v Göreme, je teď relativní okurková sezóna mezi dvěmi nápory turistů v srpnu a říjnu. Což se nám samozřejmě líbí. 

Bohužel "okurky" se projevují na některých provozovatelích služeb neblaze a své peníze získávají za každou cenu. Příklad. Tuctová občerstvovna, která vyrábí pide (levnou obdobu pizzy). Cena 150 000 TL za kus je na místní poměry dobrá. Dáme si čtyři porce i s nápoji. Očekáváme tak cenu okolo 600 tisíc TL. Omyl. Cena je nám s úsměvem naúčtována ve výši 1,6 milionu TL! Jenže my nejsme v Turecku první den, takže se z problému vyvrbila docela slušná hádka. Bohužel první, komu povolily nervy, jsme byli my. Ale skandál se nám podařilo udělat pěkný. Doufám, že jsme tomu krkounovy alespoň trochu ukrátili život.

Mimochodem, měl po ruce dva argumenty. První: Cena uvedená na lístku je za menší pizzu (leč Turek vedle nás platil normálně a měl stejnou), a vůbec naše pide bylo celkově kvalitnější. Druhý: Co to pro nás cizince je, vždyť je to pár marek. 

Ano, byl to kretén. Rozčílil se sice, ale své peníze dostal. Alespoň chápeme, jaké je to pro cizince u nás v Praze, kde jsou spojitě odíráni na každém kroku. 

Naštěstí morální zadostiučinění přišlo druhý den. Sedíme v dolmusu (= mikrobusu) na Pamukkale už půl hodiny a řidič právě oznamuje: "Je vás tu málo.“ (Asi deset lidí.) 

"A tak budu ještě čekat. Když ale zaplatíte místo 100 tisíc lir dvojnásobek, tak pojedu ihned.“ Během několika minut jsme nasraní s Jiříkem objevili minibus, který nás za poloviční cenu odveze do Pamukkale ihned. Zbývalo pouze dokončit sladkou mstu a hlasitě to sdělit všem ostatním turistů. 

Ejhle změna! I původní minibus byl ochoten vyrazit hned. Tůůdle! No, ušetřili jsme pár peněz, ale potěšilo nás to moc. Historicko-geografická poznámka: Místo zvané Pamukkale je oblast tektonického zlomu, kde na povrch vytékají minerální prameny bohaté na vápník. Jak voda stéká ze skály, soli se usazují a vytvářejí bílý travertin, který na mnoha místech (ale zdaleka ne všude, jak se zdá s pohlednic) tvoří krásná jezírka. Samozřejmě se to líbilo i starým Řekům a Římanům, takže v okolí je spousta ruin (divadlo, chrámy...). Konec poznámky. 

Celá ta nádhera -- opravdu, pohled na bělostný svah uprostřed šedivých hor je moc pěkný -- je nyní více méně zavřená, jelikož by ji jinak davy turistů srovnaly brzo se zemí. Přístupná je cesta jdoucí nahoru a kousek svahu. Přitom je tu zajímavé opatření: Aby se travertin co nejvíc šetřil, je nařízeno chodit po skále jen bez bot -- a je to poměrně zábavné sledovat nakyslé pohledy mastňáků, jak s bolestivou grimasou chodí bosi po nerovném povrchu. Zaplatili tolik peněz a teď tohle! Voda je opravdu teplá a i když jsou jezírka mělká, nebránilo to Jiříkovi D., aby se tam vyrochnil za přihlížení asi tří zájezdů. 

Ruiny patří ke standardní antice, nejzajímavější je jedovatý pramen v plutonově chrámu (asi sirovodík či oxid uhličitý), který je sice zahrazen, ale několik túristů zábranu zdolalo a přiřadilo se tak k dlouhé řadě obětí tohoto přírodního jevu. 

Tím byla prohlídka Pamukkale u konce a my za několik hodin vystoupili v cílové stanici našeho výletu -- přímořském letovisku Beldibi asi třicet kilometrů od Antalie. Lonely Planet o něm píše s despektem, jako o centru plážové túristiky a pro cestovatele naprosto nezajímavém místě. Jenže my jsme již přepamátkováni a hodláme se pouze válet. Na tomto przypadku jsme si lepší místo vybrat nemohli. Hotýlek je na poměry, ve kterých jsme se dosud pohybovali, velmi pohodlný, dávají tu dobré snídaně a večeře, dokonce máme i bazén. Jen jednu vadu to tu má -- české túristy. Ne, že bychom byli super nesnášenliví, ale s některými jsme se rádi potkávali jen u snídaně a večeře. 

Kupříkladu slečna, kterou budu pro lepší zapamatování nazývat "„tlustá kráva“. Její hmotnost není nikterak důležitá (patrně pro ni, protože své metrákové tělo vystavuje v plavkách nahoře bez). Byla první, na koho jsme natrefili, tak jsem se ptali, jak to tu chodí. Odpověď: "Všechno je hnusný, snídaně i večeře, všichni po tom serou. Hotel je debilní. Nedá se tu vůbec nic dělat, už se těší domů.“ No comment -- resp. tlustá kráva. Snídaně jsou fajn, na večeři je teplé jídlo + švédský stůl s ovocem, spoustou skvělých salátů, masem a dalšími dobrotami. A náš program pobytu? 

  
So., út., čt.:

Po snídani se jdeme vyvalit na plage k moři. To je slané až moc, tudíž krásně nadnáší a zároveň je i neobyčejně klidné. Okolo oběda se přesouváme k bazénu u hotelu (tou dobou je tam málo lidí). Zde trávíme čas do večeře blbnutím -- s míčem, madračkami i bez -- a opět se dle stanoveného plánu válíme. Pak obhlédneme místních pět a půl shopu (plné blbostí a drahé), načež se jdeme navečeřet. Pak jdeme na točené pivo a mastíme karty. Tento program byl uznám jako nejvýhodnější, tudíž nemá nikdo potřebu ho měnit. I když se samozřejmě může kdykoli proložit spánkem. To byl náš týpiše program na So., út. a čt. Jelikož ale nejsme jen přiblblý plážový povaleči a na rakovinu kůže už máme dostatečně zaděláno, podnikáme i další akce. V neděli jsme se zúčastnili (dobrovolně -- ach, jak jsem toho litoval) zájezdu organizovaného naši nekrachující cestovkou DEAD-Tour.

Nikdy v životě jsem nic podobného neabsolvoval a tak jsme byl na návštěvu nákupního centra, malých vodopádů a blízké Antálie vcelku zvědavý. Záhy jsme byl vyléčen -- mohlo mne to ale napadnou už dřív. Celá ta šou měla s poznáváním historicko-přírodních krás jen málo společného. 

Vodopády a město byli jen takovou záminkou, jak nás dostat do "nákupního centra“. Mýlil by se ten, kdo by předpokládal, že se jednalo o obdobu Prioru, K-martu, Tesca apod. Byla to taková továrna. Továrna, která na jedné straně neustále nasávala turisty. "Prohlídku“ zahájilo pětiminutové povídání o výrobě hedvábí z bource morušového. Následovala dvouhodinová předváděčka koberců s komentářem ve stylu "herbalife“. Pak jsme si je mohli koupit. Neříkám, že nebyly pěkné, ale díky cenám (500 až 10 000 DM) pohádkově nedostupné. 

V další fázi nás transportovali do haly s koženým a zlatým zbožím. Abychom neměli pocit, že jsou pro obchodníky zajímavé jenom naše peněženky, měli opět přichystanou agitku. Tentokráte v podobě třistasekundové módní prohlídky, kterou zvládli čtyři holohlavé ženy, jeden nevím co a deset kabátů, z nichž zapomněli sundat visačky. Pak jsme mohli zuřivě nakupovat příšerně drahé kožené bundy a další blbinky (Jirka si koupil v Konji pásek za 3 USD, tady ho měli za 22 USD!) To bylo všechno. Na druhé straně "továrny na vyprazdňování peněženek turistů“ nás to vyplivlo do autobusu.

S ním jsme se přesunuli k vodopádům, na jejichž prohlídku jsme měli třicet minut (přitom byli móc pěkné), na oběd s předraženými nápoji a nakonec na hodinový exkurs do Antálie. Zde jsme to už nezvládli a odpojili se od paďourského zájezdu. Antálii jsme prolezli sami, prožili několik zajímavých chvil a večer se vrátili do hotelu. Přínosy z této herbalifovské akce: 

Ještě než se dostanu k našemu pondělnímu „foot safari“, musím popsat jiný pěkný zážitek. V úterý 16. září byl úplněk a příroda tomu chtěla, aby se náš kosmický soused ocitl na spojnici Země-Slunce. Nastalo úplné zatmění Měsíce. 

Líně se převalující moře. Výletní plachetnice s barevně osvětleným stožárem. Vlahý svěží vzduch nasáklý solí. Přes den vyhřátý písek. Lahev kappadockého vína a přátelé... To byly exteriéry. Oslnivý měsíční kotouč byl nepřehlédnutelný. Vznášel se mezi několika hvězdami, jež pronikly skrz závoj světla. Nic nenaznačovalo, že se schyluje ke vzácné bitvě. Najednou se ale na levém okraji objevil temný kruhový zářez s rozmazaným okrajem. Úplné zatmění Měsíce nad Středozemním mořem právě začalo.  

Tak jak minuty ubíhaly, rozlézala se "černá nákaza“ směrem doprava a pohlcovala zbývající disk. Temná část Měsíce ale nezmizela. Nejdříve byla nenápadná, s rostoucí velikostí se stávala výraznější a barevnější: z temně šedé, přes světle šedou až k oranžovohnědé. Asi po hodině nastalo úplné zatmění. Odlesk měsíčního světla od moře zmizel, naopak se objevily slabé hvězdy. Po nebi přelétávala vzdálená letadla a ještě vzdálenější meteory.  

Nejdříve byl kosmický soused oranžovohnědý s nápadným žlutohnědým okrajem ve tvaru půlměsíce. Připomínal tureckou státní vlajku -- jen ta hvězda chyběla. Tak, jak putoval zemským stínem -- nebo jak by řekli Indové, útroby boha Rahú -- se světlý půlměsíc zmenšil a přesunul směrem dolů.  

Po padesáti minutách se světlý srp ocitl na konci své cesty. Na levém okraji se neustále rozšiřoval a zjasňoval. Nakonec oranžovohnědé zabarvení zpopelavělo a Měsíc vystoupil ze stínu matičky Země. Rahú svůj souboj prohrál, dal se na ústup, Náš kosmický soused do hodiny nabyl svého úplňkového vzhledu. Po nábřeží chodili lidé a -- utopeni v záři světel, si ničeho nevšimli. 

  
Je to tu krásné. Slunce, teplé moře, pláž plná vajglů a my hrající hlavní roli v každonoční komáří šou. Jelikož nikdo z nás není velikým vyznavačem permanentního opékání (až na Markétu, která sem přijela programově zhnědnout (a válet sudy)), vyrazili jsme my tři chlapi (Jirka C., Jirka D., Gábina T.) na tzv. Foot safari. Všude kolem jsou totiž dva tisíce metrů vysoké hory porostlé subtropickými rostlinami. Vybrali jsme si takový střední kopec ozdobený televizním vysílačem a hned po snídani vyrazili. Cesta do nultého táboru -- sedla mezi dvěmi nízkými vrchy kousek od nás -- byla příšerná. S každým krokem stoupala teplota, až dosáhla vražedné hodnoty. V Gábinině hlavě se dokonce začaly vařit tělní tekutiny. Neustále jsme bojovali s píchajícím, lepícím rostlinstvem a nečekaně se odvalujícími balvany. 

Zkrátka a dobře. Když jsme se po dvou hodinách doplazili na jeden z vrcholků sedla a zjistili, že se hora s vysílačem vůbec nepřiblížila, že na ni nevede žádná cesta a že nás od ní odděluje hluboké údolí, měli jsme všeho dost a po krátkém odpočinku začali sestup zpět. Bohužel jsme si vybrali špatnou cestu. 

Koryto vyschlého potoka mezi vápencovými skálami s patřičně ostrými hranami, přepady a dalšími záludnostmi, to všechno obklopené místy zcela neprostupnými škrábajícími a kousajícími keři, v délce několika kilometrů, není žádná procházka růžovým sadem. Zvlášť, když jste oblečeni do kraťasů a trička s krátkým rukávem. Naše nohy se během dvou a půl hodinového sestupu proměnily v nepovedený model oběti Jacka Rozparovače. Potem a nadávkami jsme nešetřili... 

Nejlepší na celé "foot safari“ bylo, že jsme do poslední chvíle nevěděli, zda se vůbec dostaneme dolů. Úvahy o skoku ze závěrečného desetimetrového vodopádu, proto byly v posledních fázích sestupu míněny celkem vážně. Hrůza z návratu po stejné trase byla dostatečně velká. Nakonec to tedy vyhrála Markéta smažící se u našeho hotelového bazénku. Na rozdíl od našich vyčerpaných, vysušených a krvavých trosek se akorát spálila. 

Náš malý a milý deníčku. Naše výprava se chýlí ke konci a zbývá popsat už jen velmi málo příhod a příhodiček z naší cesty. Ve středu jsme vyrazili, znuděni neměnným plážovým programem, na další výlet do okolí. Od spoluúčastníků, kteří ti byli již několikrát (občas to, pravda, není na škodu být v organizované skupině) jsme se dozvěděli o několika zajímavých místech. A protože jsou všechna špatně dosažitelná busy, zvolili jsme pro nás zatím nevídaný dopravní prostředek -- automobil. Ten, který jsme si půjčili, stál 60 DM/den + benzin, připomínal polský Fiat 125 a jezdil. S brzdami to už bylo horší, ale nohama jsme naštěstí pomáhat nemuseli.  

Funkce řidiče se ujala Gábina, já jsme byl navigátor a brzdař. I vydali jsme se na výlet. Cesta byla fajn, Gábina si rychle zvykala na místní řidiče (bílá čára není zeď apod.). První zastávka byla na místě řecky zvaném Chiméra. Oni tady všude vlastně byli Řekové a Římani. Ze skály tu na několika místech uniká plyn (hlavně metan), který se při styku se vzduchem zapaluje. Vypadá to vskutku zajímavě, a co teprve za dob starého Řecka, kdy plameny byly tak veliké, že v noci sloužily jako orientační bod pro námořníky. Logicky se místo nevyhnulo báji: je zde uvězněn hrůzný drak Typhon, kterého hrdina Bellerophon zavalil kameny. Inu, ti Řekové. 

O kousek dál se již koupeme současně ve slané i sladké vodě. Teče zde říčka, která několik metrů před mořem mizí pod pískem, protéká pláží a vyvěrá pár metrů pod hladinou. Kromě této atrakce tu jsou trosky antického městečka Olympos -- nic moc. 

Cachty, cacht -- a jedem dál. Zbytek odpoledne trávíme couráním v Kemeru. Jiří D. si kupuje rudé turecké tričko, ve kterém vypadá jako obrovská ředkvička. Pak jsme dali několik pivsonů a v milé tlachavé náladě se s naším autíčkem docourali domů -- Tak to mají mazlíčci rádi.  
Poznámka na závěr: V kanastě jsme dneska s Jirkou utrpěli debakl, či fiasku, jak se mezi námi kanastáři říká. Ale:  "Neštěstí v kartách, štěstí v tureckých lázních, to ví každý!“ 
  
To je všechno. 

Jiří Ceé, Jiří Dušek

  
PS: Proč jsme naše povídání nazvali "Hawary“? Jednoduše... Nebo si na to raději přijďte sami. Je to celkem jednoduché. 
  
PPS: Ještě není konec. Ještě tu mám jednu historku. Cestou domů jsme tropili různé blbosti. Tedy především já. Jirka Ceé mi proto neustále prorokoval, jak si na mne celníci posvítí. (To se ostatně při návratu z mých cest stalo zvykem.) Nic se nepřihodilo. Na Ruzyni vyjel můj batoh, já ho lapil a pelášil jsme na Florenc, abych stihl poslední večerní autobus do Brna. Na dálnici byla samozřejmě zácpa a tak jsme přijeli až po půlnoci. Ocitl jsem se doma, celý byt na nohou. Máma omdlévá radostí, že jsem živ a zdráv, brácha se vyptává (materialista), co prý jsem mu dovezl. Abych ukojil jeho zvědavost, otevírám horní kapsu a... 

... 

...a vypadává na mne dámské prádlo. Na letišti jsem si s nějakou slečnou vyměnil batoh! Mrtvice mne neranila, tak jsem ihned zavolal na Ruzyň. Letecké služby naštěstí máme na mezinárodní úrovni, moje zavazadlo tam měli a čekali na to druhé. Takže jsem druhý den opět vyrazil ku Praze -- ovšem pln výčitek, jak jsem nějakému děvčeti zkazil návrat z dovolené. Naštěstí mi v pondělí došel elektronickou poštou vzkaz: "Nic si z toho nedělejte, já to taky zjistila až doma.“